Na základní stránku České knihovny.
Italský učenec Ludovico Antonio Muratori uveřejnil roku 1740 "velmi starý zlomek týkající se kánonu Písma svatého", který objevil v jednom rukopise z VIII. století, uloženém v Ambroziánské knihovně v Miláně; do Milána se rukopis dostal ze slavné knihovny kláštera v Bobbiu. Spis zachycený na zlomku je po svém objeviteli označován jako Muratoriho kánon. Chybí jeho začátek a patrně se ztratilo také něco na jeho konci. Text Muratoriho kánonu začíná uprostřed věty, zaplňuje celou první a druhou stranu po jedenatřiceti řádcích a končí na třetí straně uprostřed dvacátého třetího řádku. Konec textu není příliš srozumitelný a zdá se, že poslední věta je nedokončená; ještě na téže straně začíná text jednoho díla sv. Ambrože, který vyplňuje zbylých osm řádků. Muratoriho kánon je psán latinsky. Většinou se předpokládá, že se jedná o překlad řeckého originálu, ačkoli není vyloučeno ani to, že latina je jeho původním jazykem. Určení doby, kdy byl Muratoriho kánon sepsán, je poněkud problematické a jistě se tu projevují i subjektivní zájmy a přání jednotlivých badatelů, neboť jak si v XIX. století uvědomil F. H. Hesse, se vzrůstajícím stářím Muratoriho kánonu, vzrůstá i jeho hodnota pro dějiny novozákonního kánonu. Za důležitou indicii pro určení této doby se pokládá pasáž o Hermově Pastýři, na řádcích 11-18 3. strany Muratoriho kánonu, poněvadž je tam vyjádřen jakýsi poměr mezi Piovým pontifikátem a dobou, k níž se hlásí autor Muratoriho kánonu. Potíž je ale v tom, že interpretace tohoto poměru není jednoznačná, a tak se můžeme setkat s různou datací; svou roli v tom samozřejmě hrají i další indicie a způsob jejich vyhodnocení. Několik částí Muratoriho kánonu (2, 11-19; 3, 1-6; 3, 19-23; 2, 23-26) bylo objeveno také jako součást prologu k pavlovským listům ve čtyřech rukopisech z XI.-XII. století v klášteře Monte Cassino; text prologu byl uveřejněn roku 1897.
Níže uvedený latinský text se opírá o Tregellesovo vydání z roku 1867; čísly v hranatých závorkách jsou označeny jednotlivé řádky rukopisu. Číslování v českém překladě je však jen přibližné, neboť povaha českého jazyka leckdy vyžaduje jiné pořadí slov, než jaké je v latině, čímž je znemožněno zajistit, aby každému řádku latinského originálu odpovídal právě jeden souvislý úsek českého překladu.
| [1, 1] quibus tamen interfuit et ita posuit. [2] Tertio evangelii librum secundo Lucan: [3] Lucas iste medicus post ascensum Christi, [4] cum eo Paulus quasi ut iuris studiosum [5] secundum adsumsisset, numeni suo [6] ex opinione concribset, Dominum tamen nec ipse [7] vidit in carne, et idem prout asequi potuit, [8] ita et ad nativitate Iohannis icipiet dicere. | [1, 1] [...] jichž se přece zúčastnil, a takto je podal. [2] Zatřetí kniha1 Evangelia podle Lukáše: [3] Lukáš, onen lékař, kterého si po Kristově nanebevstoupení [4] vzal Pavel s sebou2 jakožto milovníka práva,3 [5] ji podle svého úsudku4 sepsal pod svým jménem, [6] Pána ale ani on [7] neviděl v tělesné podobě a podle svých možností [8] začal své vyprávění od5 Janova narození. |
| [9] Quarti evangeliorum Iohannis ex decipolis: [10] Cohortantibus condescipulis et episcopis suis [11] dixit: "Conieiunate mihi odie triduo, et quid [12] cuique fuerit revelatum, alterutrum [13] nobis ennarremus." Eadem nocte reve- [14] latum Andreae ex apostolis, ut recognis- [15] centibus cunctis Iohannis suo nomine [16] cuncta discriberet. | [9] Čtvrté evangelium pochází od učedníka Jana. [10] Když na něj ostatní učedníci a biskupové naléhali, [11] řekl jim: "Ode dneška po tři dny držte spolu se mnou půst, a potom [12] si navzájem sdělme, co bylo každému zjeveno." [13] Téže noci bylo [14] apoštolu Ondřejovi zjeveno, že [15] Jan má všemi kontrolován vypsat všecko pod svým jménem. |
| Et ideo licit varia sin- [17] culis evangeliorum libris principia [18] doceantur, nihil tamen differt creden- [19] tium fidei, cum uno ac principali spiritu de- [20] clarata sint in omnibus omnia de nativi- [21] tate, de passione, de resurrectione, [22] de conversatione cum decipulis suis [23] ac de gemino eius adventu, [24] primo in humilitate dispectus, quod, [25] secundum potestate regali pre- [26] clarum, quod foturum est. Quid ergo [27] mirum, si Iohannes tam constanter [28] sincula etiam in epistulis suis proferat [29] dicens in semeipsu: "Quae vidimus oculis [30] nostris et auribus audivimus et manus [31] nostrae palpaverunt, haec scripsimus vobis." [2, 1] Sic enim non solum visurem, sed et auditorem, [2] sed et scriptorem omnium mirabilium Domini per ordi- [3] nem profetetur. | [16] A tak ačkoli se v jednotlivých [17] knihách evangelií vykládají různé jednotlivosti, [18] nic se neodchyluje od víry věřících, [19] poněvadž je v nich ve všech jedním svrchovaným duchem řečeno [20] vše o Kristově6 narození, [21] utrpení, vzkříšení, [22] styku s učedníky [23] a o jeho dvojím příchodu, [24] jednom v ponížení a opovržení, ten již nastal,7 [25] a druhém, přeslavném s královskou mocí, [26] ten se teprve očekává. Jaký [27] div, že Jan s takovou stálostí [28] i ve svých listech uvádí jednotlivosti, [29] když sám o sobě říká: "Co jsme viděli na vlastní oči, [30] co jsme slyšeli na vlastní uši a čeho se naše ruce [31] dotkly, o tom jsme vám napsali."8 [2, 1] Tím totiž přiznává, že byl nejen divákem a posluchačem [2] všech zázraků Páně, nýbrž také tím, kdo je po pořádku zapsal. |
| Acta autem omnium apostolorum [4] sub uno libro scribta sunt. Lucas obtime Theofi- [5] le conprindit, quia sub praesentia eius singula [6] gerebantur, sicut et semote passionem Petri [7] evidenter declarat, sed et profectionem Pauli ab Ur- [8] be ad Spaniam proficescentis. | [3] Skutky všech apoštolů [4] jsou zapsány v jedné knize. Lukáš zaznamenal pro váženého Teofila9 [5] jednotlivé události, k nimž10 došlo v jeho přítomnosti, [6] tak jako zřetelně dává najevo, že se bez něj událo Petrovo mučednictví, [7] ale i Pavlova cesta z Říma [8] do Hispánie.11 |
| Epistulae autem [9] Pauli, quae a quo loco vel qua ex causa directe [10] sint, volentibus intellegere ipse declarant[ur]. [11] Primum omnium Corintheis scysmae heresis in- [12] terdicens, deinceps B Callactis circumcisione, [13] Romanis autem ordine scripturarum, sed [14] principium earum esse Christum intimans [15] prolexius scripsit. De quibus sincolis neces- [16] se est ad nobis desputari. | Pavlovy listy [9] těm, kteří to chtějí vědět, samy prozrazují, které odkud nebo proč byly [10] poslány. [11] Ze všeho nejdříve napsal Korintským, aby je odvrátil od bludů rozkolnictví, [12] potom Galatským o obřízce [13] a Římanům obšírněji s řadou úryvků z Písma, [14] aby je obeznámil s tím, že ústředním bodem Písma je Kristus. [15] O těchto listech jsme museli12 [16] pojednat jednotlivě. |
| Cum ipse beatus [17] apostolus Paulus sequens prodecessoris sui [18] Iohannis ordinem non nisi nomenatim semptaem [19] ecclesiis scribat ordine tali: a Corenthios [20] prima, ad Efesios seconda, ad Philippinses ter- [21] tia, ad Colosensis quarta, ad Calatas quin- [22] ta, ad Tensaolenecinsis sexta, ad Romanos [23] septima (verum Corintheis et Thesaolecen- [24] sibus licet pro correbtione iteretur), una [25] tamen per omnem orbem terrae ecclesia [26] deffusa esse denoscitur. Et Iohannis enim in A- [27] pocalebsy licet septem eccleseis scribat, [28] tamen omnibus dicit. | I když sám blažený [17] apoštol Pavel po vzoru svého předchůdce [18] Jana13 píše jmenovitě sedmi [19] církvím, a to v tomto pořadí: první list Korintským, [20] druhý Efeským, třetí Filippským, [21] čtvrtý Kolosským, pátý Galatským, [22] šestý Thessalonickým a sedmý Římanům [23] (Korintským a Thessalonickým ovšem [24] adresoval jako napomenutí po dvou listech), [25] přesto je zřejmé, že po celém světě je rozptýlena jediná církev. [26] Vždyť i Jan ve Zjevení [27] píše sice sedmi církvím, [28] mluví ale ke všem. |
| Verum ad Filemonem una [29] et at Titum una et ad Tymotheum duas pro affec- [30] to et dilectione, in honore tamen eclesiae ca- [31] tholice in ordinatione eclesiastice [3, 1] discepline sanctificate sunt. | Z náklonnosti a lásky napsal jeden list Filemonovi, [29] jeden Titovi a dva Timoteovi; [30] tyto listy má obecná církev v úctě, [31] došly totiž posvěcení, poněvadž stanovují pravidla církevní [3, 1] kázně. |
| Fertur etiam ad [2] Laudecenses, alia ad Alexandrinos Pauli no- [3] mine fincte ad heresem Marcionis et alia plu- [4] ra, quae in catholicam eclesiam recepi non [5] potest. Fel enim cum melle misceri non con- [6] cruit. | V oběhu je ještě také List [2] Laodikejským14 a List Alexandrijským;15 [3] ty byly padělány Pavlovým jménem v souvislosti s Markionovou herezí16 a s mnoha jinými věcmi,17 [4] které v obecné církvi nemohou18 být přijaty. [5] Není totiž vhodné mísit žluč s medem.19 |
| Epistola sane Iude et superscrictio [7] Iohannis duas in catholica habentur. Et Sapi- [8] entia ab amicis Salomonis in honorem ipsius [9] scripta. | List Judův a dva listy výše uvedeného20 [7] Jana jsou v obecné církvi uznávány stejně jako Kniha moudrosti,21 [8] napsaná Šalamounovými přáteli na jeho počest. |
| Apocalapse: etiam Iohanis et Pe- [10] tri tantum recipimus, quam quidam ex nos- [11] tris legi in eclesia nolunt. | [9] Zjevení: přijímáme pouze Janovo a Petrovo, [10] ačkoli22 někteří z našich [11] nechtějí, aby se četla v církvi. |
| Pastorem vero [12] nuperrime temporibus nostris in urbe [13] Roma Herma conscripsit sedente cathe- [14] tra urbis Romae aeclesiae Pio episcopus fratre [15] eius, et ideo legi eum quidem oportet, se pu [16] plicare vero in eclesia populo neque inter [17] profetas conpletum numero neque inter [18] apostolos in finem temporum potest. | Pastýře však [12] sepsal zcela nedávno, v naší době,23 ve městě [13] Římě Hermas; tehdy na biskupském24 stolci [14] církve města Říma seděl jeho bratr Pius;25 [15] proto se sice má číst, ale veřejně [16] nemůže být do konce věků v církvi předkládán lidu ani mezi [17] proroky, protože jejich počet je uzavřen,26 ani mezi [18] apoštoly. |
| [19] Arsinoi autem seu Valentini vel Mitiadis [20] nihil in totum recipemus. Qui etiam novum [21] psalmorum librum Marcioni conscripse- [22] runt una cum Basilide. Assianum Catafry- [23] cum constitutorem | [19] Avšak od Arsinojského27 či Valentina28 nebo Miltiada29 [20] nepřijímáme zhola nic. Tito také [21] sepsali pro Markiona30 novou knihu žalmů [22] spolu s Basileidem.31 Toho maloasijského zakladatele fryžské sekty32 [...] |
| Do češtiny přeložil Petr. |
[1] V originále je slovo "kniha" ve 4. pádě. Nevyplývá-li tento pád z úvodu k výčtu evangelií, který neznáme, mohlo by se z hlediska větné stavby jednat o předmět slovesa "sepsat" v 5. řádku, které by jinak bylo bez předmětu, neboť zájmeno "ji" je náš přídavek. Nabízí se však také možnost, i když asi málo pravděpodobná, spojit 1. a 2. řádek do jedné věty: "jichž se přece zúčastnil, a takto předložil na třetím místě knihu Evangelia podle Lukáše".
[2] Místo secundum čtu secum "s sebou". Jinak by se zde latinské slovo secundum, které je příbuzné se slovesem sequor "následuji", muselo asi přeložit buď "za doprovod", nebo "na druhém místě" (tj. vedle Barnabáše nebo Silase).
[3] Význam slov originálu quasi ut iuris studiosum, která překládáme "jakožto milovníka práva", představuje určité interpretační obtíže. Bunsen navrhl číst quasi ut itineris socium "jako společníka na cestě".
[4] Nebo "na základě svého rozhodnutí". Může to být vzpomínka na Lk 1, 3, kde je tento úsudek, resp. toto rozhodnutí zmíněno: "poté co jsem si to všechno od počátku prostudoval, pokládal jsem i já za vhodné, milý Teofile, abych ti to napsal přesně po pořádku" (řecky dokei moi "pokládám za vhodné, usuzuji, rozhoduji", kata doxan "podle mínění, podle rozhodnutí" a podle toho latinsky ex opinione). Někteří však místo ex opinione čtou ex ordine "po pořádku", mimo jiné s odvoláním na týž novozákonní verš, neboť přesně tento výraz nacházíme v latinské Vulgátě. Vrátíme-li se ještě k variantě ex opinione, Lietzmann upozorňuje na to, že opinio je ve Vulgátě (Mt 4, 24; 24, 6; Mk 13, 7) překladem řeckého akoé, takže ex opinione by mohlo být ekvivalentem řeckého ex akoés "z doslechu"; zdá se mi však, že by se sem takový překlad příliš nehodil, poněvadž následující věta, připojená v odporovacím poměru, vyjadřuje vlastně totéž ("Pána ale ani on neviděl v tělesné podobě").
[5] Místo ad "k, do" čtu a "od".
[6] V originále slovo "Kristus" není vyjádřeno.
[7] Za vztažným zájmenem quod doplňuji sloveso fuit "byl, byla, bylo". V originále jsou za zájmenem quod vymazaná čtyři písmena fotu; opisovač zřejmě přeskočil až na quod foturum est (řádek 26), pak si své chyby všiml, chybná písmena vymazal, ale již zapomněl vztažnou větu dokončit.
[8] Výrok je neúplnou a nepřesnou citací začátku Prvního listu Janova.
[9] Místo 5. pádu obtime Theofile (srov. Lk 1, 3 a Sk 1, 1) čtu 3. pád optimo Theophilo.
[10] Místo spojky quia "že, protože" čtu vztažné zájmeno quae.
[11] Jinak řečeno, tyto dvě události vynechal, neboť o nich ve Skutcích apoštolů není zmínky. Celé souvětí je ale v latinském originále poněkud nejasné, a je proto dosti možné, že opisovač původní text zkomolil.
[12] Originál má sloveso v přítomném čase. Kromě toho místo chybného ad nobis čtu a nobis.
[13] Neboť v Janově zjevení píše Jan dopisy sedmi církvím: do Efesu, Smyrny, Pergama, Thyatir, Sard, Filadelfie a Laodikeie.
[14] V závěru Listu Kolosským (4, 16) se píše: "A až si přečtete tento dopis, zařiďte, aby si ho přečetli i v laodikejské církvi a vy abyste si přečetli dopis z Laodikeie." Z toho pramení představa, že apoštol Pavel napsal jeden list také Laodikejským. Tertulián (Proti Markionovi, 5. kniha, kap. 11 a 17) upozorňuje na to, že List Efeským je v Markionově sektě označován jako List Laodikejským. V některých rukopisech latinské Vulgáty se však dochoval krátký list, čítající dvacet veršů, který je adresován apoštolem Pavlem bratřím v Laodikeii; list je více méně koláží útržků z pavlovských listů, zejména z Listu Filippským.
[15] Tento list neznáme. Dříve se při bádání nad Muratoriho kánonem projevovala snaha ztotožnit ho s Listem Židům.
[16] Markion byl významný heretik, působící v Římě kolem poloviny II. století, jeho sekta se rozšířila po celé říši a přetrvala až do VI. století.
[17] Latinská slova et alia plura "a mnoho jiných věcí" vztahuji k předložce ad "v souvislosti s". Obyčejně však bývají tato slova vztahována ke slovesu fertur "je v oběhu", a celá věta se pak překládá takto: "V oběhu je List Laodikejským a List Alexandrijským, které jsou padělány Pavlovým jménem v souvislosti s Markionovou herezí, a mnoho dalších spisů, které v obecné církvi nemohou být přijaty."
[18] Místo jednotného čísla non potest čtu množné číslo non possunt.
[19] Srov. Hermův Pastýř, příkázání 5, 1, 5: "Když totiž vezmeš velmi malé množství pelyňku a přidáš je do soudku s medem, nepřijde tím náhodou všechen med nazmar? Tolik medu tedy dokáže zkazit ta nejmenší špetka pelyňku, vezme medu jeho sladkost a pán ztratí zájem o ten med, protože přimíšením pelyňku přestal být užitečný. Když se však do medu nepřidá pelyněk, chutná sladce a pro pána je užitečný."
[20] Místo superscrictio čtu superscripti. Někteří čtou superscriptae a interpretují jako "listy nadepsané Janovým jménem".
[21] Zařazení Knihy moudrosti na toto místo je poněkud překvapivé. Někteří proto místo et Sapientia "a Kniha moudrosti" čtou ut Sapientia "jako Kniha moudrosti" a interpretují jen jako srovnání s Janovými listy (druhým a třetím), které také nenapsal sám Jan, nýbrž jeho přátelé nebo žáci. V našem překladě má ovšem spojovací výraz "stejně jako" význam slučovací.
[22] Místo vztažného zájmena v jednotném čísle quam, které bývá obyčejně vztahováno k Petrovu zjevení, čtu přípustkovou spojku quamquam a jí uvozenou větu vztahuji k oběma zjevením.
[23] Latinskému výrazu nuperrime temporibus nostris, který jsme přeložili "zcela nedávno, v naší době", je při určování doby vzniku Muratoriho kánonu přikládána značná důležitost. Je však sporné, jak velkou časovou vzdálenost od doby sepsání Muratoriho kánonu směrem do minulosti vyjadřuje. Jednoznačný není totiž ani význam jednotlivých složek tohoto výrazu, ani jejich vzájemný vztah. Obyčejně se soudí, že tento výraz vylučuje, že by byl Hermův Pastýř sepsán dříve, než se narodil autor Muratoriho kánonu. Že však taková interpretace nemusí být správná, ukazuje příklad užití podobného výrazu u anglického mnicha Bedy Ctihodného (672/3-735) v pojednání O Šalamounově chrámu (kap. 20); Beda zde staví vedle sebe na jedné straně dobu prvotní církve, kdy Jakub, bratr Páně, vedl jeruzalémskou církevní obec a Pavel s Barnabášem hlásali pohanům evangelium, a na druhé straně dobu šíření křesťanství v Anglii, kdy papež Řehoř Veliký (590-604) poslal Augustina, Paulina a další misionáře do Británie, aby tam hlásali boží slovo, a právě v této souvislosti píše: cum nostris nuper temporibus beatus papa Gregorius [...] Romanam rexit ecclesiam "když nedávno, v naší době blahoslavený papež Řehoř řídil římskou církev". Sousloví "naše doba" zde spíše než na autorův život odkazuje na určité období dějin církve, do nějž autor patří. Podobně tedy jako se Beda narodil nějakých sedmdesát let po smrti papeže Řehoře I., tak se autor Muratoriho kánonu mohl klidně narodit pěknou řádku let až po sepsání Hermova Pastýře, resp. po smrti papeže Pia I. Tento příklad vypůjčený od anglického mnicha Bedy je o to zajímavější, že shodou okolností klášter v italském Bobbiu, odkud rukopis s Muratoriho kánonem pochází, založil na začátku VII. století sv. Kolumbán, misionář, který přišel z britských ostrovů; přikládat však váhu této shodě okolností by bylo neopodstatněné. Při interpretaci výrazu nuperrime temporibus nostris je třeba vzít v úvahu i tu možnost, že by nevyjadřoval skutečný poměr mezi dobou sepsání Muratoriho kánonu a dobou sepsání Hermova Pastýře; nemusíme ovšem hned podezírat autora Muratoriho kánonu z úmyslu vzbudit falešný dojem, že jeho spis je mnohem starší, než odpovídá skutečnosti; místo toho si stačí představit, že autor Muratoriho kánonu skládal svůj spis z informací čerpaných z různých zdrojů a že z jednoho staršího zdroje nekriticky přepsal informace o Hermově Pastýři i s výrazem nuperrime temporibus nostris (nebo jeho řeckým ekvivalentem). Zmiňme se ještě o tom, že Sundberg upozornil na možnost chápat v Muratoriho kánonu slovo nuperrime, což je třetí stupeň příslovce nuper, tak, že by vyjadřovalo srovnání doby vzniku Hermova Pastýře s dobou vzniku všech ostatních spisů, o nichž byla v Muratoriho kánonu do této chvíle řeč; celá pasáž by se podle toho přeložila asi následovně: "Pastýře však jako poslední z uvedených spisů sepsal v naší době ve městě Římě Hermas"; srov. Cicero, O vyhledávání látky, 1, 17, 25: oportet [...] ab adversarii dicto exordiri et ab eo potissimum, quod ille nuperrime dixerit "je třeba začít od protivníkova výroku, a nejlépe od toho, který vyřkl naposledy".
[24] Místo episcopus čtu episcopo a ze stylistických důvodů nepřekládám "na stolci seděl biskup Pius", nýbrž "na biskupském stolci seděl Pius". Je patrno, že v rukopise bylo nejdříve napsáno episcopus frater, pak bylo ale slovo frater opraveno na fratre, avšak slovo episcopus (zapsané pomocí zkratky eps) zůstalo ponecháno.
[25] Pius byl římským biskupem kolem poloviny II. století (142-154).
[26] Místo conpletum čtu completo.
[27] Není jisté, o koho se jedná. Epifanios (Proti herezím, hereze 31, kap. 7) se zmiňuje o stopách činnosti gnostika Valentina mimo jiné v arsinojském kraji v Egyptě (okolí dnešního města Fajjúm); někteří se snad právě proto domnívají, že by tímto Arsinojským mohl být míněn sám Valentin (následující spojka seu "či" by zde pak měla význam "čili") anebo nějaký jiný, nám blíže neznámý gnostik. Na druhé straně v souvislosti s egyptským biskupem Nepotem, který sepsal knihu nazvanou "Vyvrácení alegoristů", v níž zaslíbení daná svatým v božských knihách vykládal "příliš po židovsku" a s odvoláním na Janovo zjevení učil, že na této zemi nastane tisíc let tělesných radovánek, uvádí Eusebios v Církevních dějinách 7, 24 dva citáty ze spisu alexandrijského biskupa Dionysia (247/8-264/5) "O zaslíbeních", z nichž se mimo jiné dovídáme, že v době, kdy Dionysios sepisoval tento spis, byl Nepos již po smrti, že se Nepotova bludařská kniha těšila mezi křesťany značné oblibě, a že když se Dionysios vydal do arsinojského kraje, kde se již před dlouhým časem výrazně rozmohl Nepotův blud, podařilo se mu během třídenní debaty odvrátit tamější křesťany od toho bludu, přičemž se nakonec napravil i původce a šiřitel (řecky ho archégos kai eiségétés) toho bludného učení zvaný Korakion. Nedalo by se náhodou pomýšlet na to, že by tím Arsinojským z Muratoriho kánonu byl biskup Nepos?
[28] Patrně se jedná o gnostika Valentina, který podle Ireneje z Lyonu (Proti bludům, 3, 4, 3), citovaného v Eusebiových Církevních dějinách (4, 11), přišel do Říma za Hyginova pontifikátu (138-142) a působil tam až do pontifikátu Anicetova (154/5-166).
[29] Místo Mitiadis čtu Miltiadis. Není však jisté, o koho se jedná. Někteří upozorňují na to, že Eusebios v Církevních dějinách 5, 16 cituje z jednoho spisu namířeného proti montanistům, kde je zmíněn heretik Miltiades: "hereze těch, kteří jsou nazýváni po Miltiadovi" (hé tón kata Miltiadén legomenón hairesis). Avšak tato zmínka o Miltiadovi jako heretikovi se mi zdá značně pochybná, neboť v následující kapitole Eusebios uvádí, že v témže spise je zmínka o spisovateli Miltiadovi, který také mimo jiné napsal knihu proti montanistům.
[30] O tomto heretikovi byla řeč již výše v souvislosti s Listem Laodikejským a Listem Alexandrijským. Není jasné, proč by pro tohoto heretika, resp. pro jeho sektu měli ostatní heretikové složit novou knihu žalmů. Konec Muratoriho kánonu je zřejmě porušený a jeho skutečný smysl nám uniká.
[31] Patrně se jedná o gnostika Basileida, který působil v Alexandrii v první polovině II. století. Srov. Origenovy Výklady k Jobovi, kap. 21, verš 12: "Zpívají Valentinovy žalmy, Basileidovy písně a podobné věci a přitom se radují z hlasu žalmu." Valentinovy žalmy zmiňuje také Tertulián (Tělo Kristovo, kap. 17 a 20). Srov. též Eusebiovy Církevní dějiny 7, 24, kde je citován alexandrijský biskup Dionysios, který chválí biskupa Nepota mimo jiné za to, že "složil mnoho žalmů, z nichž se dodnes těší mnoho bratří".
[32] Fryžská sekta neboli montanisté, nazvaní po svém zakladateli Montanovi. Podle Epifania (Proti herezím, hereze 48, kap. 1) vznikla tato sekta kolem 19. roku vlády císaře Antonina Pia, tedy asi roku 156/7 po Kr. Eusebios v Církevních dějinách 5, 3 časově spojuje začátky činnosti této sekty s Eleutherovým pontifikátem (174-189) a ve své Kronice je klade do roku 173.
Na základní stránku České knihovny.
(c) MMXII. Petrus omnia sibi vindicat iura.
