…může to vypadat třeba i tak, jako o tomto víkendu, přesněji řečeno v sobotu 15. října 2011, kdy jen tady na vrcholu vrchu Milá lze chápat proč je Raná tím rájem a oblíbeným místem létavců už po mnoho desetiletí. Tam nahoře, kde je hájemství všech létavých tvorů se až srdce ustrne jak je ta naše malá zemička v srdci Evropy krásná a půvabná a člověk pochopí i proč se v naší hymně zpívá „zemský ráj to na pohled“. Ano, ano takhle nějak to zcela jistě vypadá v ráji když přichází podzim. Místní zvířena, v podobě ranských surikat, tedy syslíků zde žijících (viz. Surikaty na padáku) se už uložila k zimnímu spánku a ze stráně se spouštějí, či kolem vrstevnic polétávají lidičkové zavěšení pod větrem naplněnými pestrobarevnými padáky a jen občas doslova kolem hlavy tiše uhání větroň, neslyšně se vynořivší zpoza úbočí (v tomto případě Martin Frič na ASW-19) a letiště Raná vypadá jen jako miniaturní dioráma postavené nějakým šikovným modelářem. Není se tedy čemu divit, že si vrch Milá, vybralo „textilní letectvo“ se svému prvnímu veteránskému setkání po dvaceti letech, tedy setkání průkopníků paraglidingu u nás a těch, kteří létali na padákových křídlech před rokem 1991…
Když jsme vloni v Jičíně použili citát doktora Skružného …“vidíš Karle, to není země, to je zahrádka…., bylo parné tetelící se léto, ale, že „zemský ráj to na pohled“ může být i v polovině desátého měsíce roku se mohli létaví i nelétaví tvorové přesvědčit, třeba právě na Rané. Ono to sice bylo setkání veteránů paraglidistů, ale k současnému paraglidingu vedla dlouhá cesta vývoje padáku obecně.
Číňané prý už ve 14. století skákali z věží pomocí jakýchsi deštníků, ale padák nakreslil až Leonadro da Vinci, jenže ten padák nevyzkoušel. Vyzkoušel ho však v Benátkách 17. ledna 1617, chorvatský rodák Fausto Veranzio, ale vyzkoušel ho poprvé a naposledy, protože svůj experiment nepřežil. První úspěšný pokus provedl 22. října 1797 André Jacques Garnerin, který hupsnul z balónu a se štěstím brzdění svého podivného výtvoru přežil.
Za první světové války se používalo vlekání pozorovatelů na padáku, aby bylo na moři vidět nepřátelské loďstvo a padáky k seskoku používali pozorovatelé v balonech, aby v případě nebezpečí, nebo sestřelu kulometem letounu se nezřítili spolu se svým působištěm. A ke konci první války si padák brali do letounů už i piloti, kteří do té doby tento záchranný systém nepoužívali.
Mezi dvěma válkami se vývoj padáků postupně zdokonaloval a během druhého světového konfliktu byl už používán běžně, ale to je historie klasických padáků. V té době, ale hlavně po válce se začínalo na moři i na souši využívat padáků vlekaných za š´člunem, či vozidlem. Ale protože vlekané padáky nebyly nijak specializované, byl tento způsob poněkud nepraktický z pohledu plachtění, či létání…přede jen to byl stále padák i když postupně zdokonalovaný, tak jako byl například typ padáku Paracommander.
S revoluční změnou přišel Francis Rogallo, který pro NASA vypracoval v šedesátých letech delta křídlo s pevnou konstrukcí, které mělo být používáno jako návratové zařízení kosmických lodí. V kosmickém průmyslu se sice rogallovo křídlo neujalo, ale sportovní létavci si tento prostředek zamilovali a i dnes, ačkoli je běžnější paraglide, jsou rogala na kopcích celého světa stále k vidění, i když ne v takovém počtu jako dříve. Ale v pravdě vynálezcem paraglidu je Kanaďan Domina Jalbert, který na svém létacím prostředku pracoval zhruba ve stejné době jako Francis Rogallo na svém křídle. Jalbert patentoval svůj produkt po názvem Ram-air 10. ledna 1963, ale až německý konstruktér Dieter Strasilla v roce 1974 předvedl vlastně už téměř skutečný paraglide s názvem Sky Wing, ale ani ten se úplně neujal. V té době se už, ale experimentovalo s klouzavými padáky jak ve Spojených státech, tak ve Velké Británii, kde vznikla asociace parasailingu, jejíž členové na padácích skutečně konečně létali. Ostatně výrobci těchto padáků John Harbot a Andrew Crowley se stali i prvními instruktory tohoto nového sportu. A v roce 1979 Francouz Gérard Boston na světovém šampionátu v závěsném létání předvádí padákový kluzák veřejnosti a o tři roky později už organizuje svou profesionální leteckou školu. Ale opravdu první skutečný paraglide vyrobil Laurent de Kalbermatten ve své firmě Ailes de K v roce 1985 a nazval ho Randaneusse. Od té doby se paraglide z tvaru jakési matrace postupně vyprofiloval zlepšovacím procesem až k dnešním velmi dokonalým padákovým křídlům, tak jak je vídáme na různých soutěžích, nebo na kopcích při rekreačním létání…
A v osmdesátých létech se i přes různá politická omezení začaly paraglidy objevovat i u nás, respektive se s těmito prostředky setkávali především horolezci v zahraničí. Ale v roce 1987 vzniká díky Josefu Tesařovi první domácí konstrukce jménem Alka a tento padák se také i sériově vyráběl v podniku Kras Chromnice. Na padáky se také, podobně jako na šaty, daly sehnat střihy a tak si mohli nadšenci paraglide spíchnout i doma na šicím stroji, což tedy přinášela nezanedbatelná bezpečností rizika. Kupodivu, ale ještě v roce 1988 Svazarm začlenil paraglide do svých struktur a zpracoval směrnice pro výcvik a tak různé partyzánské domácí výrobky se podařilo sešněrovat do pevných pravidel, aby se zabránilo případným katastrofám. Po roce 1990 se s uvolněním politických poměrů logicky uvolnily i možnosti létání a tak už mohutnému rozmachu klasického paraglidingu, tak i paraglidingu motorovému nic nebránilo a dnes tak lze odvážlivce na různých typech padákových křídel vidět takřka všude. A není bez zajímavosti, že kromě toho, že v tuzemsku existuje množství firem zabývajících se (podobně jako v případě ultralehkých letounů) výrobou všeho potřebného k paraglidingovému létání, tak i paraglidisté všech druhů sbírají světové a evropské medaile jak na běžícím pásu a i světové rekordy, jako letos se to podařilo Miroslavu Orosovi viz. Striptýz pro Philease Fogga… a Je to tam! Hranice 9000 km překonána. text, foto: (jjk)