Terorismus

Terorismus je palčivým problémem současné doby. Jedná se o téma, které jitří silné emoce a není jednoduché o něm nepředpojatě hovořit. Laické představy jsou ovlivněny tím, v jaké podobě je terorismus prezentován médii. Předkládané informace bývají ale obvykle polovičaté a zavádějící. Často jsou činěny závěry bez znalosti širších souvislostí, hlubších historických kontextů a příčin tohoto fenoménu. Kritické posuzování informací je cestou, jak prohlédnout četná zjednodušování a stereotypy, a tak se přiblížit k porozumění tohoto složitého jevu.

Značně problematický je již samotný termín terorismus. Mezi odborníky koluje velké množství definic, avšak žádná obecně akceptovaná zatím neexistuje. Snad jediná charakteristika, v níž se jednotlivé definice shodují, spočívá v zahrnutí tvrzení, že se jedná o páchání násilí či vyhrožování násilím. Mluvíme-li o terorismu, je nutné si ujasnit, co pod tímto pojmem máme na mysli. Jedna z možných definic vidí terorismus jako nezákonný akt násilí proti civilistům, který chce za pomocí vyvolání strachu dosáhnout ideologických cílů. Klíčovou roli strachu nám naznačuje etymologie slova terorismus, jelikož latinské slovo terrere znamená šířit strach, hrůzu. Pocity strachu a bezmoci vyvolané u populace jsou nástrojem, pomocí něhož chtějí teroristé docílit žádané politické změny. S užíváním taktiky terorismu se setkáváme především v takzvaných asymetrických konfliktech, kde se slabší strana snaží o vyvážení mocenské nerovnováhy vyvoláním pocitu ohrožení v napadané společnosti. Jelikož strategie terorismu klade důraz na psychický dopad užití násilí, bývá o ní mluveno jako o psychologické válce.

Terorismus nutně potřebuje diváky svých činů, v nichž by mohl vyvolat zmíněné pocity ohrožení a strachu. K naplnění tohoto cíle mu slouží především masová média, bez nichž by nebylo možné takovým způsobem zapůsobit na veřejné mínění. Mezi terorismem a sdělovacími prostředky tak nalézáme vzájemně prospěšný vztah – terorismus potřebuje publicitu a média zase senzaci. Důležité je také si uvědomit, že pojem terorismus má silně negativní nádech, a tak ti, kteří jsou za teroristy označováni, se proti tomu ohrazují, jelikož sami sebe chápou zcela jinak. Nejčastěji se považují za partyzány či revolucionáře. Což nám výstižně ilustruje úsloví: „Pro někoho terorista, pro jiného bojovník za svobodu.“ Roli zde hraje úhel pohledu.

Nezřídka se můžeme setkat s užitím termínu terorista jen jako hanlivé nálepky, která má zdiskreditovat toho, jemuž je přisouzena. Je potřeba užívat pojmu s rozvahou, aby neztrácel svůj původní význam a nestal se pouhou urážkou sloužící k zápornému hodnocení politického protivníka.

Na základě různých kritérií můžeme terorismus dělit na jednotlivé kategorie. V literatuře se tak setkáváme s terorismem ultralevicovým, ultrapravicovým, etnickým, náboženským, environmentálním (ekoterorismus), státním, revolučním, mezinárodním, globálním a s nespočtem dalších typů.

V moderních dějinách terorismu se vystřídalo několik významných fází (například fáze anarchistická, antikoloniální či etnoseparatistická). Teprve zhruba od 80. let 20. století nastupuje etapa, pro kterou je charakteristický vzestup náboženského násilí. Teroristické organizace této poslední fáze mají ve svém jádru politický program, který je však zahalen do náboženského pláštíku. Tento typ terorismu se vyznačuje extrémním výkladem náboženské víry, černobílým viděním světa a ochotou k sebeobětování. Snad všechny velké náboženské systémy mají militantní odnože, které plodí své vlastní násilné skupiny. Ač bývají pod náboženský terorismus nejčastěji řazeny islamistické organizace Hizballáh, Hamás či al-Qáida, najdeme mnoho příkladů také u židů, hinduistů, sikhů, křesťanů či buddhistů.

Islám a terorismus

V letech po událostech z 11. září 2001 začalo docházet k tomu, že pojem terorismus je v obecném povědomí zužován jen na teroristickou činnost ospravedlňovanou islámem. Často používaný termín „islámský terorismus“ se tak stal příznačný pro ztotožňování islámu s terorismem, přičemž se zapomíná na fakt, že terorismus je metodou, která může být užita stoupenci jakéhokoli ideového  proudu. Muslimové zároveň odmítají spojení islámu s něčím tak negativním jako je terorismus. Užívání sousloví „islámský terorismus“ pochopitelně vnímají jako nespravedlivé, jelikož o křesťanském, židovském, buddhistickém či hinduistickém terorismu se v souvislosti s teroristickými činy páchanými vyznavači těchto náboženství nemluví. Dochází k tomu, že pro část populace začaly splývat zájmy hrstky teroristů se zájmy všech  muslimů, což je živnou půdou pro vzrůstající islamofobii.

Teroristická činnost konaná pod hesly islámu úzce souvisí s pojmy islámský fundamentalismus a islamismus. Jedná se opět o termíny nejasné, při jejichž definování neexistuje shoda. Pojem fundamentalismus vznikl v americkém protestantském prostředí a je pro něj charakteristický doslovný výklad svatých textů. Obecně a značně zjednodušeně můžeme fundamentalismus chápat jako přesvědčení o vlastnictví jediné pravdy, které se vyznačuje nesnášenlivostí vůči jinak smýšlejícím. Islamismus je možné vidět jako moderní politické hnutí, které usiluje o ustavení islámského řádu. V extrémní podobě může islamismus sahat k násilí a projevovat se jako terorismus. V tomto případě pak mluvíme o islamistickém terorismu, případně o teroristickém džihádismu. Přičemž je nutné mít na paměti, že se jedná o sice viditelný, ale zcela okrajový proud v současném islámu.

Teroristické útoky prováděné organizací al-Qáida byly většinou islámských náboženských představitelů odsouzeny jako činy neomluvitelného násilí, které jsou v rozporu s islámem. Oproti tomu je však potřeba poznamenat, že atentáty palestinských útočníků bývají islámskými autoritami posuzovány jako legitimní akty konané v rámci národně osvobozeneckého boje. Avšak ani tyto postoje nejsou černobílé a hodnocení jednotlivých útoků se pohybuje v širokém spektru názorů. Zároveň v islámu nenalezneme závaznou autoritu, která by byla oprávněna vyslovit  konečné stanovisko.

Množství mýtů panuje kolem osobnosti teroristů. Časté je tvrzení, že hmotná bída a nedostatek vzdělání plodí terorismus, či že teroristé jsou psychicky nemocní lidé. V jednotlivých případech to tak může skutečně být, ale v obecné rovině tato tvrzení zdaleka neplatí, což dokazuje množství výzkumů. Jako příčiny terorismu se ukazují především neutěšená politická situace a dlouhodobé pocity ponížení a frustrace ve společnosti.

• Mark Juergensmeyer, Teror v mysli boží: Globální vzestup náboženského násilí
• Gilles Kepel, Boží pomsta: Křesťané, židé a muslimové znovu dobývají svět
• Luboš Kropáček, Islám a Západ: historická paměť a současná krize, s. 75–125
• Luboš Kropáček, Islámský fundamentalismus
• Emil Souleimanov (ed.). Terorismus: pokus o porozumění