M

macroburst [makrobé(r)st] — downburst velkého měřítka s horiz. průměrem přesahujícím cca 4 km. Ničivé větry trvají zpravidla 5 až 30 minut a dosahují rychlosti až 60 m.s^–1. Macroburst je nebezpečný jev, který může ovlivnit rozsáhlé území a způsobit podobné škody jako tornádo.
angl. macroburst; slov. macroburst; 1993-a1

magnetopauza — vnější hranice magnetosféry, ležící ve výšce řádově 10 zemských poloměrů na denní straně Země, na noční straně tvořící magnetický chvost Země dlouhý několik stovek tisíc km. Poloha magnetoupauzy je dána podmínkou rovnosti tlaku slunečního větru a tlaku magnetického pole Země.
angl. magnetopause; slov. magnetopauza; 1993-a3

magnetosféra — oblast atmosféry Země, v níž magnetické pole Země rozhodujícím způsobem ovlivňuje pohyb elektronů a iontů. Magnetosféra vytváří ochranný obal proti působení slunečního větru. Magnetická sílá odklání částice slunečního větru, který se převážně skládá z rychlých protonů a elektronů, a brání jejich vniknutí do zemské atmosféry. Díky neustálému tlaku, který na magnetosféru vyvíjí sluneční vítr, dochází k částečné deformaci této vrstvy tak, že na denní straně je stlačena a siločáry magnetického pole jsou uzavřené křivky, zatímco na noční odvrácené straně se vytváří dlouhý ohon, který zasahuje hluboko do meziplanetárního prostoru (až 600 000 km). Ve vyšších zeměpisných šířkách se vytvářejí kaspy (cusps), které oddělují uzavřené siločáry magnetického pole Země od otevřených, pocházejících ze Slunce. V místech kaspů může docházet k průniku nabitých částic do magnetosféry.
angl. magnetosphere; slov. magnetosféra; 1993-a3

makroklima — klima utvářené převážně vlivy atm. vírů s vert. osou v oblastech o horiz. rozměru aspoň stovek km. Určujícím faktorem makroklimatu je všeobecná cirkulace atmosféry a energetická bilance závisející na zeměp. šířce a na rozložení pevnin a oceánů. Horní hranicí makroklimatu je tropopauza, dolní hranicí je výška, nad níž aktivní povrch již nepodmiňuje utváření mezoklimatu, která tedy závisí na vert. rozsahu jednotlivých druhů mezoklimatu. Met. měření na stanicích konaná ve výšce 2 m nad zemí je možno považovat za makroklimatologicky reprezentativní jen v případě, že výstižně charakterizují klimatické poměry dostatečně širokého okolí nebo je zpracován jejich dostatečný soubor. V názorech na horiz. i vert. rozměr makroklimatu existuje mezi autory značná nejednotnost způsobená i tím, že k definování makroklimatu lze přistupovat z různých hledisek. Pod pojem makroklima můžeme zahrnout mnohé jiné kategorie klimatu, jako např. klima velkoprostorové, zonální (zón), geograf. oblastí, rozsáhlých krajin, klima světové aj. Čes. pojem velkopodnebí se pro makroklima neujal. Viz též kategorizace klimatu, makroklimatologie, víry v atmosféře.
angl. macroclimate; slov. makroklíma; 1993-a2

makroklimatologie — část klimatologie zabývající se makroklimatem. Studuje vlastnosti klimatických pásem Země, klima pevnin a oceánů a jejich částí většího plošného rozsahu. Lze však hovořit např. nejen o makroklimatologii stř. zeměp. šířek, nýbrž i o makroklimatologii Čech, Moravy apod. Viz též mezoklimatologie, mikroklimatologie.
angl. macroclimatology; slov. makroklimatológia; 1993-a1

makrometeorologie — část meteorologie pojednávající o  met. dějích velkého měřítka. Jedná se o děje charakterizované přítomností vírových pohybů v atmosféře s vert. osou rotace a s poloměry řádu nejméně stovek km. Viz též mezometeorologie, mikrometeorologie.
angl. macrometeorology; slov. makrometeorológia; 1993-a1

mamma (mam) — jedna ze zvláštností oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Má tvar zaoblených výběžků podoby prsů, které visí na spodní straně oblaku. Vyskytuje se u druhů cirrus, cirrocumulus, altocumulus, altostratus, stratocumulus a nejčastěji cumulonimbus.
angl. mamma; slov. mamma; 1993-a2

manometr — přístroj určený k měření rozdílu tlaku buď mezi dvěma uzavřenými prostory, nebo uzavřeným prostorem a okolní atmosférou. Jako manometr může sloužit po malých konstrukčních úpravách tlakoměr.
angl. manometer; slov. manometer; 1993-a2

mapa absolutní (barické) topografie — výšková synoptická mapa někt. standardní izobarické hladiny, na níž je zakreslena výška této hladiny nad hladinou moře pomocí absolutních izohyps. Může obsahovat též údaje o teplotě a vlhkosti vzduchu, směru a rychlosti větru, při synoptické analýze se zakreslují i izotermy, popř. jiné izolinie. K nejčastěji používaným mapám absolutní (barické) topografie (zkr. AT) v předpovědní praxi patří mapy AT 850, 700, 500 a 300 hPa. Jsou sestaveny buď na základě měření v některých z hlavních synoptických termínů, nebo jsou sestaveny pro některé z budoucích termínů (např. za 24, 48, 72 hodin atd.), pak hovoříme o předpovědních mapách. V met. praxi se dnes zpravidla tyto mapy vytvářejí jako jeden z výstupů numerických předpovědních modelů, ať už ve formě analýzy nebo předpovědní mapy. Viz též mapa barické topografie, mapa relativní (barické) topografie, mapa termobarického pole, výška geopotenciální.
angl. constant pressure chart; isobaric contour chart; isobaric chart; slov. mapa absolútnej topografie; 1993-a3

mapa absolutní topografie předpovědní — mapa předpovídaného budoucího rozložení izohyps některé standardní tlakové hladiny, sestavené pro určitý termín, nejčastěji pro 00 UTC. Tato mapa se v současné době zpravidla zpracovává ve větších předpovědních centrech na základě výstupů modelů numerické předpovědi počasí a rozšiřuje internetovým přenosem nebo pomocí meteorologických kódů, např. kódu GRID. Uvedená předpovědní mapa, která je podkladem krátkodobých nebo střednědobých předpovědí počasí, se dříve sestavovala zejména graf. způsobem (např. metodou R. Fjörtofta nebo A. Defanta). Viz též numerická předpověď počasí, mapa relativní topografie předpovědní.
angl. prognostic constant pressure chart; prognostic isobaric contour chart; prognostic isobaric chart; slov. predpovedná mapa absolútnej topografie; 1993-a3

mapa aerologická, syn. mapa výšková.
angl. aerological chart; slov. aerologická mapa; 1993-a1

mapa analyzovaná — met. mapa přízemní nebo výšková, na níž jsou zakresleny izolinie met. prvků, zejména izobary nebo izohypsy, izotermy, izotachy aj., určeny polohy atm. front, zakresleno rozložení atm. srážek a jejich druhů, výskyt mlh, bouřek atd. Analýza se vyjadřuje smluvenými značkami, symboly a barvami.
angl. analysed chart; slov. analyzovaná mapa; 1993-a1

mapa anomálií, viz mapa izanomál.
angl. anomaly chart; slov. mapa anomálií; 1993-a1

mapa barické topografie — výšková synoptická mapa, do níž jsou pomocí izohyps zakresleny výšky určité izobarické hladiny nad hladinou moře nebo nad jinou izobarickou hladinou. Podle toho rozlišujeme mapy absolutní a relativní (barické) topografie. V předpovědní službě se sestavují mapy barické topografie standardních tlakových hladin, do kterých se zakreslují i údaje o dalších met. prvcích. Mapy barické topografie ve svém souhrnu podávají představu o prostorovém rozložení tlaku, teploty, vlhkosti a proudění vzduchu v atmosféře, a proto jsou nepostradatelnou pomůckou při met. rozborech a předpovědích (diagnóze a prognóze počasí). Viz též mapa termobarického pole, výška geopotenciální.
angl. baric topography chart; slov. mapa barickej topografie; 1993-a3

mapa cirkumpolární — v meteorologii synoptická nebo klimatologická mapa sev. nebo již. polokoule, popř. jejich částí se zeměp. pólem obvykle ve středu mapy. Znázorňuje buď plošné rozdělení jednoho nebo více met. prvků v určitém časovém termínu (mapa cirkumpolární synoptická), nebo průměry či úhrny met. prvků za určité časové období (mapa cirkumpolární klimatologická). Geometrickým podkladem map cirkumpolárních bývá Lambertova azimutální plochojevná projekce. V meteorologii mají mapy cirkumpolární v klasické papírové podobě nejčastěji měřítko 1:60 mil. nebo 1:70 mil., v současné době ale bývají standardní součástí výstupů numerických předpovědních modelů zobrazovaných pomocí prostředků výpočetní techniky. Využívají se především pro střednědobé předpovědi počasí.
angl. circumpolar chart; slov. cirkumpolárna mapa; 1993-a3

mapa faksimilová — dříve používaná meteorologická mapa přijatá fototelegrafním přenosovým zařízením, které rozkládá na vysílací straně předlohu do řádků a v řádcích do bodových prvků. Rozměr přenášeného bodového prvku udává rozlišovací schopnost přenosu, dosahující řádově desetin mm na předloze. Na přijímací straně se obraz fototelegrafním přijímačem postupně skládal z bodových prvků buď na elektrosenzitivní, nebo fotosenzitivní papír. Faksimilové vysílání met. graf. materiálů zabezpečovala meteorologická centra. Materiály bylo možné přijímat na jakémkoliv místě vybaveném vhodným telekomunikačním a fototelegrafním přijímačem. V dnešní době se k šíření met. map používá pouze internetový přenos.
angl. facsimile chart; slov. faksimilová mapa; 1993-a3

mapa fenologická — mapa zobrazující data nástupu fenologických fází nebo lidských úkonů souvisejících především s  pěstováním polních kultur. Sestavuje se pro určitý rok nebo pro delší období. Plošné rozložení nástupu fenol. fází se znázorňuje pomocí izofen.
angl. phenological chart; slov. fenologická mapa; 1993-a1

mapa izalobar — mapa, do níž jsou pomocí izalobar zakresleny změny tlaku vzduchu za určitý časový interval. Viz též metoda izalobar, mapa izalohyps.
angl. isallobaric chart; slov. mapa izalobár; 1993-a3

mapa izalohyps — mapa, do níž jsou pomocí izalohyps zakresleny změny výšky absolutní (barické) topografie izobarické hladiny nebo tloušťky relativní (barické) topografie za určitý časový interval. Mapy izalohyps abs. topografie znázorňují změny výšky standardních izobarických hladin, a proto jsou do jisté míry analogické mapám izalobar. Mapy izalohyps rel. topografie vyjadřují změny prům. virtuální teploty ve vrstvě vzduchu mezi standardními tlakovými hladinami, a jsou tedy mapami izaloterm.
angl. isallohyptic chart; slov. mapa izalohýps; 1993-a3

mapa izaloterm — mapa rozdílů teploty vzduchu za určitý časový úsek, znázorněných pomocí izaloterm. Nejčastěji se sestavují  mapy izaloterm za 24 h, aby se vyloučil vliv denního chodu teploty vzduchu. Izalotermami se vyčleňují oblasti růstu a poklesu teploty (oteplení a ochlazení). Mapa izaloterm je i mapa izalohyps relativní topografie.Tyto mapy používané v synoptické meteorologii se dnes konstruují pomocí výpočetní techniky. Kromě syn. meteorologie se  mapa izaloterm využívají i v klimatologii, a to většinou pro znázornění roč. chodu teploty vzduchu. V tom případě izalotermy vyjadřují rozdíly prům. měs. teploty sousedních měsíců v dané oblasti, např. rozdíl teploty vzduchu v Evropě mezi dubnem a březnem.
angl. isallotherm chart; slov. mapa izaloteriem; 1993-a3

mapa izanomál — mapa znázorňující rozložení odchylek hodnot met. prvků od jejich prům. (norm.) hodnoty pomocí izanomál. Nejčastěji znázorňuje odchylky prům. denních, měs., roč. a jiných hodnot met. prvků v daném roce od dlouholetých normálů. V tom případě bývá mapa izanomál označována jako mapa anomálií. V jiném případě mapa izanomál znázorňuje rozložení odchylek hodnot met. prvků od prům. hodnot vypočítaných pro určitou polohu, např. rovnoběžku, nadm. výšku apod. V současné době se časteji používá označení mapa anomálií.
angl. isanomal chart; slov. mapa izanomál; 1993-a3

mapa izentropická — mapa topografie dané izentropické plochy, která je v případě nenasyceného vzduchu totožná s mapou topografie určité potenciální teploty. Do izentropické mapy se zakreslují nadm. výšky ploch určité potenciální teploty a hodnoty směšovacího poměru nebo měrné vlhkosti vzduchu v této ploše. Jako doplňující údaje mohou být do izentropické mapy zakreslovány údaje o větru, izentropické potenciální vorticitě, poměrné vlhkosti vzduchu a oblačnosti.
angl. isentropic chart; slov. izentropická mapa; 1993-a3

mapa izobar — mapa rozložení tlaku vzduchu znázorněného pomocí izobar. Nejčastěji se používá map tlaku vzduchu redukovaného na hladinu moře. na nichž izobary vymezují tlakové útvary. Mapy izobar znázorňují buď okamžité rozložení tlaku vzduchu, zpravidla na přízemních synoptických mapách, nebo rozložení prům., především dlouhodobých hodnot tlaku vzduchu na klimatologických mapách. Viz též redukce tlaku vzduchu na dohodnutou hladinu, mapa izohyps.
angl. isobaric chart; slov. mapa izobár; 1993-a1

mapa izobront — mapa, na níž jsou izobrontami spojena místa zemského povrchu s prvním slyšitelným hřměním. Obvykle se konstruovaly ke zjišťování tahu bouřek, dnes se nepoužívá.
angl. isobront chart; slov. mapa izobront; 1993-a3

mapa izoceraunická — v techn. praxi mapa, na níž je znázorněno rozložení četnosti nebo intenzity bouřkové činnosti v dané oblasti pomocí izoceraun. Izocerauny na mapách spojují místa se stejným počtem blesků nebo se stejným počtem dní s bouřkou za určité období. Nejběžnější je znázorňování prům. roč. počtu dní s bouřkou.
angl. isoceraunic chart; slov. izoceraunická mapa; 1993-a1

mapa izohyps — v provozní met. praxi dříve obvyklé označení pro mapy absolutní (barické) topografie. Viz též mapa izobar.
angl. isohyptic chart; slov. mapa izohýps; 1993-a3

mapa kinematická — obecně met. mapa zobrazující pohybové pole v atmosféře, např. pomocí izotach, proudnic apod. V met. službě se kinematické mapy používaly dříve pro prognostické účely, kdy znázorňovaly např. prognostické trajektorie středů tlak. útvarů a jiných met. objektů, jako jsou atm. fronty, pole srážek apod. V současné době slouží už pouze k diagnostickým účelům, při typizaci povětrnostních situací.
angl. kinematic chart; slov. kinematická mapa; 1993-a3

mapa kinematická souborná — druh kinematické mapy, na kterou se zakreslují smluvenými znaky středy cyklon a anticyklon, jejich trajektorie, demarkační čáry aj. Podklady se získávají z analyzovaných přízemních či výškových map za období několika po sobě jdoucích dnů. Tato mapa umožňuje jednoduše znázorňovat synop. procesy ve vhodně vybraných časových obdobích a v různých výškových hladinách, upřesňovat synoptické typy a vybírat metodou analogů povětrnostní situace pro předpověď počasí, vymezovat přirozená synoptická období a přestavbu povětrnostní situace.
angl. summary kinematic chart; slov. súborná kinematická mapa; 1993-a3

mapa klimatická, viz mapa klimatologická.
angl. climatic chart; slov. klimatická mapa; 1993-a1

mapa klimatologická — mapa podávající klimatologické informace. Rozlišujeme klimatologické mapy dvojího druhu: a) mapy plošného (geograf.) rozložení klimatologických charakteristik jednotlivých meteorologických prvků a jevů, popř. jejich kombinací, tj. klimatologických indexů. Charakteristiky jsou vypočítány z dlouholetých řad meteorologických pozorování, zpravidla z jednotně stanovených tzv. normálních období. Na klimatologické mapě se především znázorňují průměry, extrémy, amplitudy, data výskytu, trvání jevu apod. Uvedené mapy mají většinou analytický charakter. Nejrozšířenější metodou znázorňování je metoda izolinií; b) mapy klimatické, tj. mapy geograf. rozložení klimatických typů, podtypů a dalších klimatických jednotek stanovených a vymezených podle zásad některé z klasifikací klimatu. Viz též mapa průměrová, atlas podnebí, rajonizace klimatologická, normál klimatologický.
angl. climatological chart; slov. klimatologická mapa; 1993-a1

mapa klimatu — klimatologická mapa v užším smyslu, znázorňující rozložení klimatických typů podle některé klasifikace klimatu.
angl. climate chart; 1993-b1

mapa maximálního větru a střihu — met. mapa, na které jsou zobrazeny výšky s maximální rychlostí větru, dále je na nich zobrazena velikost maximální rychlosti větru, v závislosti na směru větru, a rychlost větru ve stanovených hladinách nad i pod hladinou maximálního větru. Využívá se zejména při meteorologickém zabezpečení letectva. Viz též vítr maximální.
angl. maximum-wind chart; slov. mapa maximálneho vetra a strihu; 1993-b3

mapa meteorologická — mapa podávající meteorologické informace. Nejrozšířenějšími meteorologickými mapami jsou mapy synoptické a klimatologické.
angl. meteorological chart; slov. meteorologická mapa; 1993-a1

mapa námrazová — mapa námrazových oblastí vymezených podle výskytu max. velikosti námrazků, vyjádřené buď max. hmotností, nebo tloušťkou vrstvy v n-letém pozorování na definovaném povrchu vzorku. V ČR se používá pro techn. účely námrazová mapa, na níž jsou vymezeny podle výskytu námrazků na námrazkoměrné tyči oblasti s lehkými, středními, těžkými, popř. s kritickými námrazky. V praxi se pro uvedené oblasti používá jen označení lehká, střední atd. námrazová oblast. Námrazová mapa je každoročně zpřesňována po zhodnocení námrazového období. Využívá se především k projektování venkovních el. vedení. Viz též měření námrazků.
angl. rime chart; slov. námrazová mapa; 1993-a3

mapa povětrnostní, syn. mapa synoptická.
angl. weather chart; slov. poveternostná mapa; 1993-a1

mapa prognózní, syn. mapa předpovědní.
angl. prognostic chart; slov. prognózna mapa; 1993-a1

mapa „průměrová“ — pracovní označení pro mapu, na níž je pomocí izolinií znázorněno rozložení prům. hodnot jednoho nebo více met. prvků vypočtených za delší období, např. mapa prům. úhrnu srážek za teplé pololetí nebo prům. trvání sněhové pokrývky za období 1961 až 1990. Průměrové mapy jsou nejrozšířenějším typem klimatologických map.
angl. averaging chart; slov. priemerová mapa; 1993-a2

mapa předpovědní (prognózní) — v meteorologii obecně mapa, jež obsahuje předpověď kteréhokoli met. prvku a jevu, např. mapa předpovědí atm. srážek, mapa výškového větru se zakreslením předpokládané polohy osy tryskového proudění nebo mapa předpovídaného počátku žní. V denní synop. praxi se význam pojmu předpovědní mapa zužuje na mapy předpovídaných hodnot budoucího rozložení přízemních a výškových polí meteorologických prvků, sestavované zpravidla pomocí numerických předpovědních modelů pro různě dlouhá období (na 24, 48 h atd.). Jedná se především o předpovědní mapy přízemní povětrnostní situace a předpovědní mapy barické topografie, sestavené na základě metod numerické předpovědi počasí v předpovědních centrech a rozšiřované zpravidla prostřednictvím internetu. Viz též mapa přízemní předpovědní, mapa absolutní topografie předpovědní, mapa relativní topografie předpovědní.
angl. forecast chart; prognostic chart; slov. predpovedná mapa; 1993-a3

mapa přízemní — v meteorologii synoptická mapa sestavená z  údajů sítě pozemních meteorologických stanic získaných v  hlavních a vedlejších synoptických termínech. Údaje zakreslené v přízemní mapě se však nevztahují přímo k zemskému povrchu, protože čidla met. přístrojů jsou umístěna v různé předepsané výšce nad povrchem; tlak vzduchu zaznamenávaný na přízemní mapě je redukován na hladinu moře, zakreslené oblaky se vyskytují v různých výškách nad zemským povrchem apod. Stav a průběh počasí je na přízemní mapě zaznamenán dohodnutým způsobem, a to buď čís. hodnotami met. prvků (např. teplota a tlak vzduchu), v šifrách (vodorovná dohlednost, výška nejnižších oblaků), nebo v symbolech (druh oblaků, rychlost větru, oblačnost). Údaje z met. stanic jsou na přízemní mapě uspořádány kolem staničních kroužků podle staničního modelu.
Analyzovaná přízemní mapa (v současné době se může částečně jednat i o analýzu objektivní pomocí výpočetní techniky) obsahuje zákresy atm. front, izobar, izalobar, oblasti výskytu atm. srážek, mlh a bouřek a  jsou v ní vyznačeny středy cyklon a anticyklon. Tlakové pole zobrazené na přízemní mapě lze orientačně považovat za absolutní topografii 1 000 hPa. Viz též analýza synoptických map, měření atmosférických srážek, měření teploty vzduchu, měření tlaku vzduchu, redukce tlaku vzduchu na dohodnutou hladinu, mapa výšková.
angl. surface chart; slov. prízemná mapa; 1993-a3

mapa přízemní předpovědní — předpovědní mapa, na níž je zobrazeno předpokládané rozložení někt. met. prvků při zemském povrchu v někt. z příštích hlavních synoptických termínů. Jsou na ní obvykle zakresleny izobary, středy cyklon a anticyklon a předpovídané polohy atm. front. Pro zákres budoucí polohy rozložení tlaku vzduchu je v současné době používáno výstupů z některého numerického předpovědního modelu. Přízemní předpovědní mapa bývá v praxi nespr. označována jako prebaratik.
angl. prognostic surface chart; slov. predpovedná prízemná mapa; 1993-a3

mapa relativní (barické) topografie — výšková synoptická mapa, do níž je pomocí relativních izohyps zakreslena tloušťka vrstvy mezi dvěma standardními tlakovými hladinami. Vzdálenost dvou tlakových hladin, neboli tloušťka vrstvy vzduchu mezi nimi, je úměrná prům. virtuální teplotě vzduchu v dané vrstvě. V praxi se nejčastěji používá mapa relativní topografie mezi hladinami 500 a 1 000 hPa, označovaná jako $R{T}_{1000}^{500}$. Tato mapa se většinou sestavuje v kombinaci s mapou absolutní topografie 700 hPa a nazývá se mapou termobarického pole spodní poloviny troposféry. Viz též mapa barické topografie, výška geopotenciální.
angl. thickness chart; slov. mapa relatívnej topografie; 1993-b3

mapa synoptická (povětrnostní) — meteorologická mapa, na které se zaznamenávají pomocí čís. hodnot, šifer nebo symbolů výsledky pozorování synoptických nebo aerologických stanic z téhož synoptického termínu. Synoptické mapy se zpravidla dělí na mapy přízemní a výškové a na hlavní a pomocné. Mívají měřítko od 1:2,5 mil. do 1:30 mil. a z kartografických zobrazení se používá především kuželové a azimutální. Synoptické mapy, které se v předpovědních centrech sestavují a analyzují několikrát denně, jsou základem rozboru počasí a pomocným nástrojem při předpovědi počasí. První synoptickou mapu publikoval něm. meteorolog H. W. Brandes (1826) na základě historického materiálu z r. 1783. Teprve vynález telegrafu a jeho využití v meteorologii v polovině 19. století umožnily kreslení synoptických map z údajů meteorologického pozorování z téhož dne. Termín synoptická mapa poprvé použil angl. meteorolog R. Fitz Roy koncem 50. let 19. století. Viz též kreslení povětrnostních map, analýza synoptických map, metoda synoptická, meteorologie synoptická.
angl. synoptic chart; slov. synoptická mapa; 1993-a3

mapa termobarického pole — výšková synoptická mapa na níž jsou vedle absolutních izohyps dané izobarické hladiny zakresleny buď izotermy v této hladině, nebo relativní izohypsy zvolené vrstvy omezené dvěma izobarickými hladinami. Izohypsy se zpravidla zakreslují po 40 geopotenciálních metrech do hladiny 500 hPa a pro výše ležící hladiny obvykle po 80 geopotenciálních metrech. V meteorologické službě se používá zejména mapa AT 700 (absolutní topografie hladiny 700 hPa) se zakreslením $R{T}_{1000}^{500}$ (relativní topografie hladiny 500 hPa nad hladinou 1 000 hPa), která bývá označována jako mapa termobarického pole spodní poloviny troposféry, a dále též mapa izohyps a izoterm v hladině 850 hPa. Izohypsy abs. topografie se zakreslují plnou černou čarou, zatímco izohypsy rel. topografie a izotermy červenou, popř. přerušovanou černou čarou. Z úhlů, které svírají abs. a rel. izohypsy, a z hustoty izohyps lze usuzovat o tlakových a teplotních změnách v atmosféře.
angl. thermobaric field chart; slov. mapa termobarického poľa; 1993-a3

mapa topografie fronty — synoptická mapa, do níž jsou zakresleny hodnoty výšky frontální plochy nad hladinou moře určené z radiosondážních měření v různých místech v témže synoptickém termínu nebo na základě výstupů z numerických předpovědních modelů. Hodnoty stejné výšky front. plochy se spojují izohypsami. Sestavuje se pouze pro speciální účely. Viz též výška geopotenciální.
angl. frontal contour chart; slov. mapa topografie frontu; 1993-a3

mapa topografie tropopauzy, viz mapa tropopauzy.
angl. tropopause topography chart; slov. mapa topografie tropopauzy; 1993-a1

mapa tropopauzy — synoptická mapa, do níž je zakreslen tlak vzduchu v tropopauze nebo nadm. výšky (topografie) tropopauzy a teploty vzduchu v ní. Analyzovaná mapa obsahuje izobary nebo izohypsy tropopauzy a izotermy v ní. Někdy se do mapy tropopauzy zakreslují i údaje o maximálním větru. Viz též tropopauza.
angl. tropopause chart; slov. mapa tropopauzy; 1993-a3

mapa výšková (aerologická) — synoptická mapa, na níž jsou znázorněny met. podmínky nebo prvky, které jsou vztaženy k určité izobarické hladině ve volné atmosféře, k určité atm. vrstvě, popř. ke konstantní nadm. výšce. Nejčastěji se používají mapy absolutní topografie a mapy relativní topografie. K výškovým mapám patří také mapy tropopauzy, mapy výškového větru aj.
angl. upper air chart; slov. výšková mapa; 1993-a1

mapa výškového větru — mapa, na níž je znázorněno rozložení větru v určité izobarické hladině ve volné atmosféře. Je jednou z výškových map.
angl. upper wind chart; slov. mapa výškového vetra; 1993-a1

mapa význačného počasí — letecká povětrnostní mapa obsahující grafický popis význačného počasí pro letový provoz. Mapa význačného počasí pro letové hladiny mezi FL100-270 nebo nad FL270 označované SWM nebo SWH (Significant weather chart for Middle or High levels) obsahující hranice oblastí s význačným počasím, údaje o výšce základny význačných oblaků a jejich horní hranici, údaje o výšce tropopauzy, o vrstvách s výskytem námrazy a turbulence, o oblastech s výskytem tropických, písečných nebo prachových bouří, o poloze tryskového proudění (jet-streamu) nebo o poloze vulkanických erupcí s vyznačením výraznosti příslušného jevu pomocí mezinárodně přijatých symbolů. Mapy význačného počasí jsou jedním ze základních materiálů letecké meteorologické dokumentace. Označují se jako SW mapy (Significant weather chart). Viz též jevy počasí význačné.
angl. significant weather chart; slov. mapa význačného počasia; 1993-a3

maritimita klimatu, syn. oceánita klimatu.
slov. maritimita klímy; 1993-b2

maximum barické, syn. maximum tlakové.
slov. barické maximum; 1993-a1

maximum absolutní — nejvyšší hodnota met. prvku zaznamenaná na met. stanici nebo v určité oblasti za dlouholeté období, zpravidla však od počátku měření. Abs. maximem se vždy rozumí nejvyšší hodnota vztažená k celému roku, jinak hovoříme o abs. maximu měsíčním, denním apod. Např. na stanici Praha-Klementinum je za období 1775–2010 abs. maximum teploty vzduchu 37,8 °C (z 27. 7. 1983). Viz též amplituda absolutní, extrém.
angl. absolute maximum of meteorological element; slov. absolútne maximum; 1993-a2

maximum absolutní denní — nejvyšší hodnota z denních maxim met. prvku zaznamenaná na met. stanici nebo v určité oblasti v daném kalendářním dnu za dlouholeté období, zpravidla však od počátku měření. Např. na stanici Praha-Klementinum je za období 1775–2010 abs. maximum teploty vzduchu pro 1. leden 12,5 °C (z roku 2007). Viz též amplituda absolutní denní.
angl. absolute daily (diurnal) maximum of meteorological element; slov. absolútne denné maximum; 1993-b3

maximum absolutní měsíční — nejvyšší hodnota z měsíčních maxim met. prvku zaznamenaná na met. stanici nebo v určité oblasti v daném kalendářním měsíci za dlouholeté období, zpravidla však od počátku měření. Např. na stanici Praha-Klementinum je za období 1775–2010 lednové abs. maximum teploty vzduchu 16,7 °C (z 10. 1. 1991). Viz též amplituda absolutní měsíční.
angl. absolute monthly maximum of meteorological element; slov. absolútne mesačné maximum; 1993-b3

maximum denní — nejvyšší hodnota met. prvku zjištěná v konkrétním dnu na met. stanici za 24 h, a to buď v intervalu od 00 do 24 h, nebo mezi dvěma jinak stanovenými termíny pozorování, např. od 7 h SEČ běžného dne do 7 h SEČ následujícího dne nebo od 06 UTC do 18 UTC v případě nejvyšší teploty uváděné ve zprávách SYNOP z evropských zemí. Viz též amplituda denní.
angl. daily (diurnal) maximum of meteorological element; slov. denné maximum; 1993-a3

maximum denní průměrné — průměr denních maxim met. prvku, a to buď za libovolné období (např. kalendářní měsíc) nebo v daném kalendářním dnu za dlouholeté období či od počátku měření. Např. na stanici Praha-Klementinum je za období 1775–2010 prům. denní maximum teploty vzduchu v lednu 1,2 °C (vypočtené z denních maxim v lednových dnech), pro 1. leden pak 1,0 °C (vypočtené z denních maxim 1. 1.). Viz též amplituda denní průměrná.
angl. mean daily (diurnal) maximum of meteorological element; slov. priemerné denné maximum; 1993-b3

maximum měsíční — nejvyšší hodnota met. prvku dosažená během kalendářního měsíce v určitém roce.
angl. monthly maximum of meteorological element; slov. mesačné maximum; 1993-a2

maximum měsíční průměrné — průměr měsíčních maxim met. prvku dosažených v daném kalendářním měsíci za dlouholeté období nebo od počátku měření. Např. na stanici Praha-Klementinum je za období 1775–2010 prům. lednové maximum teploty vzduchu 8,3 °C.
angl. mean monthly maximum of meteorological element; slov. priemerné mesačné maximum; 1993-a3

maximum roční — nejvyšší hodnota met. prvku dosažená v určitém roce.
angl. annual maximum of meteorological element; slov. ročné maximum; 1993-a2

maximum roční průměrné — průměr ročních maxim met. prvku za dlouholeté období nebo od počátku měření. Např. na stanici Praha-Klementinum je za období 1775–2010 prům. roční maximum teploty vzduchu 32,4 °C.
slov. priemerné ročné maximum; 2014

maximum srážkové — 1. neurčitý pojem, označující místo nebo dobu s největším úhrnem srážek během srážkové události, popř. i hodnotu dosaženého úhrnu, viz extrémy srážek; 2. v klimatologii maximum křivky průměrného ročního chodu srážek, vyjádřené zpravidla jako nejvyšší prům. měs. úhrn. Kromě tohoto tzv. hlavního srážkového maxima, které na většině území ČR nastává v jednom z letních měsíců, existuje často i tzv. podružné srážkové maximum, tedy přechodné zvýšení křivky průměrného ročního chodu srážek v relativně sušší fázi roku. Pokud se v ČR vyskytuje, zpravidla spadá do období od listopadu do ledna, přičemž v horách severních Čech může dokonce převýšit letní maximum.
angl. precipitation maximum; slov. zrážkové maximum; 1993-a3

maximum tlakové (barické) — zast. označení pro anticyklonu; střed tlakového maxima býval dříve na synoptických mapách označován písmenem M.
angl. pressure maximum; slov. tlakové maximum; 1993-a2

Medard, viz počasí medardovské.
slov. Medard; 1993-a1

mediocris (med) — jeden z tvarů oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Oblak má podobu kup stř. vert. rozsahu; vrcholy kup mají jen poměrně malé výběžky. Vyskytuje se pouze u oblaků druhu cumulus. Viz též humilis, congestus.
angl. mediocris; slov. mediocris; 1993-a2

mechanismus Holtonův-Tanův, oscilace Holtonova-Tanova — označení závislosti charakteristiky zimní polární cirkulace ve stratosféře na fázi kvazidvouletého cyklu. Byl původně popsán Jamesem Holtonem a Hsiu-Chi Tanem v roce 1980. Vysvětlení závislosti spočívá v ovlivnění působení planetárních vln na polární cirkulaci, kdy ve východní fázi kvazidvouleté oscilace je toto působení relativně větší. Pozdější studie poukázaly také na potřebu zahrnutí vlivu jedenáctiletého slunečního cyklu.
angl. Holton-Tan mechanism; Holton-Tan circulation; 2014

meion, viz anomálie klimatická.
angl. meion; slov. meión; 1993-a3

meliorace klimatu — cílevědomé lidské zásahy do přírodního nebo životního prostředí, které směřují ke zlepšení klimatických poměrů určitého oblasti. Jde především o hosp. a techn. opatření, která mají odstranit nebo zmírnit nepříznivé povětrnostní a  klimatické podmínky pro život člověka a jeho výrobní činnost (zavlažování, vysoušení půdy, zalesňování, výsadba větrolamů, zvětšování ventilace aj.). Meliorace klimatu se dosud týká jen přízemní vrstvy atmosféry, a má proto pouze omezený místní dosah. Viz též faktory klimatu antropogenní, ovlivňování klimatu, srážky umělé.
angl. melioration of climate; slov. meliorácia klímy; 1993-a1

meltemia, syn. etézie.
angl. meltemia; slov. meltemia; 1993-a1

měření aerologické — zjišťování parametrů v mezní vrstvě atmosféry a  ve volné atmosféře aerol. přístroji, zápis výsledků měření a jejich zpracování stanoveným způsobem. Aerol. měření je v současné době většinou automatizované. V minulosti záznam údajů (např. z radiosond) a jejich zpracování prováděl aerol. pozorovatel. Pro aerol. měření se používají radiosondy, ozonové sondy, radiolokátory, raketové sondy, letadlové měřicí přístroje a jiné tech. prostředky. Viz též aerologie, pozorování aerologické, měření radiosondážní, měření pilotovací, měření meteorologických prvků v mezní vrstvě a ve volné atmosféře, sondáž atmosféry.
angl. aerological measurement; slov. aerologické meranie; 1993-a3

měření brzdného účinku letištních drah — soubor měření a postupů, kterými jsou získávány veličiny potřebné pro určení stavu drah ovlivněných povětrnostními vlivy. Změřené hodnoty brzdných účinků poskytované provozovatelem letiště pak musí být v souladu s regionálními postupy ICAO uváděny ve zprávách METAR a SPECI v doplňujících informacích.
angl. measurement of braking action of runways; slov. meranie brzdného účinku letištných dráh; 1993-a3

měření distanční — obecně metody měření, kdy měřicí čidlo či přístroj není v bezprostřední blízkosti sledovaného jevu. V meteorologii se tento termín používá zejména v souvislosti s měřením družicovým a měřením radiolokačním, případně měřením pomocí lidarů, systémů detekce blesků, aj. Viz též detekce meteorologických jevů dálková.
slov. dištančné meranie; 1993-a3

měření dohlednosti — meteorologické měření za účelem zjišťování definované dohlednosti, jakou je např. meteorologická dohlednost, šikmá dohlednost, svislá dohlednost, dohlednost dráhových světel aj. Vzdálenosti, na které jsou vidět definovaná světla za soumraku nebo v noci, lze převádět na hodnoty met. dohlednosti, která se vyjadřuje v m nebo v km. Pro přístrojová měření bývá použit měřič průzračnosti neboli transmisometr, popř. měřič dohlednosti, používající dopředný rozptyl světla v atmosféře neboli forward scatterometr. Viz též měření dráhové dohlednosti, pozorování meteorologické dohlednosti.
angl. visibility measurement; slov. meranie dohľadnosti; 1993-a3

měření dráhové dohlednosti (RVR, Runway Visual Range) — objektivní postup při stanovení hodnot dráhové dohlednosti na letištích. Dráhová dohlednost se z praktických důvodů nemůže měřit přímo nad vzletovou a přistávací dráhou. Ve smyslu platných předpisů se její měření uskutečňuje rovnoběžně s osou vzletové a přistávací dráhy ve vzdálenosti maximálně 120 m od této osy a ve výšce 7,5 FT, přičemž údaj o dráhové dohlednosti, který reprezentuje podmínky v bodě dotyku, má být z  prostoru zhruba 300 m od prahu a ve směru příslušné dráhy. Měření RVR se provádí v případě, když horiz. dohlednost klesne pod 2 000 m a to v kroku 25 m při RVR menší než 400 m, v kroku 50 m pro RVR v intervalu 400–800 m a v kroku 100 m při RVR větší než 800 m. Naměřené hodnoty jsou zakódovány jednak ve zprávách METAR, jednak při změně dráhové dohlednosti (v souladu s  kritérii v předpisu L3 – Meteorologie a stanovenými poskytovatelem letecké meteorologické služby na základě konzultací s příslušným úřadem ATS, provozovateli a provozovatelelm letiště) ve zprávách SPECI. K měření dráhové dohlednosti se používají měřiče průzračnosti neboli transmisometry nebo měřiče dopředného rozptylu neboli forward scatterometry. Dráhová dohlednost není měřena přímo. Transmisometry nebo forward scatterometry měří MOR a RVR je následně vyhodnocována automatizovaným meteorologickým systémem (AWOS). Viz též systém RVR.
angl. measurement of runway visual range; slov. meranie dráhovej dohľadnosti; 1993-a3

měření evapotranspirace, viz evapotranspirometr.
angl. measurement of evapotranspiration; slov. meranie evapotranspirácie; 1993-a2

měření imisí, viz měření znečištění ovzduší.
angl. meteorological measurement of air pollution; slov. meranie imisií; 1993-a0

měření meteorologické — zjišťování hodnot met. prvků pomocí vhodné měřicí techniky. Výsledkem met. měření jsou při abs. měření přímo fyz. veličiny, nebo při rel. měření podíly, popř. %. Výsledky met. měření se vždy vztahují k místu a času jejich konání (viz stanice meteorologická). Kvalita výsledku je ovlivněna použitou technikou a metodikou měření; proto by údaje o technice a metodice měly vždy být doplňkem souboru met. údajů. Viz též pozorování meteorologické, přístroj meteorologický.
angl. meteorological measurement; slov. meteorologické meranie; 1993-a3

měření meteorologické dálkové — synonymum pro meteorologická distanční měření.
angl. distant meteorological measurement; slov. diaľkové meteorologické meranie; 1993-a3

měření meteorologické družicové — získávání, zpracování a vyhodnocení údajů o stavu atmosféry, případně zemského povrchu a mořské hladiny pomocí přístrojů umístěných na meteorologických družicích. Družicová měření poskytují informace především o rozložení oblačnosti a jejích základních vlastnostech (mikrofyzikálním složení a jasové teplotě horní hranice oblačnosti, optické mohutnosti, typu oblačnosti, aj.), o vertikálních profilech některých prvků atmosféry, o dynamice různých jevů (vývoj a pohyb různých meteorologických jevů či systémů), o proudění v atmosféře, přítomnosti sněhové pokrývky a mořského ledu, teplotě hladiny moří a oceánů, aj. Dlouhodobé řady družicových měření různých prvků jsou následně využívány v klimatologii.
angl. meteorological satellite measurement; slov. družicové meteorologické meranie; 1993-a3

měření meteorologické letadlové — met. měření a pozorování konané z letícího letadla. Při běžném letu je provádí buď posádka jako doplňkový program činnosti, nebo probíhá automaticky. Při speciálním letu za účelem získání met. dat tvoří hlavní náplň činnosti specialistů na palubě letadla, popř. posádky letadla, může být však prováděno i automaticky. K letadlovému met. měření se používá i bezpilotních letadel. Světová meteorologická organizace koordinuje letadlová meteorologická měření v programu AMDAR (Aircraft Meteorological Data Relay).
angl. meteorological aircraft measurement; slov. lietadlové meteorologické meranie; 1993-a3

měření meteorologické radiolokační, viz pozorování meteorologické radiolokační.
slov. rádiolokačné meteorologické meranie; 1993-a1

měření meteorologické stožárové — stacionární a synchronní měření met. prvků, popř. dalších parametrů, snímači umístěnými vert. nad sebou do výšky desítek až stovek metrů. K nejvyšším meteorologickým stožárům patří např. stožár v Obninsku (315 m). V České republice se stožárové meteorologické měření provádí na met. stanicích Košetice (250 m), Dukovany (136 m), Temelín (40 m), Kopisty (80 m) a Tušimice (80 m). Slouží hlavně k rozboru met. podmínek v přízemní, někdy i v mezní vrstvě atmosféry za účelem různých praktických aplikací (ochrana čistoty ovzduší, provoz atomových elektráren aj.).
angl. tower meteorological measurement; mast meteorological measurement; slov. stožiarové meteorologické meranie; 1993-a3

měření meteorologické terénní ambulantní — zpravidla krátkodobé met. měření, jehož cílem je zjišťovat topoklimatické a  mikroklimatické poměry určitého území a míst, hodnotit vliv terénu na met. prvky, objasňovat met. příčiny některých např. biologických jevů v  přírodě apod. Tato měření směřují k průzkumu inverzních poloh, teplotních poměrů vzhledem k orientaci a sklonu svahů, větrných poměrů, znečištění ovzduší atd. Provádí se v návaznosti na pozorování ve stálé staniční síti, a zvláště za vhodných povětrnostních situací. Viz též mikroklima, topoklima, inverze teploty vzduchu, inverze vlhkosti vzduchu, bonitace klimatologická, klima svahové.
angl. ambulatory meteorological measurement; slov. ambulantné terénne meteorologické meranie; 1993-a1

měření meteorologických prvků v mezní vrstvě a volné atmosféře — aplikace přímých metod měření met. prvků zpravidla od výšky několika desítek m nad zemí. Po meteorografech, vynášených do ovzduší buď balony nebo upoutanými meteorologickými draky, a po přímých měřeních posádkami při výstupech volných balonů se od počátku 30. let 20. století k uvedeným měřením používají v  největší míře radiosondy. První měření pomocí radiosondy uskutečnili 7. 1. 1929 Robert Burelu a  následně P. A. Molčanov v Pavlovsku dne 30. 1. 1930.
V současné době se používá také letadlových sondáží, upoutaných balonů neboli aerostatů, transoceánských sond, meteorologických družic, meteorologických radiolokátorů, wind profilerů a meteorologických stožárových měření. Viz též měření aerologické, zpráva TEMP, sondáž ovzduší.
angl. measurement of meteorological elements in boundary layer and free atmosphere; slov. meranie meteorologických prvkov v hraničnej vrstve a vo voľnej atmosfére; 1993-a3

měření námrazků — určování hmotnosti a rozměru námrazků. Pro operativní účely se podle doporučení Světové meteorologické organizace měří průměr vrstvy námrazků při výskytu jakéhokoliv typu námrazků v termínu pozorování (průměr námrazku = max. průměr námrazku minus průměr měrné tyče). Cílem měření námrazků může být také stanovení max. hodnot námrazků ve víceletém období na daném místě. Kromě synoptických stanic se námrazky v České republice měří a) na běžných námrazkoměrných stanicích pomocí horizontálně exponovaných námrazkoměrných tyčí; b) na speciálních námrazkoměrných stanicích, kde se zjišťuje usazování námrazků na různých materiálech a tvarech konstrukcí (tyče, úhelníky, lana atd.); c) na el. vedeních pomocí Brinellových přístrojů. Podle tloušťky vrstvy námrazků (tloušťka vrstvy = kolmá vzdálenost od povrchu podkladu k povrchu námrazku) rozlišujeme slabou, mírnou a silnou „intenzitu“ jevu. Námrazky se měří ve výši 2, 6 nebo 10 m na tělesech o průměrech 5, 10 i 60 mm, někdy se používá i vert. expozice tyčí. K registraci změn hmotnosti námrazků s časem slouží námrazoměr, popř. na jeho principu upravená zařízení. Viz též intenzita námrazků.
angl. icing measurement; slov. meranie námrazkov; 1993-a3

měření ozonu — určení množství ozonu v určitém bodě, vrstvě nebo hladině atmosféry. Nejčastěji se jedná o měření koncentrace ozonu v přízemní vrstvě atmosféry (parametr znečištění ovzduší), měření celkového množství ozonu v jednotkovém sloupci atmosféry (tloušťka ozonové vrstvy) nebo měření vertikálního rozložení parciálního tlaku ozonu (profil ozonové vrstvy). Viz též spektrofotometr Dobsonův, spektrofotometr Brewerův, sonda ozonová.
angl. ozone measurement; slov. meranie ozónu; 1993-a3

měření pilotovací — jeden ze způsobů zjišťování směru a rychlosti výškového větru. Rozlišujeme jednopilotáž a dvojpilotáž podle toho, zda azimuty a výškové úhly volně letícího pilotovacího prostředku, nejčastěji pilotovacího balonu, zjišťujeme jedním nebo dvěma optickými pilotovacími teodolity. Při jednopilotáži musí být vert. rychlost pilotovacího prostředku známá. Pomocí změřených úhlových hodnot a vypočtené výšky balonu se trigonometricky vyhodnocuje prům. rychlost a směr větru ve vrstvě atmosféry, vymezené polohami pilotovacího prostředku při dvou po sobě následujících zaměřeních. V  současné době je pilotovací měření téměř nahrazeno měřením větru radiotechnickými prostředky (radiopilotáží) a užívá se převážně při terénních měřeních. Viz též zpráva PILOT, kruh Molčanovův.
angl. pilot-balloon measurement; slov. pilotovacie meranie; 1993-a2

měření promrzání půdy — v zemědělské meteorologii zjišťování hloubky pod povrchem země, v níž dochází k mrznutí vody. Informace o hloubce promrznuti půdy je důležitá např. k posouzení nebezpečí poškození kořenové soustavy rostlin, kromě zeměd. je využívána i některými technickými obory (nezámrzná hloubka ve stavebnictví). Měření promrzání půdy se provádí půdními mrazoměry, někdy nazývanými též kryometry nebo kryopedometry, původně tvořenými hadičkou s pěnovou náplní nasycenou destilovanou vodou, která se zasouvala do novodurové trubky trvale zapuštěné v zemi; hadička měla na svém povrchu centimetrové měřítko s nulou v úrovni zemského povrchu. Po vytažení hadičky ze země se délka zmrzlého vodního sloupce určila hmatem. V současnosti jsou k měření promrzání půdy používány přesnější elektronické přístroje využívající specifických vlastností vody při změně skupenství (změny vodivosti). Viz též promrzání půdy, měření teploty půdy.
angl. soil freezing measurement; slov. meranie premŕzania pôdy; 1993-a3

měření radioaktivity atmosféry — určování radioaktivity atmosféry, srážek a suchého spadu. Zjišťuje se jako radioaktivita a) aerosolu zachyceného na filtru, jímž byl prosát známý objem vzduchu; b) odparku ze srážkové vody zachycené za dané období (obvykle dny až 1 měsíc); c) spadu, tj. pevných částic, které se usadily na vodorovném suchém nebo mokrém dnu sběrné nádoby za dané období (obvykle dny až 1 měsíc); odebrané vzorky se měří pomocí zařízení indikujícího záření α, β, γ (popř. jen některých z nich) laboratorně nebo přímo v místě odběru (automatické systémy pro odběr a měření vzorků). V případě měření vzorků přímo v místě odběru výsledky zahrnují i příspěvek radionuklidů s krátkým poločasem přeměny, při laboratorních měřeních lze tento vliv eliminovat. Dále se provádí přímá měření příkonu dávky/dávkového ekvivalentu příslušnými detektory (např. Geiger-Müllerovy počítače, proporcionální počítače). Detektory mohou být umístěny na stacionárních měřicích místech, na přízemních mobilních stanicích nebo na radiosondách pro zjišťování vertikálních profilů beta a gama záření. V případě přímého měření příkonu dávky/dávkového ekvivalentu měřená hodnota zahrnuje kromě složky atmosférické radioaktivity i složky odpovídající terestriálnímu a kosmickému záření. Radioaktivita ovzduší se obvykle vyjadřuje v jednotkách becquerel (Bq), a to pro spad v Bq.m^–2 a pro ovzduší v Bq.m^–3. Dříve používaná jednotka aktivity curie (Ci) souvisí s novou jednotkou becquerel vztahem 1 Bq = 2,7.10^–11 Ci, tj. 1 Bq = 27 pCi. Příkon dávkového ekvivalentu se vyjadřuje v jednotkách Sievert za hodinu (Sv.h^–1). Odběry vzorků a měření příkonu se provádí na vybraných met. stanicích, odebrané vzorky se předávají do měřicích laboratoří Radiační monitorovací sítě (RMS), výsledky měření prováděných na místě se průběžně předávají na centrální pracoviště RMS. Viz též spad radioaktivní, zpráva o příkonu fotonového dávkového ekvivalentu (RAD).
angl. atmospheric radioactivity measurement; slov. meranie rádioaktivity atmosféry; 1993-a3

měření radiosondážní, radiosondáž — měření met. prvků v atmosféře prováděné radiosondou, jejíž signály zachycuje přijímací zařízení na radiosondážní stanici. Zde se potom signály z radiosondy vyhodnocují a převádějí do tvaru závislosti teploty, tlaku a vlhkosti vzduchu na výšce. Tyto údaje se předávají k dalšímu met. využití. Viz též měření meteorologických prvků v mezní vrstvě a  volné atmosféře, zpráva TEMP.
angl. radiosounding; slov. rádiosondážne meranie; 1993-a3

měření sněhové pokrývky — zjišťování výšky a vodní hodnoty sněhové pokrývky. U sněhové pokrývky se měří výška celkové sněhové pokrývky v klimatologickém termínu 7 h, na synoptických stanicích ještě také v termínu 06 UTC a 18 UTC. Měření se provádí pomocí sněhoměrné latě, na automatických meteorologických stanicích použitím ultrasonických nebo laserových senzorů. Výška nového sněhu se měří na sněhoměrném prkénku v klimatologickém termínu 7 h za období 24 hodin, na synoptických stanicích ČR také za 1 hodinu, pokud je výška nového sněhu 1 cm nebo více. U nesouvislé sněhové pokrývky se výška sněhové pokrývky neměří. Vodní hodnota sněhu se měří sněhoměry. Výška sněhové pokrývky se udává v cm, vodní hodnota sněhu v mm vodního sloupce, kg.m^–2, případně kPa.
angl. measurement of snow cover; slov. meranie snehovej pokrývky; 1993-a3

měření souběžná — měření základních meteorologických prvků v jedné lokalitě různými přístroji nebo v různých časových intervalech. Souběžné měření se provádí hlavně při zásadních změnách přístrojového vybavení na stanicích meteorologických pro zjištění kvality nově instalovaných způsobů měření nebo pro budoucí výpočet homogenity klimatologických řad.
slov. súbežné meranie; 2014

měření srážek — měření parametrů srážek různými druhy přístrojů na srážkoměrných klimatologických a dalších meteorologických stanicích. Úhrn padajících srážek se měří za určitý časový interval (obvykle v 7 h SEČ ráno za uplynulých 24 h, přičemž zjištěný údaj se připisuje předchozímu dni). Na synoptických stanicích se měří úhrn srážek navíc za 12 nebo 6 hodin v hlavních synoptických termínech, popř. také za 1 hodinu ve všech termínech. Úhrn srážek se udává v mm (1 mm srážek = 1 l vody na 1 m²), resp. v kg.m^-2, s přesností na 0,1 mm, resp. na 0,1 kg.m^–2. Zákl. přístrojem je srážkoměr používaný k měření množství kapalných i tuhých srážek. K měření srážek na těžko dostupných místech se používá totalizátor. U tuhých srážek se měří výška sněhové pokrývky (v cm), někdy též vodní hodnota sněhové pokrývky (v mm nebo v kg.m^–2) a hustota sněhu (v kg.m^–3). U usazených srážek se jedná především o měření rosy různými typy rosoměrů, popř. drosografů a o měření námrazků. Měření srážek nespočívá jen v získávání dat z indikačních a registračních přístrojů, nýbrž i ve vizuálním pozorování usazených srážek (kondenzačních jevů a námrazků), v určování doby trvání padajících i usazených hydrometeorů. Viz též intenzita srážek.
angl. precipitation measurement; slov. meranie zrážok; 1993-a3

měření teploty půdy — určení teploty čidla teploměru, které je v tepelné rovnováze s okolní vrstvou půdy. Teplota se měří ve °C půdními teploměry, které se umísťují do pěti základních hloubek: 5, 10, 20, 50 a 100 cm na pozemku s přirozeným složením půdy, porostlém ošetřovaným trávníkem. K měření teploty půdy se používají elektrické půdní teploměry, výjimečně ještě rtuťové půdní teploměry. K měření promrzání půdy slouží půdní mrazoměry.
angl. soil temperature measurement; slov. meranie teploty pôdy; 1993-a3

měření teploty vzduchu — určení teploty čidla teploměru, které je v tepelné rovnováze s okolním vzduchem. Pro met. účely se teplota vzduchu měří na základě Celsiovy teplotní stupnice s přesností na desetiny °C, v některých zemích na základě Fahrenheitovy teplotní stupnice. Měří se elektrickým, případně také kapalinovým nebo bimetalickým teploměrem. Teploměr musí být stíněn nebo jinak chráněn před rušivými účinky přímého slunečního záření. Na met. stanicích se proto umísťuje v meteorologické budce nebo v radiačním krytu. Zákl. přístroj pro měření teploty vzduchu je elektrický teploměr s čidlem ve výšce 2 m nad zemským povrchem. K měření hodnot extrémní teploty vzduchu za určité časové období se někdy ještě používají maximální a minimální teploměr, většinou se však tyto hodnoty získávají automatickým zpracováním údajů el. teploměru. Viz též staniční teploměr.
angl. air temperature measurement; slov. meranie teploty vzduchu; 1993-a3

měření tlaku vzduchu — určení hydrostatického tlaku v určitém místě atmosféry. Tlak vzduchu se měří v N.m^–2, tj. v pascalech (Pa). V meteorologii je povolena jednotka hPa, která souvisí s dalšími jednotkami používanými v dřívější době těmito převodními vztahy:
$1\text{hPa}=1\text{mbar}\text{(milibar)}={10}^3\text{dyn}{\text{.cm}}^{-2}=\text{0}\text{,75006 torr}\text{.}$
Tlak vzduchu na met. stanicích se měří staničními tlakoměry s přesností na desetiny hPa. V dříve používaných rtuťových tlakoměrech bylo nutné odečtený údaj tlaku redukovat na teplotu rtuti 0 °C a započítat přístrojovou opravu. Ve volné atmosféře se tlak vzduchu měří aneroidovými tlakoměry neboli aneroidy, popř. hypsometry. Viz též oprava tlaku vzduchu, redukce tlaku vzduchu na dohodnutou hladinu.
angl. air pressure measurement; slov. meranie tlaku vzduchu; 1993-a3

měření větru — stanovení vektoru větru, popř. jeho časových fluktuací. Zpravidla se měří jen horiz. složka tohoto vektoru, tj. její směr čili směr větru a její velikost čili rychlost větru. Vert. složka vektoru větru se zjišťuje pouze pro speciální účely. Směr větru se měří v úhlových stupních udávajících směr, odkud vítr vane. Rychlost větru se měří v m.s^–1, nebo v uzlech (kt), popř. v km.h^–1 (1 m.s^–1 = 1,94254 kt = 3,60 km.h^–1). Údaje o směru a rychlosti přízemního větru představují hodnoty zprůměrované za interval 10 min. Kromě toho stanice poskytují informaci o směru, rychlosti a času výskytu max. nárazu větru za stanovené období. Rychlost větru se měří pomocí anemometrů, popř. termoanemometrů. Přístroje na měření směru větru se nazývají větrné směrovky. Anemometry pracující na ultrazvukovém principu měří směr i rychlost větru. Čidlo přístroje má být umístěno ve výšce 10 m nad zemí na místě, na němž měření větru není ovlivňováno terénními překážkami.
angl. measurement of wind; slov. meranie vetra; 1993-a3

měření větru radiotechnickými prostředky — měření potřebné k výpočtu výškového větru z polohových parametrů cíle pohybujícího se ve volné atmosféře a sledovaného různými radiotechnickými prostředky. Nejčastěji používanými radiotechnickými prostředky jsou: a) navigační systém, radioteodolit nebo radiogoniometrický systém v případě aktivního cíle, tj. radiosondy; kdy se měření označuje termínem radiopilotáž; b) radiolokátor jak v případě aktivního cíle (radiosondy), tak v případě pasivního cíle, tj. koutového odražeče; c) umělé družice Země při časovém sledování poloh transoceánských sond. K měření větru lze využít i meteorologického radiolokátoru, jímž je sledován pohyb vhodných meteorologických cílů. Měření větru radiotechnickými prostředky bývá někdy nevhodně označováno jako radiovětrové pozorování. Údaje o výškovém větru, zjištěné jeho měřením radiotechnickými prostředky, jsou občas označovány jako radiovítr.
angl. radio wind observation; slov. meranie vetra rádiotechnickými prostriedkami; 1993-b3

měření vlhkosti vzduchu — určení obsahu vodní páry ve vzduchu v určitém místě atmosféry, zpravidla relativní vlhkosti vzduchu nebo tlaku vodní páry. Relativní vlhkost se měří v %, tlak vodní páry v hPa. Ostatní vlhkostní charakteristiky se v případě potřeby stanoví výpočtem s použitím hodnoty teploty a tlaku vzduchu změřených současně s vlhkostí. Vlhkost vzduchu se měří vlhkoměrem; na met. stanicích v ČR se používá vlhkostní čidlo umístěné v radiačním krytu. Dříve se měřila Augustovým psychrometrem a vlasovým vlhkoměrem umístěným v meteorologické budce. Z údajů meteorologických družic lze v důsledku pohlcování odraženého nebo vlastního záření zemského povrchu v absorpčních pásech vodní páry určit vertikální profil vlhkosti vzduchu.
slov. meranie vlhkosti vzduchu; 1993-a3

měření výparu — určení množství vodní páry, které je za zvolený časový interval předáno do atmosféry sledovaným vodním nebo jiným vlhkým povrchem. Výpar se měří v mm vodního sloupce, který by se vytvořil z vypařené vody na ploše shodné velikosti s velikostí vypařujícího se povrchu. Výpar z volné vodní hladiny se měří výparoměry, které jsou umístěny v půdě nebo na jejím povrchu. V ČR se výpar měří na vybraných stanicích ČHMÚ výparoměrem EWM, který nahradil starší výparoměr GGI 3000.
angl. measurement of evaporation; slov. meranie výparu; 1993-a3

měření výšky barometrické, syn. nivelace barometrická
angl. barometric measurement of height; slov. barometrické meranie výšok; 1993-a1

měření výšky základny oblaků — určení výšky základny oblaků nad zemí. Vyjadřuje se v metrech, nebo stopách. Klasickými metodami používanými v minulosti bylo použití tzv. „píchacích“ balonků se známou stoupací rychlostí, jejichž doba letu od vypuštění do zmizení v základně oblaku slouží k výpočtu výšky základny oblaků nebo měření prováděné oblakoměrným světlometem trigonometrickou metodou. V současné době je měření výšky základny oblaků prováděno pomocí tzv. ceilometrů. Princip měření je založen na měření času, který potřebuje krátký světelný impulz na průchod atmosférou z  vysílače ceilometru k oblaku rozptylujícímu světlo a zpět do přijímače ceilometru. Okamžitá amplituda vráceného signálu pak poskytuje informace o charakteristikách zpětného rozptylu atmosféry na určité výšce. Z přijatého rozptýleného signálu lze odvodit informace o oblačnosti a také o mlze a srážkách.
angl. measurement of cloud base height; slov. meranie výšky základne oblakov; 1993-a3

měření záření — met. měření energie záření přijaté čidlem měřicího přístroje za jednotku času v určitém místě atmosféry nebo na zemském povrchu. Vyjadřuje se zpravidla ve W.m^–2. Dříve se užívala jednotka cal.cm^–2.min^–1. Převodní vztah mezi oběma jednotkami je: 1 cal.cm^–2.min^–1 = 697,3.10^–3 W.m^–2. Změřené hodnoty se v přirozených podmínkách označují jako kladné, nebo i záporné podle toho, zda sledovaný povrch celkově více energie záření přijímá, nebo ztrácí. V atmosféře se intenzity toků záření obvykle pohybují v intervalu (–200 ; 1500) W^–2.
V používaných radiačních přístrojích čili radiometrech se měřené záření zpravidla přeměňuje na tepelnou energii (kalorimetrická metoda měření), nebo na energii elektrickou (fotoelektricky nebo termoelektricky). Přímé sluneční záření se měří pyrheliometry a aktinometry, sluneční globální záření pyranometry, rozptýlené sluneční záření vhodně upravenými pyranometry, albedo albedometry, efektivní vyzařování zemského povrchu nebo atmosféry pyrgeometry a bilance záření bilancometry. Chyby měření zpravidla nepřevyšují 1 % měřené veličiny. Mezi měření záření bývá zařazováno i měření slunečního svitu slunoměry. Viz též aktinometrie.
angl. actinometry; slov. aktinometrické meranie; 1993-a3

měření znečištění ovzduší — zjišťování množství znečišťujících příměsí v atmosféře. Při měření znečištění ovzduší se používá buď aerochemických metod (např. zachycování dané příměsi do chem. reagentu při průchodu známého množství znečištěného vzduchu), nebo fyz. metod (opt. pohltivost v dané části spektra lidary apod.), atomové absorpce a dalších analytických metod. Výsledkem je zpravidla určení koncentrace škodlivin příměsí, u nás obvykle v rozměru hmotnost příměsi na objem vzduchu, např. v mg.m^–3, v anglosaské literatuře v poměrných číslech, často ppm (parts per million) nebo ppb (parts per billion). Měření znečištění ovzduší se organizuje zpravidla na více bodech opakovaně ve stacionárních nebo mobilních sítích měření. Časovou jednotkou měření je buď konečný časový interval čili odběrová doba, nebo se měří kontinuálně okamžité hodnoty. Informace v reálném čase poskytuje monitorování znečištění ovzduší. Viz též emise, imise.
angl. air pollution measurement; slov. meranie znečistenia ovzdušia; 1993-a0

měřič dohlednosti, viz měření dohlednosti.
angl. visibility meter; visibility recorder; slov. dohľadomer; 1993-a1

měřič ovlhnutí, syn. ovlhoměr.
slov. merač ovlhnutia; 1993-a1

měřič propustnosti, syn. měřič průzračnosti.
slov. merač priepustnosti; 1993-a1

měřič průzračnosti (propustnosti), transmisometr — zařízení používané k určování meteorologické dohlednosti, kterým se nejčastěji měří zeslabení sondovacího paprsku po průchodu stanoveným sloupcem ovzduší. Ke generování paprsku slouží v opt. systému nejčastěji laserová dioda, přičemž úzký paprsek je směrován do přijímače, kde je zpravidla elektronicky srovnávána intenzita vyslaného a po průchodu atmosférou zeslabeného paprsku. Délka sondovaného vzorku ovzduší bývá zpravidla desítky metrů. Jinou skupinu tvoří měřiče dohlednosti, které měří dopředný rozptyl záření, tzv. forward scatterometry. Viz též měření dohlednosti, vztah Allardův.
angl. transmissometer; slov. merač priezračnosti; 1993-a3

měřič základny oblaků, viz měření výšky základny oblaků.
angl. cloud base meter; slov. merač spodnej základne oblakov; 1993-b3

měřítko geostrofické — graf pro určení rychlosti geostrofického větru ze vzdálenosti izobar, popř. izohyps na přízemních nebo výškových synoptických mapách v závislosti na zeměpisné šířce. Měřítko geostrofického větru bývá vyznačeno na okrajích některých synop. map. Dříve se používalo i v podobě přenosné pomůcky nyzývané geostrofické pravítko.
angl. geostrophic wind scale; slov. geostrofická mierka; 1993-a3

měřítko mezosynoptické — charakteristické horizontální měřítko atm. jevů, které mají lineární horiz. rozměry řádu 10⁰ až 10² km, což odpovídá např. rozměrům místních cirkulačních systémů, mezosynoptických konv. systémů, konv. bouří, konv. oblaků apod. Viz též měřítko synoptické, měřítko subsynoptické, klasifikace meteorologických procesů podle Orlanskiho.
angl. mesosynoptic scale; slov. mezosynoptická mierka; 1993-a3

měřítko subsynoptické — obecné označení pro měřítko atm. procesů a jevů, které mají menší charakteristické horiz. rozměry než procesy a jevy synoptického měřítka. Viz též měřítko mezosynoptické, klasifikace meteorologických procesů podle Orlanskiho.
angl. subsynoptic scale; slov. subsynoptická mierka; 1993-a3

měřítko synoptické — charakteristické horizontální měřítko velkoprostorových atm. jevů, které jsou vizualizací procesů studovaných na synoptických mapách. Obvykle hovoříme o synoptických jevech či procesech. Horiz. rozměr synoptických jevů činí řádově 10² až 10³ km, což odpovídá rozměrům tlak. útvarů, tj. cyklon, anticyklon, brázd nízkého tlaku vzduchu, hřebenů vysokého tlaku vzduchu apod., dále oblastí výskytu jednotl. vzduch. hmot, hlavních atm. front apod. Viz též měřítko mezosynoptické, měřítko subsynoptické, klasifikace meteorologických procesů podle Orlanskiho.
angl. synoptic scale; slov. synoptická mierka; 1993-a3

měřítko vírů v atmosféře — střední rozměr vírů v atmosféře, který se mění v rozmezí řádově od 10^–3 do 10⁷m. Nejmenší víry odpovídají tepelnému pohybu molekul se zanedbatelnou kinetickou energií, největší rozsáhlým tlakovým útvarům s  velkou kinetickou energií. Podle rozměru těchto vírů rozlišujeme v meteorologii malé (mikro) měřítko 10^–1 až 10³m, střední (mezo) měřítko 10⁴ až 10⁵m a velké (makro) měřítko 10⁶ až 10⁷m. Viz též makrometeorologie, mezometeorologie, mikrometeorologie, délka směšovací.
angl. atmospheric vortices scale; slov. mierka vírov v atmosfére; 1993-a1

měsíc boční, syn. parantselenium, viz kruh paraselenický.
angl. lateral moon; slov. bočný mesiac; 1993-a1

měsíc modrý nebo zelený, viz slunce modré nebo zelené.
angl. blue or green moon; slov. modrý alebo zelený mesiac; 1993-a1

měsíc nepravý — zvlášť jasné světelné skvrny na paraselenickém kruhu, který patří k halovým jevům. Jde o  souborné označení pro paraselenia neboli paměsíce, parantselenia neboli boční měsíce a antiselenium neboli protiměsíc.
angl. mock moon; paraselene; slov. nepravý mesiac; 1993-a1

měsíc spodní — halový jev analogický spodnímu slunci.
angl. undermoon; slov. spodný mesiac; 1993-a1

metadata meteorologické stanice — indikativ stanice, jméno stanice, souřadnice meteorologické stanice, období pozorování na stanici a změny ovlivňující reprezentativnost pozorování, informace o přístrojovém vybavení (typ, datum instalace), výšky senzorů nad zemí v místě, kde je přístroj umístěn (pro měření teploty, větru, srážek, dohlednosti a pro detektor počasí), a další informace (typ stanice, standardní izobarická hladina pro stanice s nadm. výškou stanice větší než 550 m, hlášení oblačnosti se základnou pod úrovní stanice, vydávání zpráv METAR, SPECI a vydávání zpráv CLIMAT).
angl. METAR; slov. metadáta meteorologickej stanice; 2014

METAR — viz zpráva letecká meteorologická pravidelná (METAR).
slov. METAR; 2014

metelice — dříve používaný název pro větrem zvířený sníh.
slov. metelica; 1993-a2

meteogram — graf znázorňující chod meteorologického prvku v určitém místě, a to jak výsledků měření určitého prvku, tak i jeho prognostické hodnoty. Horizontální osa vyjadřuje čas, na vertikální osu se vynáší hodnoty sledovaného meteorologického prvku, přičemž se často využívá více vertikálních stupnic k zobrazení více prvků současně. Může také sloužit k vyjádření průběhu předpovědi počasí pro dané místo.
angl. meteogram; slov. meteogram; 2014

meteor — v met. smyslu jev (úkaz) pozorovaný v atmosféře nebo na zemském povrchu s výjimkou oblaků. Může mít charakter srážek, suspenzí a usazenin tuhých nebo kapalných částic, vodních nebo jiných; může jím být také jev opt. nebo el. povahy. Podle složení a podmínek vzniku se meteory dělí na hydrometeory, litometeory, fotometeory a  elektrometeory.
angl. meteor; slov. meteor; 1993-a1

meteorograf — přístroj pro současný záznam několika met. prvků (nejčastěji teploty, vlhkosti a tlaku vzduchu) na jednu registrační pásku. Je upraven tak, aby mohl být zavěšen pod met. balon nebo jiný dopravní prostředek a jím vynesen do volné atmosféry. Je-li meteorograf vynášen balonem, je jeho záznam k dispozici až po sestupu přístroje na zem.
angl. meteorograph; slov. meteorograf; 1993-a2

meteorograf ventilovaný — meteorograf vybavený zařízením pro umělou ventilaci čidel pro měření met. prvků. Používá se v případech, kdy přirozená ventilace čidel by byla nedostatečná (např. při pohybu meteorografu). Viz též meteorograf.
angl. aspiration meteorograph; slov. ventilovaný meteorograf; 1993-a3

meteorogram — záznam meteorografu.
angl. meteorogram; slov. meteorogram; 1993-a1

meteorolog — odborník s příslušným meteorologickým formálním nebo neformálním vzděláním, který se v tematické oblasti meteorologie profesně angažuje. Podle stupně vzdělání a dosažené praxe se v některých státech na doporučení Světové meteorologické organizace rozeznávají meteorologové 1. až 4. třídy, což kvalifikačně pokrývá celou oblast od technických pracovníků v praxi až po meteorologický výzkum. Viz též klimatolog, synoptik, prognostik.
angl. meteorologist; slov. meteorológ; 1993-a3

Meteorologické zprávy — čes. odborný met. časopis, který vydává Český hydrometeorologický ústav v Praze. Ročně vychází 6 čísel, první číslo Meteorologických zpráv vyšlo 30. dubna 1947. Příspěvky jsou uveřejňovány v čes., slov. a angl. jazyce. Čes. a slov. příspěvky obsahují shrnutí v angličtině a titulky k obrázkům v čes. i angl. verzi.
angl. Meteorological Bulletin; slov. Meteorologické zprávy; 1993-a3

meteorologie — v obecném smyslu věda o zemské atmosféře, o jejím složení, vlastnostech, dějích a jevech v ní probíhajících, a to včetně vazeb s ostatními geosférami (hydrosférou, litosférou, kryosférou, biosférou apod.), s heliofyzikou a dalšími kosmickými vlivy. V současné době se někdy v užším smyslu ztotožňuje s fyzikou atmosféry, v širším smyslu pak zahrnuje též klimatologii, biometeorologii, chemii atmosféry apod. Někteří autoři zužují oblast působnosti meteorologie na část atmosféry Země do výšky cca 100 km, tj. na tzv. homosféru nebo turbosféru, zatímco pro vyšší hladiny považují tzv. fyziku vysoké atmosféry za samostatnou disciplínu. Název meteorologie pochází ze 4. stol. př. n. l., kdy se ve starořečtině pojmem „meteora“ rozuměly všechny věci ve vzduchu. Nejstarším meteorologickým pojednáním je Aristotelova Meteorologica, v níž se však tematického pole dnešní meteorologie dotýká jen asi třetina spisu. Počátek rozvoje meteorologie jako vědní disciplíny se však obvykle klade do 1. poloviny 17. století, kdy byly vynalezeny přístroje umožňující měření tlaku a teploty vzduchu, čímž začalo období meteorologických měření a postupného hromadění empirických poznatků o reálné atmosféře Země.
Meteorologie dnes představuje rozsáhlý vědní obor se širokým praktickým uplatněním. K zákl. meteorologickým disciplínám patří např. dynamická meteorologie, synoptická meteorologie, fyzika oblaků a srážek, atmosférická optika, akustika a elektřina, klimatologie, atmosférická chemie a radioaktivita, meteorologické přístroje a metody pozorování, včetně distančních metod meteorologických měření a interpretace jejich výsledků (družicová a radiolokační meteorologie), nebo hydrometeorologie představující důležitou mezní oblast ve vztahu k hydrologii. S meteorologií je dnes úzce spojena rozsáhlá problematika znečištění ovzduší antropogenními příměsemi. Ze směrů aplikované meteorologie má značný význam např. zemědělská meteorologie, letecká a námořní meteorologie, významné meteorologické aplikace se dotýkají mj. pozemní dopravy, energetiky, stavebnictví, environmentální problematiky nebo tzv. krizového managementu. Podstatnou a z hlediska vědomí veřejnosti nejznámější aplikační oblast meteorologie představuje předpověď počasí. Pokud se jedná o měřítko studovaných jevů, rozlišujeme makrometeorologii, mezometeorologii a mikrometeorologii. Met. službu a výzkum v celozemském měřítku organizuje a odborně řídí Světová meteorologická organizace se sídlem v Ženevě. Na mezinárodní spolupráci v oblasti met. výzkumu se též významně podílí Mezinárodní sdružení pro meteorologii a atmosférické vědy.
angl. meteorology; slov. meteorológia; 1993-a3

meteorologie aplikovaná (užitá) — meteorologie bezprostředně zaměřená na využití v praxi aj. vědních oborech. Jde zejména o aplikace met. poznatků v jednotlivých oblastech průmyslu, energetiky, dopravy, zemědělství ale i dalších oborech lidské činnosti. Např. problematiky zemědělství se týká zemědělská meteorologie, letecké dopravy letecká meteorologie, zdravotnictví lékařská meteorologie apod. Součástí aplikované meteorologie je aplikovaná klimatologie.
angl. applied meteorology; slov. aplikovaná meteorológia; 1993-a3

meteorologie družicová — specializovaná oblast meteorologie využívající družicová meteorologická měření. Jedná se spíš o charakteristiku způsobu získávání, zpracování a interpretace dat, než o samostatnou meteorologickou disciplínu.
angl. satellite meteorology; slov. družicová meteorológia; 1993-a3

meteorologie dynamická — obor meteorologie zabývající se studiem atmosférických dějů na základě formulování a mat. řešení vztahů a rovnic popisujících statiku, dynamiku a termodynamiku atmosféry. Aplikací dynamické meteorologie jsou dynamické předpovědní metody, které se v současné době používají k objektivním, především numerickým předpovědím přízemních a výškových tlakových polí, výškových teplotních a vlhkostních polí a k předpovědi atmosférických srážek. Viz též kinematika atmosféry
angl. dynamic meteorology; slov. dynamická meteorológia; 1993-a3

meteorologie fyzikální — tradiční označení pro meteorologické obory, v nichž se výrazně uplatňují metody klasické experimentální fyziky. Obvykle sem řadíme fyziku oblaků a srážek, nauku o záření v atmosféře a nauku o  optických a elektrických jevech v atmosféře. Do fyzikální meteorologie se nezahrnuje dynamická meteorologie, někteří autoři k ní však počítají termodynamiku atmosféry. V současnosti se označení uplatňuje poměrně volně i u jiných meteorologických okruhů. Viz též aktinometrie, akustika atmosférická, elektřina atmosférická, fyzika atmosféry, optika atmosférická.
angl. physical meteorology; slov. fyzikálna meteorológia; 1993-a3

meteorologie horská — část meteorologie zabývající se povětrnostními, v širším smyslu i klimatickými zvláštnostmi horských oblastí, které jsou podmíněny především nadm. výškou, členitostí horského reliéfu a orientací horských hřebenů vzhledem ke směru převládajícího proudění vzduchu. Studuje vliv hor na pole větru, srážek a oblačnosti, výskyt námrazků, bilanci záření apod. Viz též klima horské, stanice meteorologická horská, vítr horský a údolní, inverze srážek.
angl. mountain meteorology; slov. horská meteorológia; 1993-a3

meteorologie kosmická — starší označení pro část meteorologie, která studuje jevy, vyskytující se úplně nebo zčásti mimo atmosféru Země. V současné době se tento termín neužívá a uvedené problémy jsou zahrnuty do pojmů družicová meteorologie a kosmické počasí.
angl. cosmical meteorology; slov. kozmická meteorológia; 1993-a3

meteorologie lékařská — odvětví aplikované meteorologie zkoumající met. prvky a jevy, popř. jejich soubory ve vztahu ke zdraví člověka. Zvláštní pozornost věnuje meteorotropním nemocem, vnímavosti lidí na průběh počasí, tzv. meteorosenzibilitě a využití klimatu pro léčení nemocí a utužování zdraví, tzv. klimatoterapii. V ČR se pojem lékařská meteorologie považuje za syn. lékařské bioklimatologie. Viz též lázně klimatické, klimatologie lékařská.
angl. medical meteorology; slov. lekárska meteorológia; 1993-a2

meteorologie lesnická, silviometeorologie — odvětví aplikované meteorologie, které se zabývá vzájemnými interakcemi atm. dějů a lesa. Zahrnuje jak výzkumné, tak i provozní problémy v souvislosti s hospodařením v lese, s ochranou lesa atd. Viz též klimatologie lesnická.
angl. forest meteorology; slov. lesnícka meteorológia; 1993-a2

meteorologie letecká — odvětví aplikované meteorologie, které zkoumá met. prvky a jevy z hlediska jejich vlivu na činnost letectva i leteckou techniku a řeší teoretické problémy spojené s  meteorologickým zabezpečováním letectva (leteckého provozu). Využívá aplikované poznatky z mnoha odvětví meteorologie zejména statiky, dynamiky a  termodynamiky atmosféry, fyziky oblaků a srážek, synoptické meteorologie a klimatologie, nauky o met. přístrojích a numerických modelů. Hlavním cílem letecké meteorologie je přispět nejvyšší možnou mírou ke zvyšování bezpečnosti, pravidelnosti a hospodárnosti leteckého provozu. Viz též klimatologie letecká.
angl. aeronautical meteorology; slov. letecká meteorológia; 1993-a3

meteorologie mezní vrstvy atmosféry, viz vrstva atmosféry mezní, klimatologie mezní vrstvy atmosféry.
angl. boundary layer meteorology; slov. meteorológia hraničnej vrstvy atmosféry; 1993-a1

meteorologie mořská — speciální disciplína meteorologie zabývající se interakcemi mezi moři (oceány) a atmosférou, tj. zvláštnostmi vlivu moří a oceánů na atm. procesy jak místního rozsahu (pobřežní cirkulační systémy a  jevy), tak procesy všeobecné cirkulace atmosféry. Součástí mořské meteorologie je meteorologie námořní. Mořská meteorologie vychází ze systému met. pozorování přímo na oceánech (pomocí bójí) a také z informací meteorologických družic či specializovaných družic pro sledování oceánů, ze zpráv z letadel a z měření meteorologických radiolokátorů. Pozorování na meteorologických lodích se v polovině 20. století rozvinulo zejména v sev. části Atlantského oceánu. Síť devíti stálých lodí NAOS (North atlantic observation system), vytvořená roku 1948, sloužila především zabezpečování letecké dopravy mezi Evropou a Amerikou. V souvislosti s rozvojem nových zabezpečovacích systémů byla síť NAOS redukována. Od roku 1978 byly v rámci NAOS v činnosti tyto stálé lodě: C (Sovětský svaz, 52°45' s. š., 35°30' z. d.), L (Velká Británie, 57° s. š., 20° z. d.), M (Nizozemsko, Norsko a Švédsko, 66° s. š., 2° v. d.) a R (Francie, 47° s. š., 17° z. d.). Činnost stacinonárních lodí skončila na konci roku 2009, kdy svůj provoz ukončila norská loď Polarfront. Pravidelné informace o povětrnostních podmínkách se ale stále získávají z  výzkumných, obchodních aj. oceánských lodí. Viz též loď meteorologická.
angl. marine meteorology; slov. morská meteorológia; 1993-a3

meteorologie námořní — odvětví aplikované meteorologie, jež využívá zejména poznatků synoptické a dynamické meteorologie pro řešení speciálních otázek souvisejících s lodní dopravou po mořích a oceánech. Jejím cílem je přispět k bezpečnosti a hospodárnosti lodního provozu.
angl. naval meteorology; slov. námorná meteorológia; 1993-a3

meteorologie plachtařská — aplikace letecké meteorologie v bezmotorovém létání. Plachatřská meteorologie se zabývá především zákonitostmi procesů v ovzduší, které mají základní význam pro vznik vertikálních pohybů vzduchu vhodných k využití při letech kluzáků. Zahrnuje zejména rozbory podmínek konvekce, místních cirkulací, zejména svahových, popř. cirkulačních systémů, hlavně denních mořských vánků a  proudění v horských závětrných vlnách. Viz též „komín" termický, termiky, konvekce termická, cirkulace brízová.
angl. soaring meteorology; slov. plachtárska meteorológia; 1993-a3

meteorologie průmyslová — oblast aplikované meteorologie, popř. klimatologie zaměřená na otázky aplikací meteorologických informací v průmyslu a komerčních aktivitách. Zabývá se zabezpečením průmyslu speciálními předpověďmi počasí a dalšími meteorologickými a klimatologickými informacemi. Jedná se o meteorologické zajištění technologických operací vázaných na počasí, např. o předpovědi bouří z hlediska dálkového přenosu elektrické energie, předpovědi a klimatologické charakteristiky sněhové pokrývky, teploty vzduchu, větru, srážkového režimu apod. Do oblasti meteorologie průmyslové dále patří problematika čistoty ovzduší, pokud jde o potenciální rozptyl exhalací, podklady pro regulaci výroby, pro volbu náhradních paliv v rozptylově nepříznivých meteorologických podmínkách apod. V poslední době se rozvíjí např. meteorologické zabezpečení jaderných energetických zařízení někdy nevhodně nazývané jaderná meteorologie. Někdy se průmyslová meteorologie chápe šířeji jako meteorologie soukromého sektoru, která zahrnuje i výrobu a poskytování meteorologických přístrojů a pozorovacích systémů (např. dálkového průzkumu), vývoj meteorologických systémů a systémové integrace, často i další konzultační služby či jiné produkty s přidanou hodnotou, včetně služeb pro další sektory, jako jsou média, letecká doprava, životní prostředí, zdraví, ovlivňování počasí, řízení zemědělských a lesnických aktivit i povrchové a letecké dopravy.
angl. industrial meteorology; slov. priemyselná meteorológia; 1993-a3

meteorologie radarová, syn. meteorologie radiolokační.
slov. radarová meteorológia; 1993-a1

meteorologie radiolokační (radarová) — specializovaná oblast meteorologie, která využívá zákonů šíření, rozptylu a zpětného odrazu elmag. energie v atmosféře ke zjišťování výskytu, lokalizace a charakteristik meteorologických radiolokačních cílů, k určování směru a rychlosti jejich pohybu i vývoje pro potřeby zabezpečení hydrometeorologických služeb a pro potřeby externích uživatelů z různých hospodářských odvětví i z veřejnosti. K tomu se využívá měření pomocí radiolokačních prostředků, především meteorologických radiolokátorů. Viz též radiometeorologie, klimatologie radiolokační.
angl. radar meteorology; slov. rádiolokačná meteorológia; 1993-a3

meteorologie synoptická — obor meteorologie, jenž studuje atm. děje synoptického měřítka, které jsou synchronně pozorovány na zvoleném území a sledovány především pomocí synoptických map. Jejím hlavním cílem je analýza a předpověď počasí. I když synop. (povětr.) mapy umožňují sledovat vznik, vývoj a přemísťování cyklon a anticyklon, vzduchových hmot a atmosférických front především plošně, systém synop. map z různých izobarických hladin spolu s aerologickými diagramy a vertikálními řezy atmosférou a informacemi z meteorologických radiolokátorů a družic umožňují studovat atm. jevy a děje prostorově. Vznik synoptické meteorologie souvisel s využitím telegrafu pro rychlou výměnu zpráv o počasí v polovině 19. století, kdy se začaly poprvé sestavovat povětr. mapy z širších oblastí na základě aktuálních informací. V souvislosti s numerickými předpověďmi počasí došlo ke značnému sblížení synoptické meteorologie a dynamické meteorologie. Viz též metoda synoptická, škola meteorologická norská, škola meteorologická chicagská.
angl. synoptic meteorology; slov. synoptická meteorológia; 1993-a3

meteorologie synoptická izobarická — synoptická meteorologie druhé poloviny 19. stol. Tehdejší synoptická analýza spočívala především v rozboru přízemního tlakového pole pomocí izobar a ještě nebyla prováděna frontální analýza. Izobarická synoptická meteorologie objevila tlakové útvary, jejich vzájemné působení a  převládající směry pohybu, např. dráhy cyklon, statist. zkoumala rozložení met. prvků v tlakových útvarech, poznala souvislost mezi směrem větru a rozdělením tlaku vzduchu a stanovila řadu empir. pravidel dosud využívaných v synop. praxi. Na popsané stadium synop. meteorologie přímo navázaly objevy norské meteorologické školy.
angl. isobaric synoptic meteorology; slov. izobarická synoptická meteorológia; 1993-a1

meteorologie tropická — část meteorologie zabývající se zvláštnostmi vývoje atm. procesů v tropické oblasti, která je přibližně vymezená na severu obratníkem Raka a na jihu obratníkem Kozoroha. Poznatky tropické meteorologie vycházejí jednak ze systematických měření pozemních meteorologických stanic, zejména ale z družicových a radarových měření, a také z výsledků expedičních měření, jako např. YOTC, TACE a TROPICSS. Hlavním předmětem výzkumu tropické meteorologie je pasátová a monzunová cirkulace, tropické cyklony, intertropická zóna konvergence, speciální systémy tropické cirkulace (Maddean-juliánská, vlny ve východním proudění, El-Niňo, Jižní oscilace) a vzájemná vazba mezi tropickou a vnětropickou cirkulací i mezi cirkulacemi obou polokoulí.
angl. tropical meteorology; slov. tropická meteorológia; 1993-a3

meteorologie užitá, syn. meteorologie aplikovaná.
angl. applied meteorology; slov. aplikovaná meteorológia; 1993-a1

meteorologie v ČR — v České republice zajišťuje provoz a aplikovaný výzkum v oboru meteorologie Český hydrometeorologický ústav (ČHMÚ) se sídlem v Praze a Hydrometeorologická služba Armády ČR, které organizují zejména sběr, přenos, zpracování a poskytování met. údajů pro operativní i režimové účely, jakož i archivaci dat. Uvedené organizace udržují v provozu rozsáhlé sítě meteorologických stanic, obsluhované profesionálními i dobrovolnými pozorovateli. Spolupracují s obdobnou organizací v SR, kterou je Slovenský hydrometeorologický ústav (SHMÚ) se sídlem v Bratislavě.
Výzkumem v oboru meteorologie a klimatologie se jako svou hlavní činností zabývá Ústav fyziky atmosféry AV ČR, v. v. i., a v rámci své vědecké činnosti řada vysokých škol. Meteorologický a klimatologický výzkum je dílčí součástí práce i v dalších vědeckých ústavech AV ČR v rámci výzkumu problémů specifických pro jejich zaměření.
Výchovu a vzdělávání vysokoškolsky kvalifikovaných meteorologů a klimatologů zajišťují hlavně Matematicko-fyzikální fakulta UK v Praze, Přírodovědecká fakulta UK v Praze, Univerzita obrany v Brně a Přírodovědecká fakulta Masarykovy univerzity v Brně. Meteorologické předměty se kromě toho přednášejí na několika dalších fakultách ve studijních oborech zaměřených na geografii, zemědělství, lesní a vodní hospodářství, životní prostředí, medicínu atp.
Jednotlivé instituce reprezentují ČR ve vybraných mezinárodních organizacích, jejichž činnost se k meteorologii a klimatologii vztahuje. ČHMÚ zastupuje ČR ve Světové meteorologické organizaci (WMO), v EUMETSAT, ECMWF, EUMETNET, IPCC, GEO a dalších. Kromě toho většina jmenovaných organizací navazuje dvoustranné dohody o spolupráci s partnerskými orgány v řadě zemí.
Zájmovou činnost v oboru meteorologie organizují Česká meteorologická společnost (dříve Československá meteorologická společnost při ČSAV) a Česká bioklimatologická společnost. Česká meteorologická společnost má svého zástupce i v Evropské meteorologické organizaci (EMS).
slov. meteorológia v ČR; 1993-a2

meteorologie zemědělská, syn. agrometeorologie.
angl. agricultural meteorology; slov. poľnohospodárska meteorológia; 1993-a2

meteorosenzibilita — vnímavost organizmu na počasí neboli vlastnost organizmu reagovat na stav a změny atm. prostředí. Nízký stupeň meteorosenzibility, označovaný jako citlivost na počasí, se projevuje únavou, malátností, nechutenstvím, depresemi, neklidným spánkem apod., vyšší formou meteorosenzibility jsou předzvěstné pocity, kdy člověk reaguje na změny atm. prostředí již 2 až 3 dny předem, např. při chronické progresivní polyartritidě. Nejvyšší formou meteorosenzibility jsou meteorotropní nemoci (choroby). Podle různých autorů tvoří lidé citliví na počasí 35 až 70 % celkové populace a s rostoucí civilizací těchto lidí přibývá. Meteorosenzibilita je předmětem zájmu lékařské meteorologie. Viz též meteorotropismus.
angl. meteorosensibility; slov. meteorosenzibilita; 1993-a1

meteorotropismus, meteorotropie, biotropie počasí — fyziologické i patologické reakce na změny počasí. Prvek nebo komplex počasí, u něhož se předpokládá účinek na organizmus, se nazývá meteorotropní činitel. Účinky vyvolávající biologickou odezvu se označují jako biotropní, resp. meteorotropní účinky. Studiem meteotropismu se zabývá lékařská meteorologie. Viz též meteorosenzibilita, nemoci meteorotropní.
angl. meteorotropism; slov. meteorotropizmus; 1993-a1

Meteosat — meteorologická geostacionární družice provozovaná evropskou organizací EUMETSAT. Družice Meteosat-1 (1977) až Meteosat-7 patřily do první generace družic Meteosat, Meteosat-8 (2002) byl první družicí Meteosat druhé generace (MSG), start první družice Meteosat třetí generace (MTG) je v době příprav této verze Meteorologického slovníku plánován na rok 2017.
slov. Meteosat; 2014

metoda analogu — metoda předpovědi počasí založená na předpokladu, že atm. procesy, které se v minulosti rozvíjely analogicky, budou se tak rozvíjet i v budoucnu. Většinou se hledá analogie synoptických procesů (někdy pouze met. prvků) na určitém území během několika dnů až měsíců. Do roku 2006 byla tato metoda používaná v provozní praxi ČHMÚ pro konstrukci měsíční předpovědi počasí.
angl. analogue method; slov. metóda analógu; 1993-a1

metoda asimilace dat variační (4D VAR) — je metoda asimilace dat do numerického modelu předpovědi počasí, která formuluje optimální počáteční podmínku modelu tak, že tato počáteční podmínka minimalizuje váženou sumu kvadratických odchylek předpovězených a naměřených hodnot v asimilačním okně. Váhy lze použít k zohlednění přesnosti měření. Tato metoda vychází z předpokladu, že minimalizací chyby v asimilačním okně se získá počáteční podmínka, která bude minimalizovat i chybu modelové předpovědi. Řešení minimalizačního problému je velmi komplikované vzhledem k nelineárnosti modelu i vzhledem k rozměru problému, protože počáteční podmínky pro model představují typicky minimálně 10⁵ zpravidla však o několik řádů více hodnot. Praktické řešení minimalizačního problému spočívá ve zjednodušení modelu (např. použije se adiabatický model) a snížení dimenze problému (zmenšení rozlišení). Pro minimalizaci se aplikuje metoda největšího spádu, přičemž gradient se počítá pomocí adjungovaného modelu.
slov. variačná metóda asimilácie dát; 2014

metoda CAVT (Constant Absolute Vorticity Trajectory) — dříve používáná metoda předpovědi změn proudění vzduchu, která se zakládá na předpokladu, že absolutní vorticita individuální vzduchové částice je na konci každé trajektorie stejná jako na jejím začátku. Metodu navrhl C. G. Rossby. V souvislosti s nástupem moderních numerických předpovědních metod ztratila metoda CAVT na praktickém významu.
angl. CAVT method; slov. metóda CAVT; 1993-a3

metoda částice — metoda hodnocení stabilitních podmínek, nejčastěji vertikální stability atmosféry; v tom případě je založena na porovnání hodnot adiabatického teplotního gradientu a vertikálního teplotního gradientu v dané hladině nebo vrstvě atmosféry. Metoda částice předpokládá adiabatickou změnu teploty při vert. pohybu vzduchové částice. Tlak vzduchu v částici se okamžitě přizpůsobuje tlaku vzduchu v okolí, které je v hydrostatické rovnováze. Zrychlení vert. pohybu vzduchové částice lze vyjádřit vztahem
$a\equiv \frac{dv}{dt}=g\frac{T-T^{\prime }}{T},$ kde g značí tíhové zrychlení, T teplotu částice a T' teplotu okolního vzduchu. Při instabilním teplotním zvrstvení atmosféry je hodnota zrychlení kladná, při indiferentním nulová a stabilnímu zvrstvení odpovídá hodnota záporná. Viz též rovnice hydrostatické rovnováhy, metoda vrstvy, metoda vtahování, CAPE.
angl. parcel method; slov. metóda častice; 1993-a3

metoda izalobar — dříve metoda používaná při předpovědi přízemního tlakového pole pomocí map izalobar. Extrapolací se určila budoucí poloha oblastí poklesů nebo vzestupů tlaku vzduchu, přičemž se odhadla změna jejich intenzity a směr postupu. Extrapolované izalobarické pole se sečetlo se současným tlakovým polem, a tím se získalo předpovídané tlakové pole na určitou dobu, většinou na 12 až 24 h dopředu. Na území ČR se používala do cca 60. let 20. století. S nástupem numerických předpovědních metod ztratila metoda izalobar význam. Viz též izolinie.
angl. isallobaric method; slov. metóda izalobár; 1993-a3

metoda Multanovského — z historického hlediska zajímavá synoptická metoda střednědobé a dlouhodobé předpovědi počasí, vypracovaná B. P. Multanovským. Základem předpovědi byly dvě hypotézy: 1. všechny synoptické procesy jsou určovány akčními centry atmosféry; 2. postupující cyklony a anticyklony se přemísťují ve směru proudění vzduchu ve stř. vrstvách troposféry. Multanovskij objevil a formuloval řadu zákonitostí vývoje makroprocesů v atmosféře, k jeho nejvýznamnějším přínosům patří vymezení pojmu přirozeného synoptického období. Metoda Multanovského měla prognostický význam hlavně v 1. polovině 20. století, částečně se ale využívala pro prognostické účely do 70. let 20. století.
angl. Multanovski method; slov. metóda Multanovského; 1993-a3

metoda Normandova — metoda hodnocení celkové instability, popř. vertikální stability atmosféry na základě Normandovy klasifikace instability (stability) atmosféry.
angl. Normandian method; slov. Normandova metóda; 1993-a3

metoda nudging — empirická metoda asimilace dat do numerického modelu předpovědi počasí. Je založena na doplnění pomocného členu na pravou stranu prognostických rovnic, který závisí na naměřených datech a působí tak, že prognostické modelové veličiny se blíží v odpovídajících místech a časech naměřeným hodnotám. Nakolik odpovídají měřením, závisí na parametrech metody nudging, které jsou určovány empiricky. Výhodou nudgingu je, že je snadno aplikovatelná, výpočetně nenáročná a je aplikovatelná i pro silně nelineární modely. Nevýhodou je, že metoda nemá teoretický základ a výběr jejích parametrů závisí na testovacích výpočtech. Obecně se tvrdí, že vliv asimilovaných dat na předpověď metodou nudging mizí rychleji než v případě jiných metod. To však zpravidla platí pro asimilaci veličin s menší variabilitou, jako je tlak, teplota či vítr.
slov. metóda nudging; 2014

metoda objektivní analýzy variační (3D VAR) — metoda objektivní analýzy meteorologických prvků, která vede k minimalizaci funkcionálu (penalizační funkce). Při formulaci funkcionálu se využívá Bayesova formulace pravděpodobnosti, kde vstupní pole dat je předpověď numerického modelu počasí a novou informací jsou naměřené hodnoty. Existuje několik ekvivalentních způsobů formulace funkcionálu, např. PSAS, které se liší efektivností jejich numerického řešení. Pro řešení minimalizace funkcionálu se zpravidla využívá metoda největšího spádu. Metoda 3D VAR je obecnější než optimální interpolace. Hlavní výhodou této metody je, že minimalizace se provádí ve fyzikálním prostoru (minimalizuje se veličina, která se analyzuje), čímž se liší od optimální interpolace, kde se nejprve počítají váhy a na jejich základě analyzovaná veličina. Za předpokladu, že chyby předpovědi (předběžného pole) a chyby měření mají Gaussovo rozdělení, jsou metody 3D VAR a optimální interpolace ekvivalentní.
slov. variačná metóda objektívnej analýzy; 2014

metoda perturbační, metoda poruch — metoda založená na aplikaci tzv. poruchového počtu. Fyz. veličiny podle ní rozkládáme na část stacionární (časově zprůměrovanou) a poruchovou neboli perturbační (časově rychle proměnnou). V meteorologii se s použitím perturbační metody setkáváme zejména v souvislosti s atm. turbulencí, turbulentním přenosem, vlnovými ději apod.
angl. perturbation method; slov. perturbačná metóda; 1993-a3

metoda simulace velkých vírů LES (Large Eddy Simulation) — metoda modelování turbulence spočívající v aplikaci filtru (prostorového, časového), pomocí něhož dojde k rozdělení spektra velikostí třírozměrných turbulentních vírů na dvě části, tj. na víry velkých měřítek a vírové pohyby měřítek malých. Víry velkých měřítek jsou přitom v modelu řízeny přímo pohybovými (Navierovými-Stokesovými) rovnicemi pro okamžité hodnoty složek rychlosti proudění, zatímco malé víry jsou parametrizovány.
angl. large eddy simulation method; slov. metóda simulácie veľkých vírov LES; 2014

metoda synoptická — metoda rozboru a předpovědi atm. procesů a jimi podmíněného počasí v určitém prostoru (oblasti) pomocí synoptických map a jiných pomocných materiálů. Kvalit. stupni ve vývoji metody synoptické byly izobarická metoda, metoda izalobar a frontologická metoda. Metodu synoptickou poprvé použil – ještě bez označení termínu „synoptická“ – při studiu povětrnostních dějů většího měřítka něm. meteorolog H. W. Brandes v letech 1816-1820. V souvislosti s nástupem numerické předpovědi počasí ustoupila do pozadí a má dnes jen význam doplňkový. Viz též meteorologie synoptická izobarická, analýza frontální, analýza synoptická.
angl. synoptic method; slov. synoptická metóda; 1993-a1

metoda vrstvy — metoda hodnocení stability teplotního zvrstvení ovzduší v horiz. vrstvě atmosféry o jednotkové tloušťce, kterou současně procházejí výstupné i kompenzující sestupné proudy. Metoda předpokládá, že hmotnosti vystupujícího a sestupujícího vzduchu jsou si rovny, změny teploty ve vystupujícím vzduchu probíhají podle nasycené adiabaty a v sestupujícím vzduchu přibližně podle suché adiabaty. Ve srovnání s metodou částice se tedy zmenšuje rozdíl teploty mezi vystupujícím vzduchem a vzduchem v jeho okolí a horní hladina konvekce stanovená metodou vrstvy obvykle lépe odpovídá skutečnosti než výsledek metody částice. Metoda vrstvy však vyžaduje odhad nebo znalost poměru plošného rozsahu výstupných a sestupných proudů. Nutnost znát tento parametr způsobuje, že provozní použití metody vrstvy není obvyklé. Viz též metoda vtahování.
angl. layer method; slice method; slov. metóda vrstvy; 1993-a3

metoda vtahování — metoda hodnocení stability teplotního zvrstvení, která odstraňuje základní předpoklad metody částice, tzn. změnu teploty vystupujícího vzduchu při adiabatické expanzi. Metoda vtahování bere v úvahu mísení oblačného vzduchu se vzduchem v okolí oblaku s využitím konceptu homogenního isobarického vtahování. Důsledkem vtahování je oprava teploty a vlhkosti adiabaticky izolované vzduchové částice a odpovídající změna stavové křivky vystupujícího vzduchu. Ve srovnání s metodou částice klesá rozdíl teploty mezi vystupujícím vzduchem a vzduchem v okolí, podobně jako u metody vrstvy. Horní hladina konvekce stanovená metodou vtahování proto lépe odpovídá skutečnosti než výsledek metody částice. Aplikace metody vtahování však vyžaduje odhad nebo znalost parametru vtahování, který udává hmotnost vtaženého vzduchu připadající na jednotku hmotnosti vzduchové částice při daném rozsahu výstupu. V některých aplikacích metody vtahování se předpokládá zvětšení hmotnosti vystupujícího vzduchu v oblaku o 20 % při výstupu o 50 hPa. Hodnota parametru vtahování však může být velmi proměnná a nutnost znát tento parametr způsobuje, že provozní použití metody vtahování není obvyklé.
angl. entrainment method; slov. metóda vt'ahovania; 1993-a3

metody přímé simulace DNS (Direct Numerical Simulation) — metody numerického modelování turbulence, které vycházejí z přímého řešení pohybových (Navierových – Stokesových) rovnic na zvolené prostorové oblasti pro velmi rychle se měnící okamžité hodnoty složek rychlosti proudění, teploty, tlaku, popř. dalších veličin, např. koncentrací příměsí při vhodně zadaných počátečních a okrajových podmínkách. Nalezení obecného řešení tohoto problému je velice obtížné zejména z hlediska nároků na výpočetní techniku, neboť výpočetní síť musí být natolik hustá, aby zachytila i nejmenší turbulentní víry, a této hustotě musí odpovídat i velikost časového kroku při numerické integraci. Přibližně od 80. let 20. století se v odborné literatuře objevují různá dílčí řešení, zejména pro případy proudění v oblasti charakterizované Reynoldsovým číslem o velikosti odpovídající max. řádu 10³.
angl. direct numerical simulation methods ; slov. metódy priamej simulácie DNS; 2014

metody výpočtu očekávaného znečištění ovzduší — vypočítávají buď dlouhodobé (klimatické) nebo krátkodobé (denní i kratší) očekávané koncentrace imisí, popř. se určuje délka doby překročení nějaké hraniční koncentrace škodlivin nebo celková dávka škodliviny na zvolené období. Metody výpočtu jsou buď empir., založené na jednoduchých statist. modelech (regrese, rozptyl podle Gaussova rozložení atd.) a met. poznatcích o větru a stabilitě teplotního zvrstvení ovzduší, nebo teor., založené na řešení systému rovnic atm. dynamiky pro mezní vrstvu atmosféry s uvažováním turbulentního promíchávání a faktorů emise. Existují rovněž experimentální fyz. modely, na nichž se simuluje emise a měří rozptyl příměsí v ovzduší (emitovaných látek). Viz též znečištění ovzduší, model Suttonův.
angl. methods for calculation of expected air pollution; slov. metódy výpočtu očakávaného znečistenia ovzdušia; 1993-a0

Metop — meteorologická polární družice provozovaná evropskou organizací EUMETSAT.
slov. Metop; 2014

metr dynamický (geodynamický) — vert. vzdálenost, na níž se geopotenciál změní o 10 J. Dynamický metr je číselně asi o 2 % větší než geometrický metr a jeho přesná hodnota závisí na místním tíhovém zrychlení. V meteorologii byla původně zavedena V. Bjerknesem jednotka desetkrát menší, tj. dynamický decimetr. V praxi je výhodnější jednotkou metr geopotenciální, který je roven 0,98 dynamického metru.
angl. dynamic metre; slov. dynamický meter; 1993-a3

metr geopotenciální — jednotka geopotenciální výšky, jež je definovaná vztahem:
$H_{gpm}=\frac{1}{9.8}{\int }_0^{z}gdz,$
kde H je výška v geopotenciálních metrech, z výška v geometrických metrech a g velikost místního tíhového zrychlení. Vztah mezi geopotenciálním metrem a geometrickým metrem lze vyjádřit ve tvaru
 1 geopot. metr = 9,8/g geometrických metrů.
Geopotenciální metr je v meteorologii běžně užívanou jednotkou výšky, která se rovná geometrickému metru na místech, kde je tíhové zrychlení přesně rovno 9,8 m.s^–2. V geopotenciálních metrech se např. uvádějí výšky na mapách barické topografie a užívá se ho v mezinárodní standardní atmosféře ICAO. Viz též metr dynamický.
angl. geopotential metre; slov. geopotenciálny meter; 1993-a2

mezera fénová, okno fénové — bezoblačný prostor vznikající při suchoadiabatickém ohříváním vzduchu v sestupném fénovém proudění za horskou překážkou, avšak výše, než je výška překážky. Viz též fén orografický, oblak fénový, zeď fénová.
angl. foehn break; foehn gap; slov. föhnová medzera; 1993-a2

Mezinárodní album oblaků pro pozorovatele v letadlech — album ze série atlasu oblaků vydaných Světovou meteorologickou organizací v roce 1956. Série vychází ze zákl. díla, tj. z Mezinárodního atlasu oblaků. Album je určeno posádkám letadel pro získání správné představy o oblacích, o nichž jsou informovány met. službou před letem i během letu, a kromě toho aby mohly podávat správné informace o oblacích, které pozorují za letu. Album obsahuje 32 fotografií oblaků. Prvých 10 fotografií zobrazuje typický vzhled zákl. 10 druhů oblaků, jak se jeví pozorovateli ze země. Ostatních 22 fotografií je příkladem oblaků pozorovaných z letadla během letu.
slov. Medzinárodný album oblakov pre pozorovateľov v lietadlách; 1993-a2

Mezinárodní atlas oblaků — publikace vydaná Světovou meteorologickou organizací v roce 1956 angl. a franc., revidovaná v r. 1975 a přeložená do dalších jazyků. Uvádí klasifikaci oblaků a meteorů, jejich definice a metodické pokyny, jak má být klasifikace využívána v met. praxi. Mezinárodní atlas oblaků je dvoudílný, v prvním díle je textová, ve druhém obrazová část. Kromě této úplné verze vydala WMO jednodílnou zkrácenou verzi atlasu (česky vyšla v roce 1965) a Mezinárodní album oblaků pro pozorovatele v letadlech. Mezinárodní atlas oblaků navazuje na obdobnou mezinárodní publikaci vydanou v roce 1939. Je využíván při sestavování návodů pro pozorovatele met. stanic, do nichž jsou převzaty jak definice, tak i metodické pokyny uvedené v atlasu.
angl. International cloud atlas; slov. Medzinárodný atlas oblakov; 1993-a2

Mezinárodní geofyzikální rok (MGR) — období od 1. července 1957 do 31. prosince 1958, stanovené Mezinárodní unií pro geodézii a geofyziku (IUGG), během něhož byla prováděna geofyz. pozorování, včetně meteorologických, s rozsáhlým programem ve světové síti stanic. Na MGR navázala akce zvaná Mezinárodní geofyzikální spolupráce.
angl. International Geophysical Year (IGY); slov. Medzinárodný geofyzikálny rok; 1993-a1

Mezinárodní geofyzikální spolupráce (MGS) — období od 1. ledna do 31. prosince 1959, během něhož pokračovala velká část rozsáhlého pozorovacího programu Mezinárodního geofyzikálního roku.
angl. International Geophysical Cooperation (IGS); slov. Medzinárodná geofyzikálna spolupráca; 1993-a1

Mezinárodní komise pro atmosférickou elektřinu (International commission for atmospheric elektricity - ICAE) — orgán při Mezinárodním sdružení pro meteorologii a atmosférické vědy (International association of meteorology and atmospheric sciences (IAMAS), které je součástí Mezinárodní unie pro geodézii a geofyziku (International union for geodesy and geophysics – IUGG). Zabývá se rozvojem poznatků o el. podmínkách a jevech v atmosféře Země, včetně jejich aplikací v dalších oborech.
slov. Medzinárodná komisia pre atmosférickú elektrinu; 1993-a3

Mezinárodní polární rok (MPR) — období let 1882–1883, 1932–1933 a 2006–2007, stanovená mezinárodní dohodou, během nichž byla prováděna geofyz. pozorování, včetně meteorologických, s rozsáhlým programem na různých dočasně zřízených stanicích zejména v polárních oblastech. Po stránce koncepční byl MPR předchůdcem Mezinárodního geofyzikálního roku.
angl. International Polar Year (IPY); slov. Medzinárodný polárny rok; 1993-a1

Mezinárodní sdružení pro meteorologii a atmosférické vědy (International association of meteorology and atmospheric sciences - IAMAS) — jedno ze sdružení Mezinárodní unie pro geodézii a geofyziku (International union of geodesy and geophysics – IUGG), se kterou spolupracuje Světová meteorologická organizace podle dohody uzavřené v roce 1955. Do roku 1993 se toto sdružení nazývalo Mezinárodní sdružení pro meteorologii a fyziku atmosféry (International association of meteorology and atmospheric physics, IAMAP).
angl. International Association of Meteorology and Atmospheric Sciences; slov. Medzinárodné združenie pre meteorológiu a atmosférické vedy; 1993-b3

Mezivládní panel pro klimatickou změnu (IPCC) — je mezivládní organizace, založená v roce 1988 Světovou meteorologickou organizací a programem OSN pro životní prostředí (UNEP). Posláním IPCC je komplexní vědecké posuzování publikovaných vědeckých, technických a sociálně-ekonomických informací o změnách klimatu, o jejich potenciálních environmentálních a sociálně-ekonomických důsledcích a o možnostech přizpůsobení se těmto důsledkům (adaptace) nebo o možnostech zmírnění jejich účinků (mitigace). V několikaletých intervalech vydává shrnující zprávy. První (FAR) byla vydána v roce 1990, druhá (SAR) v roce 1995, třetí (TAR) v roce 2001, čtvrtá (AR4) v roce 2007 a pátá (AR5) v roce 2014.
angl. Intergovernmental Panel on Climate Change (IPCC); 2014

mezobara — u nás dnes jen velmi zřídka užívané označení pro izobaru s prům. tlakem vzduchu 1 013 hPa, které zřejmě historicky pochází z německé jazykové oblasti. Mezobara pak na klimatologických mapách odděluje oblast vyššího tlaku vzduchu (izobary s hodnotami nad 1 013 hPa se potom nazývají pliobary, popř. pleiobary) od oblasti nižšího tlaku vzduchu (izobary s hodnotami pod 1 013 hPa se v tomto pojetí nazývají miobary popř. meiobary). Viz též meion, pleion.
angl. mesobare; slov. mezobara; 1993-a2

mezocyklona — 1. vír mezoměřítkového charakteru s cyklonálním zakřivením proudnic. Vzniká obvykle ve vzduchu mírných šířek, popř. v arktickém vzduchu studeného sektoru řídicích cyklon. V poli přízemního tlaku vzduchu bývá mezocyklona zpravidla vyjádřena brázdou nižšího tlaku, popř. i uzavřenou izobarou. Rozměry mezocyklony jsou řádově stovky km a doba její existence přibližně 1 den. Vzniká v různých vzdálenostech za studenou frontou cyklony. Vznikne-li v bezprostřední blízkosti studené fronty, může způsobit její zvlnění a často s ní v tomto případě splyne. Mezocyklony byly objeveny pomocí meteorologických družic. Oblačnost s nimi spojená má zpravidla výrazně konv. charakter, jednotlivé spirální větve mohou být překryty cirrovitou oblačností. V sev. Atlantiku vznikají nejčastěji vých. od již. cípu Grónska při. záp. až sz. proudění. Jsou spojeny s horiz. střihem větru v závětří Grónska. Dále se mezocyklony často vyskytují v oblasti Norska a Norského moře, kde při jejich vzniku hraje důležitou roli horiz. střih větru vyvolaný třením nad záp. pobřežím Skandinávie. Mezocyklony se mohou vyskytnout i v oblasti Britských ostrovů, někdy pronikají nad Baltské moře, případně až do střední Evropy. Jsou zpravidla provázeny silným větrem, intenzivními přeháňkami a v zimě sněžením.
2. Rotující vír konv. měřítka, spojený s výstupným proudem v supercele, který může mít jak cyklonální, tak anticyklonální směr rotace. Doba trvání výskytu mezocyklony je maximálně několik hodin a horizontální rozsah je 3–8 km. Vorticita spojená s mezocyklonou je řádu 10^–2 s^–1. Mezocyklony jsou detekovatelné meteorologickými dopplerovskými radary.
angl. mesocyclone; polar low; slov. mezocyklóna; 1993-a3

mezoklima — klima oblastí o horiz. rozměru obvykle jednotek až desítek km, v němž se kromě vlivů cirkulačních prvků s vert. osou vírů výrazně uplatňují i vlivy cirkulačních prvků s horiz. osou vírů. Je klimatem prostoru, ve kterém se projevují vlivy tření o zemský povrch a v němž se uplatňuje vert. promíchávání vzduchu turbulencí ve větší míře než u makroklimatu. Vert. rozsah mezoklimatu je dán polohou planetární mezní vrstvy atmosféry, která je horní hranicí mezoklimatu Je to prostor, v němž mezoklimatické vlastnosti překrývají vlastnosti místně klimatické a mikroklimatické. Pojem mezoklima poprvé použil franc. meteorolog H. M. C. Scaëtta v r. 1935. Viz též kategorizace klimatu, mikroklima, klima místní, mezometeorologie.
angl. mesoclimate; slov. mezoklíma; 1993-a2

mezoklimatologie — část klimatologie zabývající se mezoklimatem. Zkoumá především klimatické faktory, které modifikují makroklima na mezoklima a specifické vlastnosti mezoklimatu, jako např. zvláštnosti cirkulačních poměrů (podmínek), rozložení srážek, šíření exhalátů apod. Mezoklimatologie se opírá jednak o standardní met. měření a pozorování, jednak o speciální metody (stožárová meteorologická měření) a jiná měření vert. gradientů met. prvků. Za součást mezoklimatologie lze považovat klimatologii znečištění ovzduší.
angl. mesoclimatology; slov. mezoklimatológia; 1993-a3

mezometeorologie, mezosynoptická meteorologie — část meteorologie pojednávající o met. procesech a jevech mezosynoptického měřítka. K mezometeorologickým jevům patří např. konv. bouře, mezocyklony, tornáda, místní cirkulace aj. Viz též klasifikace meteorologických procesů podle Orlanskiho.
angl. mesometeorology; slov. mezometeorológia; 1993-a3

mezopauza — horní hranice oblasti s prudce klesající teplotou (mezosféry). Odděluje mezosféru a termosféru; leží ve výšce kolem 85 km nad zemským povrchem.
angl. mesopause; slov. mezopauza; 1993-a3

mezopik — užívaný název stratopauzy.
angl. mesopeak; slov. mezopik; 1993-a3

mezosféra — část atmosféry Země ležící zhruba mezi 50 až 80 km výšky, tj. mezi stratopauzou a mezopauzou. Teplota vzduchu v této vrstvě atmosféry s výškou klesá a v blízkosti horní hranice mesosféra dosahuje ve vysokých zeměp. šířkách v létě hodnot –80 až –90 °C, v zimě asi –40 až –50 °C. Podle přímých měření je proudění vzduchu v mezosféře značně proměnlivé. V blízkosti mezopauzy pozorujeme někdy v létě noční svítící oblaky.
angl. mesosphere; slov. mezosféra; 1993-a1

microburst [majkrobé(r)st] — downburst malého měřítka s horiz. průměrem nepřesahujícím cca 4 km. Ničivé větry trvají zpravidla 2 – 5 minut a změna rychlosti větru u středu roztékání přesahuje 10 m.s^–1. Detekce tohoto jevu je velmi obtížná, často dokonce nemožná, pro jeho krátké trvání a malé rozměry. Microburst se projevuje silným střihem větru, který způsobil řadu vážných nehod v leteckém provozu, zejména při vzlétání nebo přistávání letadel v okolí konv. bouře. Někdy se rozlišuje vlhký miroburst, při němž vypadne více než 25 mm srážek nebo radarová odrazivost převyšuje 35 dBZ, a suchý microburst, při němž tyto hodnoty nejsou dosaženy.
angl. microburst; slov. microburst; 1993-a3

mikrobarograf — přesný a citlivý barograf, jehož záznam časových změn tlaku vzduchu je detailnější než u barografu. V zahraniční literatuře někdy označení pro mikrobarovariograf.
angl. microbarograph; slov. mikrobarograf; 1993-a3

mikrobarogram — záznam mikrobarografu.
angl. microbarogram; slov. mikrobarogram; 1993-a1

mikrobarovariograf, variograf — citlivý barograf zapisující s velkým zvětšením krátkodobé odchylky tlaku vzduchu od jeho původně zvolené hodnoty. Tento přístroj se někdy v zahraniční literatuře nazývá též mikrobarograf.
angl. microbarovariograph; slov. mikrobarovariograf; 1993-a2

mikrofyzika oblaků a srážek — část fyziky oblaků a srážek, která studuje především procesy vzniku, růstu a rozpadu jednotlivých oblačných a srážkových částic. Tyto mikrofyzikální procesy mají charakteristické rozměry odpovídající velikosti jednotlivých částic. Při popisu těchto mikrofyzikálních procesů užíváme také zobecňující matematické modely, které popisují chování celého souboru částic v oblasti přesahující charakteristické rozměry jednotlivých částic. Z hlediska mikrofyziky oblaků a srážek nás tedy zajímají procesy, které vedou k vývoji srážkových částic a jejichž charakteristické rozměry zasahují do oblasti mikroměřítka. Viz též dynamika oblaků, klasifikace meteorologických procesů a jevu.
angl. cloud and precipitation microphysics; slov. mikrofyzika oblakov a zrážok; 2014

mikroklima — klima nejmenších prostorů obvykle o horiz. rozměrech do 1 km, v němž se uplatňují vlivy cirkulačních prvků s jakoukoliv polohou osy vírů. Praktičtěji pojaté definice spojují mikroklima s homogenním aktivním povrchem, nad nímž se podmínky utváření mikroklimatu liší od okolí (např. mikroklima pole, lesa, terénních tvarů, ulic aj.). Mikroklima je vert. omezeno na vrstvu vzduchu přiléhající k zemskému povrchu, v níž se projevují odlišnosti od klimatu širšího okolí. Zvláštním druhem mikroklimatu je mikroklima uzavřených prostor neboli kryptoklima. Čes. pojem malopodnebí místo mikroklima se neujal. Viz též kategorizace klimatu, makroklima, mezoklima, klima místní, topoklima, klima porostové, klima půdní, klima skleníkové.
angl. microclimate; slov. mikroklíma; 1993-a3

mikroklimatologie — část klimatologie zabývající se mikroklimatem, a to jak otevřených prostorů (reliéfů, porostů, půdy, ulic aj.), tak uzavřených prostor (místností, stájí, skleníků aj.). Vzhledem k vysokým hodnotám horiz. i vert. gradientů teploty v rozsahu mikroklimatu využívá mikroklimatologický průzkum a výzkum speciálních metod měření, pokud se týká umístění, tj. expozici meteorologických přístrojů, délku měření a u moderních metod také frekvenci měření. Za zakladatele mikroklimatologie se zpravidla považuje něm. botanik G. Kraus, který v r. 1911 publikoval práci o půdě a klimatu nejmenších prostorů, i když praktickým studiem mikroklimatu se zabýval např. český přírodovědec E. Purkyně již v 60. letech 19. století. Viz též měření meteorologická terénní ambulantní, Bowenův poměr.
angl. microclimatology; slov. mikroklimatológia; 1993-a2

mikroklima uzavřených prostor, kryptoklima — klimatické podmínky vnitřních prostor umělého i přírodního původu, jako jsou výrobní, provozní, dopravní, pracovní a obytné prostory nebo jeskyně, hnízdní prostory ptáků či nory zvěře, v nichž v důsledku tepelné izolace stěn, hloubky pod zemským povrchem nebo omezeného spojení s venkovním prostředím je značně změněn denní a roční chod meteorologických prvků. Mikroklima uzavřených prostor se projevuje zejména ve specifických teplotních a vlhkostních poměrech, v prašnosti prostředí (tovární haly, důlní prostory) a v podmínkách výměny vzduchu. Mikroklima uzavřených prostor bývá často upravováno vytápěním, zvlhčováním a ventilací. Viz též klimatizace, mikroklima skleníkové, klima umělé.
angl. indoor climate; slov. mikroklíma uzavretých priestorov; 1993-a3

mikrometeorologie — část meteorologie, jež pojednává o met. dějích v měřítku 1 km a méně. Jde o děje charakterizované přítomností vírových pohybů v atmosféře s osami rotace v obecné poloze a s poloměry nejvýše řádu stovek m. Zvláštní pozornost je v mikrometeorologii věnována studiu toků látek a energie mezi aktivními povrchy (např. půdou, vegetací a jejími složkami, vodním povrchem) a atmosférou. Součástí mikrometeorologie v širším smyslu je mikroklimatologie. Viz též makrometeorologie, mezometeorologie, eddycovariance.
angl. micrometeorology; slov. mikrometeorológia; 1993-a3

mikropluviograf — přístroj pro registraci atm. srážek natolik slabých, že je nelze změřit nebo zaregistrovat běžným srážkoměrem. Využíval např. pohybujícího se chem. upraveného pásku papíru, který změní barvu, dopadnou-li na něj štěrbinou srážky. V současné době se v ČR pro daný účel užívá detektor počasí nebo detektor srážek.
angl. micropluviograph; slov. mikropluviograf; 1993-a3

mikroseismy meteorologické — stálé kmitání zemského povrchu ve formě elastických vln, které se šíří od pobřeží na velké vzdálenosti do nitra kontinentů. Časová perioda kmitů se řádově rovná jednotkám sekund, rychlost šíření je nejčastěji 2 až 4 km.s^–1 a amplituda odpovídá 10^–6 m a méně. Příčiny vzniku spočívají v atmosféricko-oceánické cirkulaci, značná úloha se přisuzuje zejména pohybům tropických i mimotropických cyklon.
angl. meteorological microseisms; slov. meteorologické mikroseizmy; 1993-a2

milibar — jednotka tlaku vzduchu, 10^–3 baru, pro niž platí vztah
1 mbar [mb] = 10² Pa = 1 hPa.
Milibar byl do konce roku 1979 v Československu používán jako zákl. jednotka tlaku vzduchu v meteorologii. Po zavedení nové mezinárodní soustavy jednotek SI, která bar a jeho odvozeniny nepřipouští, se postupně přešlo k používání jednotky hektopascal (hPa), doporučené pro met. účely Světovou meteorologickou organizací a číselně rovné jednotce milibar. Viz též měření tlaku vzduchu.
angl. millibar; slov. milibar; 1993-a3

mineralizace srážek — součet koncentrací rozpuštěných látek s výjimkou plynů, které se dostávají do srážkových elementů (kapek deště, sněhových vloček) při jejich průchodu atmosférou většinou v blízkosti zemského povrchu. Srážková voda je roztokem velmi slabě mineralizovaným. Mineralizaci je možné stanovit na základě měření elektrické vodivosti, které je běžnou součástí chemického rozboru srážek.
angl. mineralization of precipitation; slov. mineralizácia zrážok; 1993-a3

minidíry ozonové — časově rychle vznikající ale prostorově omezená zeslabení ozonové vrstvy s rozsahem 10⁵ – 10⁶ km², která byla objevena až pomocí družicových měření. Tyto útvary jsou ryze dynamického původu a mění svoji polohu v závislosti na cirkulačních podmínkách spodní stratosféry a horní troposféry. Nejčastěji se vytvářejí ve středních zeměpisných šířkách a častěji na severní polokouli. Doba jejich životnosti je několik dnů. Četnost výskytu může ovlivnit charakter dlouhodobého vývoje stavu ozonové vrstvy nad zvolenou oblastí.
angl. ozone mini-holes; slov. ozónové minidiery; 2014

minima letištní provozní — hodnoty vodorovné dohlednosti nebo dráhové dohlednosti a výšky základny význačné oblačnosti, určené příslušnou leteckou organizací, při nichž se ještě může uskutečnit vzlet nebo přistání letadla. Stanovují se především s ohledem na charakter překážkových rovin, přístr. vybavení letiště a denní dobu (den, noc).
angl. aerodrome operational minima; slov. letištné prevádzkové minimá; 1993-a3

minimum barické, syn. minimum tlakové.
slov. barické minimum; 1993-a1

minimum absolutní — nejnižší hodnota met. prvku zaznamenaná na met. stanici nebo v určité oblasti za dlouholeté období, zpravidla však od počátku měření. Abs. minimem se vždy rozumí nejnižší hodnota vztažená k celému roku, jinak hovoříme o abs. minimu měsíčním, denním apod. Např. na stanici Praha-Klementinum je za období 1775–2010 absolutní minimum teploty vzduchu –27,6 °C (z 1. 3. 1785). Viz též amplituda absolutní, extrém.
angl. absolute minimum of meteorological element; slov. absolútne minimum; 1993-a3

minimum absolutní denní — nejnižší hodnota z denních minim met. prvku, zaznamenaná na met. stanici nebo v určité oblasti v daném kalendářním dnu za dlouholeté období, zpravidla však od počátku měření. Např. na stanici Praha-Klementinum je za období 1775–2010 abs. minimum teploty vzduchu pro 1. leden –21,4 °C (z roku 1784). Viz též amplituda absolutní denní .
angl. absolute daily minimum of meteorological element; slov. absolútne denné minimum; 1993-b3

minimum absolutní měsíční — nejnižší hodnota z měsíčních minim met. prvku, zaznamenaná na met. stanici nebo v určité oblasti v daném kalendářním měsíci za dlouholeté období, zpravidla však od počátku měření. Např. na stanici Praha-Klementinum je za období 1775–2010 lednové abs. minimum teploty vzduchu –27,5 °C (z 31. 1. 1830). Viz též amplituda absolutní měsíční .
angl. absolute monthly minimum of meteorological element; slov. absolútne mesačné minimum; 1993-b3

minimum denní — nejnižší hodnota met. prvku, zajištěná v konkrétním dnu na met. stanici za 24 h, a to buď v intervalu od 00 do 24 h, nebo mezi dvěma jinými stanovenými termíny pozorování, např. od 19 h SEČ předchozího dne do 7 h SEČ běžného dne nebo od 18 UTC předchozího dne do 06 UTC daného dne v případě nejnižší teploty uváděné ve zprávách SYNOP z evropských zemí. Viz též amplituda denní.
angl. daily (diurnal) minimum of meteorological element; slov. denné minimum; 1993-a3

minimum denní průměrné — průměr denních minim met. prvku, a to buď za libovolné období (např. kalendářní měsíc), nebo v daném kalendářním dnu za dlouholeté období či od počátku měření. Např. na stanici Praha-Klementinum je za období 1775–2010 prům. denní minimum teploty vzduchu v lednu –3,2 °C (vypočtené z denních minim v lednových dnech), pro 1. leden pak –3,1°C (vypočtené z denních minim 1. 1.). Viz též amplituda denní průměrná.
angl. mean daily (diurnal) minimum of meteorological element; slov. priemerné denné minimum; 1993-b3

minimum měsíční — nejnižší hodnota met. prvku dosažená během kalendářního měsíce v určitém roce.
angl. monthly minimum of meteorological element; slov. mesačné minimum; 1993-a2

minimum měsíční průměrné — průměr měsíčních minim met. prvku dosažených v daném kalendářním měsíci za dlouholeté období nebo od počátku měření. Např. na stanici Praha-Klementinum je za období 1775–2010 prům. lednové minimum teploty vzduchu –6,7 °C.
angl. mean monthly minimum of meteorological element; slov. priemerné mesačné minimum; 1993-a3

minimum roční — nejnižší hodnota met. prvku dosažená v daném roce.
angl. annual minimum of meteorological element; slov. ročné minimum; 1993-a3

minimum roční průměrné — průměr ročních minim met. prvku za dlouholeté období nebo od počátku měření. Např. na stanici Praha-Klementinum je za období 1775–2010 prům. roční minimum teploty vzduchu –9,1 °C.
angl. mean annual minimum of meteorological element; slov. priemerné ročné minimum ; 2014

minimum teploty vzduchu přízemní, syn. teplota minimální přízemní.
angl. grass minimum temperature; ground minimum temperature; slov. prízemné minimum teploty vzduchu; 1993-a3

minimum tlakové (barické) — zast. označení pro cyklonu; střed tlakového minima býval dříve na synoptických mapách označován písmenem m.
angl. pressure minimum; slov. tlakové minimum; 1993-a2

miobara, viz. mezobara.
angl. miobare; slov. miobara; 1993-a1

míra stability — v dynamické meteorologii veličina definovaná vztahem Γ = γ - γ_d pro nenasycený vzduch a Γ = γ - γ_s pro vzduch nasycený vodní párou (γ, γ_d, γ_s po řadě značí vertikální teplotní gradient, suchoadiabatický teplotní gradient a nasyceně adiabatický gradient). Míra stability charakterizuje stabilitní poměry v atmosféře a používá se zejména v prognostických modelech atmosféry. Viz též stabilita atmosféry.
angl. stability degree; slov. miera stability; 1993-a1

mísení, viz promíchávání izentropické, promíchávání turbulentní v atmosféře.
angl. mixing; slov. miešanie; 1993-a1

miska anemometrická — těleso zhotovené z plechu nebo umělé hmoty polokulového nebo kuželového tvaru, které klade proudícímu prostředí dutou stranou přibližně čtyřnásobně větší odpor než vypouklou stranou. Jde o základní součást miskového kříže anemometru. Anemometrická miska bývá opatřena tzv. trhací hranou, omezující vířivé pohyby na závětrné straně misky. Viz též anemometr miskový, systém anemometru miskový, měření rychlosti větru.
angl. cup of anemometer; slov. anemometrická miska; 1993-a3

místo klimatické — místo, které má blíže nespecifické léčivé klima s příznivým léčebným nebo alespoň rekreačním účinkem na organizmus, ale nemá z tohoto hlediska udělen lázeňský statut. Viz též lázně klimatické.
slov. klimatické miesto; 1993-a1

mistral — silný, chladný, nárazovitý a suchý sev. až sv. vítr charakteru bóry, vanoucí v údolí Rhóny ve Francii. Vyskytuje se po celý rok, nejčastěji však v prosinci, lednu a červnu při převládajícím sz. až sev. proudění, které je v úzkém severojižně orientovaném údolí Rhóny zesilováno tryskovým efektem. Obvykle vzniká v souvislosti s vývojem cyklony nad Tyrhénským mořem nebo Janovským zálivem, když se azorská anticyklona přesouvá nad stř. Francii. Rychlost mistralu v oblasti Marseille dosahuje 80 až 130 km.h^–1 a jeho vert. rozsah bývá 2 až 3 km. Působí četné škody, mimo jiné ztěžuje námořní a leteckou dopravu a nepříznivě působí na osoby se zvýšenou meteorosensibilitou. V přilehlých oblastech má řadu místních názvů.
angl. mistral; slov. mistrál; 1993-a1

místy — viz popis výskytu jevů v předpovědi počasí pro ČR.
angl. scattered; slov. miestami; 2014

mitigace — cílená aktivita člověka omezující zdroje skleníkových plynů nebo snižující jejich koncentrace v ovzduší. V širším významu se jedná i o zásahy omezující zdroje a koncentrace jiných látek, které mohou přímo či nepřímo přispívat k antropogenní změně klimatu (např. snižování množství prašného aerosolu) nebo cílené odčerpávání oxidu uhličitého z atmosféry (CCS – Carbon dioxide Capture and Storage). Viz též efekt skleníkový, adaptace, IPCC.
angl. mitigation; 2014

mlha — atmosférický aerosol sestávající z velmi malých vodních kapiček, popř. drobných ledových krystalků rozptýlených ve vzduchu, který zmenšuje vodorovnou dohlednost při zemi alespoň v jednom směru pod 1 km. Je jedním z  hydrometeorů. Relativní vlhkost vzduchu v mlze bývá velmi vysoká (dosahuje až 100 %). Vzduch působí sychravým dojmem. V klimatologii se rozlišují čtyři stupně intenzity mlhy podle dohlednosti, a to mlha slabá (dohlednost 500 až 1 000 m), mírná (200 až 500 m), silná (50 až 200 m) a velmi silná (dohlednost menší než 50 m). Mlhy všech druhů vznikají tehdy, jestliže teplota vzduchu poklesne pod teplotu rosného bodu, nebo se mu při dostatečném počtu účinných kondenzačních jader přiblíží. K tomu dochází buď ochlazením vzduchu, např. při mlze radiační, advekční a svahové, nebo dodatečným zvýšením vlhkosti vzduchu, např. u  mlhy frontální (z vypařování). Mlha může vznikat při kladných i záporných teplotách vzduchu. Mlha se člení z různých hledisek. Podle vzniku rozlišujeme mlhy advekční, radiační a advekčně-radiační, podle složení např. mlhy přechlazené nebo zmrzlé, podle vert. rozsahu se mlhy dělí na mlhy přízemní a vysoké, dále se mlhy rozlišují podle místa vzniku atd. Při met. pozorováních je pro rozlišení mlhy od oblaku druhu stratus rozhodující poloha stanoviště pozorovatele. Viz též klasifikace mlh Willettova, přeháňky mlhové, chuchvalce mlhy, rozpouštění mlhy, pás mlhy, garua, kouřmo.
angl. fog; slov. hmla; 1993-a3

mlha advekčně-radiační — mlha, při jejímž vzniku a trvání současně působí příčiny mlhy advekční a mlhy radiační. Viz též klasifikace mlh Willettova.
angl. advective radiation fog; slov. advekčne-radiačná hmla; 1993-a1

mlha advekční — mlha, která se tvoří ochlazováním rel. teplého a vlhkého vzduchu při jeho advekci (přesunu) nad chladnější povrch. Za advekční mlhu se považuje někdy i mlha vznikající zvýšeným výparem při přesunu studeného vzduchu nad teplý a vlhký povrch. Viz též mlha radiační, klasifikace mlh Willettova.
angl. advection fog; slov. advekčná hmla; 1993-a1

mlha frontální — mlha spojená s atm. frontou. Její vznik souvisí jak s advekčními změnami teploty vzduchu, tak s jeho dodatečným nasycením způsobeným frontálními srážkami a předfrontálním poklesem tlaku vzduchu. Podle převažující oblasti výskytu, rozlišujeme mlhu předfrontální a zafrontální. Frontální mlha se přesouvá spolu s frontou.
angl. frontal fog; slov. frontálna hmla; 1993-a3

mlha inverzní (podinverzní), syn. mlha vysoká.
angl. inversion (subinversion) fog; slov. inverzná (podinverzná) hmla; 1993-a1

mlha jezerní — viz mlha z vypařování, podle vertikálního rozsahu vrstvy s mlhou může být mlhou přízemní.
angl. lake fog; slov. jazerná hmla; 1993-a3

mlha ledová, syn. mlha zmrzlá.
angl. ice fog; slov. ľadová hmla; 1993-a1

mlha monzunová — zřídka se vyskytující pobřežní mlha, která vzniká při postupu letního monzunu nad chladný povrch pevniny.
angl. monsoon fog; slov. monzúnová hmla; 1993-a3

mlha mořská — advekční mlha, vznikající nad mořem ve vzduchové hmotě, která se přemísťuje z teplejšího povrchu vody nad chladnější. Tato mlha je častá např. u New Foundlandu na styku Golfského a Labradorského mořského proudu, a to především v létě. Viz též mlha pobřežní.
angl. sea fog; slov. morská hmla; 1993-a1

mlha mrznoucí — mlha tvořená přechlazenými vodními kapičkami při teplotách vzduchu často hluboko pod bodem mrazu. Protože absolutní vlhkost vzduchu je vyšší než při zmrzlé mlze, působí sychravým dojmem. Jelikož se skládá z přechlazených vodních kapiček, nepozorujeme při ní tzv. jiskření světla. Typickým projevem mrznoucí mlhy je tvoření námrazkových jevů, někdy velmi intenzivních. Viz též mlha přechlazená.
angl. fog depositing rime; freezing fog; slov. mrznúca hmla; 1993-a3

mlha orografická, syn. mlha svahová.
angl. orographic fog; slov. orografická hmla; 1993-a1

mlha pobřežní — podle S. P. Chromova advekční mlha, která se tvoří v mořských vzduchových hmotách, postupujících z teplého moře nad chladnou pevninu, často daleko do vnitrozemí. Bývá spojena se silným větrem a má značný vert. rozsah. Někteří autoři rozšiřují význam pojmu pobřežní mlha na všechny mlhy vznikající v pobřežních oblastech následkem teplotních rozdílů mezi mořem a pevninou i na mořské mlhy pronikající nad pevninu. Viz též garua.
angl. coastal fog; slov. pobrežná hmla; 1993-a1

mlha předfrontální — viz mlha frontální.
angl. pre-frontal fog; slov. predfrontálna hmla; 1993-a3

mlha přechlazená — syn. mlha mrznoucí.
angl. supercooled fog; slov. prechladená hmla; 1993-a3

mlha přízemní — 1. mlha v tenké vrstvě vzduchu při zemském povrchu zasahující nejvýše do 2 m nad zemí, nad níž je vodorovná dohlednost výrazně vyšší; 2. v širším smyslu mlha v poměrně tenké přízemní vrstvě atmosféry zasahující od země do výšky řádově metrů nebo desítek metrů. Vznik přízemní mlhy obvykle závisí na místních podmínkách, většinou se jedná o mlhu radiační. Viz též mlha vysoká.
angl. ground fog; slov. prízemná hmla; 1993-a3

mlha radiační, mlha z vyzařování — mlha vzniklá izobarickým radiačním ochlazováním vzduchu od aktivního povrchu, jehož teplota se snižuje následkem efektivního vyzařování. Tímto způsobem vznikají mlhy především v noci, v zimním období se někdy udržují po celý den. Častější jsou mlhy přízemní než mlhy vysoké. Viz též klasifikace mlh Willettova, mlha advekční.
angl. radiation fog; slov. radiačná hmla; 1993-a3

mlha říční, viz mlha z vypařování.
angl. river fog; slov. riečna hmla; 1993-a3

mlha svahová (orografická) — mlha, která se vytváří na návětrných svazích kopců a hor v důsledku adiabatického ochlazování vzduchu vystupujícího po svazích. Podmínkou jejího vytváření je stabilní teplotní zvrstvení nasyceného vzduchu. Pozorovateli z nižších poloh se jeví jako vrstevnatá oblačnost dosahující až na povrch svahu.
angl. upslope fog; slov. svahová hmla; 1993-a1

mlha údolní — mlha, která se tvoří v terénních sníženinách, zejména v údolích následkem stékání chladnějšího vzduchu po svazích, silnějšího ochlazování a v důsledku zvětšené vlhkosti vzduchu. Při pozorování z vyšších poloh se údolní mlha jeví jako oblačné moře.
angl. valley fog; slov. údolná hmla; 1993-a1

mlha uvnitř vzduchové hmoty — mlha vznikající mimo oblasti atm. front. Patří k ní např. mlha radiační, advekční a svahová. Viz též klasifikace mlh Willettova, mlha frontální.
angl. airmass fog; slov. hmla vo vnútri vzduchovej hmoty; 1993-a3

mlha v chuchvalcích, syn. chuchvalce mlhy.
slov. hmla v chuchvalcoch; 1993-a1

mlhavo — neurčitý pojem vyjadřující snížení dohlednosti v důsledku vysoké relativní vlhkosti vzduchu. Užívá se i v předpovědích počasí, pokud se v dané oblasti předpokládá výskyt mlh nebo kouřma.
angl. foggy; slov. hmlisto; 1993-a2

mlha v tropickém vzduchu — advekční mlha tvořící se v mořském tropickém vzduchu při jeho rychlejším postupu do vyšších zeměp. šířek v teplých sektorech cyklon na polárních frontách čili při pronikání teplejšího vzduchu nad chladnější povrch. Průvodním jevem této mlhy bývá mrholení, vrstevnatá oblačnost a  především silný vítr. Vzniká mimo atm. fronty a je tedy druhem mlhy uvnitř vzduchové hmoty. Udržení mlhy při silném větru je podmíněno velkou stabilitou tropického vzduchu.
angl. tropical air fog; slov. hmla v tropickom vzduchu; 1993-a1

mlha vysoká (inverzní, podinverzní) — mlha rozprostírající se na velkých plochách do výšky řádově několika set m. Často začíná jako oblačná vrstva nebo oblak druhu stratus pod horní hranicí subsidenční inverze teploty vzduchu, se základnou klesající postupně až na zemský povrch. Obyčejně se tvoří v kvazistacionárních anticyklonách nad souší v zimním období. Ke vzniku a  udržení vysoké mlhy přispívá radiační ochlazování v podinverzní vrstvě vzduchu. Proto podle Willettovy klasifikace mlh patří mezi mlhy radiační.
angl. high fog; slov. vysoká hmla; 1993-a2

mlha zafrontální — viz mlha frontální.
angl. post-frontal fog; slov. zafrontálna hmla; 1993-a3

mlha zmrzlá (ledová) — mlha, která je složena z ledových krystalků. Vyskytuje se při silných mrazech, zejména při teplotách pod –30 °C, a proto má nízký obsah vodní páry, takže nepůsobí ani při vysoké poměrné vlhkosti vzduchu sychravým dojmem. Na ledových krystalcích často dochází k opt. jevům (tzv. jiskření světla). Při zmrzlé mlze se netvoří žádné námrazky. Viz též mlha přechlazená.
angl. ice fog; slov. zmrznutá hmla; 1993-a1

mlha z promíchávání — mlha, která vzniká v důsledku promíchávání dvou vzduchových hmot blízkých nasycení s různou teplotou a vlhkostí. Tyto mlhy mají krátké trvání a malý vert. rozsah.
angl. mixing fog; slov. hmla z premiešavania; 1993-a1

mlha z vypařování — mlha, která vzniká vypařováním vody z povrchu teplejší vodní plochy do chladnějšího vzduchu. Vyskytuje se v oblastech arkt. moří, u okrajů ledovců v kterékoliv roč. době a nad vnitřními moři (Černé, Baltské moře) v zimě. Nad pevninou se tyto mlhy vytvářejí zvláště na podzim nad řekami a jezery, je-li voda teplejší než přilehlé vrstvy vzduchu. Mohou však vznikat též následkem vypařování rel. teplých dešťových kapek, padají-li vrstvou studeného vzduchu.
angl. evaporation fog; slov. hmla z vyparovania; 1993-a3

mlha z vyzařování, syn. mlha radiační.
angl. radiation fog; slov. hmla z vyžarovania; 1993-a1

mlhoměr — zařízení, které dříve sloužilo k zachycování a měření kapek usazených srážek z mlhy nebo oblaku, nebo jen ke zjišťování doby ovlhnutí. Jeho čidlem obvykle bývalo drátěné síto, které se umisťovalo v exponovaných horských polohách. Mlhoměr původně sloužil ke zjišťování vodního obsahu oblaků. V současnosti je mlhoměr nesprávný název zařízení pro odběr vody z mlhy.
angl. fog gage; slov. merač hmly; 1993-a3

množství oblaků, viz oblačnost.
angl. cloud amount; slov. množstvo oblakov; 1993-a1

množství srážek, syn. úhrn srážek.
angl. precipitation amount; slov. množstvo zrážok; 1993-a1

moazagotl — původně místní označení pro orografický oblak pozorovaný na sev. straně Krkonoš při převládajícím jz. proudění. Podle K. Knocha název pochází z oblasti lázní Cieplice Sl. (Warmbrunn), kde prý působil jako „prorok povětrnosti" sedlák Gottlieb Matz. Protože podle výskytu uvedeného oblaku úspěšně předpovídal zhoršení počasí, začali tamní obyvatelé oblak označovat v dialektu jako „Moazagotls Waterwulke" (Matz Gottlieb Wetterwolke). Název  m. se hojně rozšířil v odborné met. literatuře pro stacionární oblaky vyskytující se i v jiných částech světa. Viz též oblak vlnový.
angl. Moazagotl cloud; slov. moazagotl; 1993-a1

mód akumulační — mód ve spektru částic atmosférického aerosolu, jenž bývá identifikován ve velikostní oblasti poloměrů aerosolových částic řádově 10^–7 m (desetiny mikrometru). Částice těchto velikostí vznikly z původních, cca o řád menších částic nukleačního módu procesem jejich koagulace a akumulují se v oblasti právě popisovaného módu, neboť se zde ještě příliš neprojevuje sedimentace částic.
angl. accumulation mode; slov. akumulačný mód; 2014

mód hrubý (disperzní) — mód ve spektru částic atmosférického aerosolu, jenž odpovídá částicím o velikosti poloměru nejméně 10^–6 m a je převážně tvořen částicemi, které jsou přímo emitovány do vzduchu jako součást primárních aerosolů. Čes. název hrubý mód se zřejmě používá dle angl. coarse mode, ale vyskytuje se též název disperzní mód, mód hrubých (disperzních) částic apod.
angl. coarse mode; slov. hrubý mód; 2014

mód nukleační — mód ve spektru částic atmosférického aerosolu, jenž se nalézá v oblasti velikostí poloměrů aerosolových částic řádově 10^–8 m (setiny mikrometru) a bývá takto označován, neboť právě uvedené velikosti odpovídají velikostem aerosolových částic při jejich vzniku nukleací z původně plynných látek.
angl. nuclei mode; nucleation mode; slov. nukleačný mód; 2014

model adjungovaný (ADM) — lineární model, který je inverzní k zadanému modelu v tom smyslu, že pokud původní model je linearizován a je vyjádřen maticí A, potom adjungovaný model je popsán transponovanou maticí A^T a výstupy původního modelu jsou vstupy ADM a naopak. ADM lze efektivně využít pro výpočet gradientu penalizační funkce ve 4D VAR metodě asimilace. Viz též asimilace meteorologických dat, metoda asimilace dat variační.
slov. adjungovaný model; 2014

model baroklinní — model atmosféry, v němž se předpokládá baroklinní atmosféra. Při rozvíjení numerických modelů předpovědi modelů se v počátečních fázích používala v baroklinních modelech řada zjednodušujících předpokladů, např. že proudění je geostrofické, předepisoval se průběh vertikálních rychlosti v závislosti na tlaku a vhodně se zjednodušovala rovnice vorticity. Viz též numerická předpověď počasí, vítr geostrofický, modely atmosféry prognostické, model barotropní.
angl. baroclinic model; slov. baroklinný model; 1993-a3

model barotropní — 1. model atmosféry, v němž se předpokládá, že atmosféra je barotropní, tzn. že hustota vzduchu je pouze funkcí tlaku vzduchu. Plochy konstantního tlaku, konstantní teploty a konstantní hustoty vzduchu jsou pak vzájemně rovnoběžné; 2. v počátečních fázích vývoje numerických modelů předpovědi počasí se takto označoval model, v němž se sice uvažovala změna rychlosti větru s výškou, což je typický baroklinní jev, avšak předpoklady zjednodušující poměry v atmosféře měly za následek, že v určité výšce, v tzv. ekvivalentně barotropní hladině, platila rovnice vorticity ve tvaru odpovídajícím nedivergentnímu barotropnímu proudění. Viz též atmosféra barotropní, baroklinita, numerická předpověď počasí, modely atmosféry prognostické.
angl. barotropic model; slov. barotropný model; 1993-a3

model cyklony — 1. schematický model znázorňující podstatné charakteristiky skutečné cyklony. Bývá sestavován pro určité stadium vývoje cyklony, např. model mladé cyklony, model okludované cyklony aj. Model cyklony, který vytvořil norský meteorolog J. Bjerknes podle povětrnostní situace ze dne 15. srpna 1918, se stal základem norské meteorologické školy. 2. Matematické vyjádření dynamiky atmosféry, které popisuje atmosférické pohyby a podmínky typické pro cyklonu.
angl. model of cyclone; slov. model cyklóny; 1993-a3

model disperzní — obecně souhrnný název pro ty modely znečištění ovzduší, které zahrnují přímé modelování (na základě fyzikálního popisu) prostorového rozptylu znečišťujících příměsí v atmosférickém prostředí. Jako triviální příklad sem patří gaussovské rozptylové modely, pokročilejšími verzemi jsou mj. vlečkové modely nebo puff modely, popř. celá rozsáhlá skupina eulerovských modelů. Protějškem jsou receptorové modely, jež nezahrnují fyzikální přístup k modelování prostorového rozptylu příměsí. V současné době se pojem disperzní modely u některých autorů přednostně používá pro sofistikované modely, v nichž je vyjádření pole proudění realizováno aplikací vhodně zvoleného modelu turbulentního proudění v mezní vrstvě atmosféry.
angl. dispersion model; slov. model makroskopický; 2014

model eulerovský — výpočetní model, v němž je prostorový transport určité příměsi nebo charakteristiky stavu atmosféry v poli proudění uvažován prostřednictvím eulerovského přístupu k popisu tohoto pole. Eulerovský přístup v principu spočívá v tom, že se vychází z pevného zadání vektoru rychlosti proudění v dostatečně husté síti bodů pokrývající zájmovou oblast a odtud se přímo dospívá k vyjádření okamžitého stavu pole proudnic. V současné době se pojem eulerovský model v meteorologii vyskytuje především v souvislostech s modely znečištění ovzduší. Příslušné modely jsou pak obvykle založeny na numerickém řešení rovnice difuze pro uvažované znečišťující příměsi. Tato rovnice bývá většinou součástí širšího systému modelových rovnic.
angl. eulerian model; slov. model numerickej predpovede počasia; 2014

model lagrangeovský — výpočetní model, v němž je prostorový transport určité příměsi nebo charakteristiky stavu atmosféry v poli proudění uvažován prostřednictvím lagrangeovského přístupu k popisu tohoto pole. Lagrangeovský přístup v principu spočívá v tom, že se modeluje pohyb individuálních částic prostředí (vzduchu) po jejich trajektoriích a v průběhu tohoto pohybu se uvažují změny probíhající v takto se pohybujících individuálních částicích. V současné době se pojem lagrangeovský model v meteorologii vyskytuje především v souvislostech s modely znečištění ovzduší. V příslušných modelech se pak zpravidla jako součást modelových algoritmů konstruují trajektorie vycházející ze zdrojů znečišťujících příměsí. Viz též model vlečkový.
angl. lagrangian model; slov. fyzikálne modelovanie; 2014

model makroskopický — pojem někdy používaný v souvislosti s modely proudění v tekutinách. Odpovídá zákl. úrovni popisu proudění, kdy se zcela abstrahuje od přímého vyjádření molekulárních dějů a proudící tekutina se v plném rozsahu uvažuje jako kontinuum.
angl. macroscopic model; slov. globálny model predpovede počasia; 2014

model numerické předpovědi počasí — prognostický model atmosféry určený k provozní předpovědi počasí. Jeho základními součástmi jsou dynamické jádro, soubor parametrizací, model zemského povrchu a schéma asimilace meteorologických dat. Model zemského povrchu může obsahovat další sofistikované moduly, jako například model města, nebo model jezer. Pro integrace na delší předpovědní období (například měsíční nebo sezonní), se obvykle provádí propojení s modelem oceánu. Z hlediska modelové oblasti, na které je model řešen, rozeznáváme dva základní typy modelů: globální model a model na omezené oblasti.
Pro řešení úlohy předpovědi počasí musí mít model numerické předpovědi počasí vždy určené počáteční podmínky, na rozdíl od modelů klimatu. Pokud je model řešen pro celou zeměkouli, tzv. globální model, tak jsou jeho počáteční podmínky určeny asimilací meteorologických dat. U modelů na omezené oblasti je třeba určit nejen počáteční podmínky, ale též podmínky okrajové. Okrajové podmínky jsou získány z předpovědí jiného modelu, tzv. řídícího, který je zpravidla integrován s menším horizontálním rozlišením avšak na větší oblasti, většinou na glóbu. Počáteční podmínky lze též získat interpolací analýzy řídicího modelu. V takovém případě se jedná o dynamickou adaptaci řídicího modelu. Přidaná hodnota dynamické adaptace spočívá v tom, že model s vyšším rozlišením využívá podrobnější topografii a charakteristiky zemského povrchu. Vyšší rozlišení dále umožňuje popsat cirkulace jemnějších měřítek, které díky nelinearitě proudění ovlivňují i hrubší měřítka. Tento způsob adaptace se využívá i při klimatickém modelování (dynamical downscaling). Pro účely předpovědi počasí je však vhodnější využít vyššího rozlišení již při tvorbě počátečních podmínek asimilací dat.
angl. numerical weather prediction model; slov. model predpovede počasia na obmedzenej oblasti; 2014

modelování fyzikální — modelování používané zejména ke studiu dopadů turbulence na atm. procesy a další děje především v mezní vrstvě atmosféry, které není založeno na matematických (numerických) výpočtech, ale na měření v aerodyn. tunelech, vodních tancích apod. Fyzikální modelování využívá zmenšených fyzických modelů konfigurace terénu, zástavby, zdrojů znečišťujících příměsí apod., vystavených proudění vzduchu, popř. proudění jiné modelové tekutiny. Zásadní otázkou je přitom zachování podobnostních kritérií mezi prouděním na modelu a prouděním v reálné modelované situaci. Tyto modely umožňují studovat mj. detailní strukturu turbulence nebo difuzi příměsí v okolí složitých terénních útvarů, v městské a jiné zástavbě apod.
angl. physical modelling; 2014

model předpovědi počasí globální (GM) — model numerické předpovědi počasí, který je řešen pro celou zeměkouli. Tento model potřebuje pouze počáteční podmínky. Okrajové podmínky nejsou potřeba zadat, protože jsou periodické. Vzhledem ke geometrii oblasti, na které jsou GM řešeny (koule), je třeba zvolit vhodný souřadný systém. Zpravidla se využívá sférický souřadný systém se souřadnicemi zeměp. šířka, zeměp. délka v horizontální rovině. Vertikální souřadnice je většinou hybridní, kdy v blízkosti zemského povrchu kopíruje terén, a je odvozená buď z tlaku, nebo výšky. Výhodou sférického souřadného systému, kromě toho, že je speciálně určený na řešení úloh na kulové ploše, je možnost využití spektrálního rozvoje polí pomocí sférických harmonických bázových funkcí (kombinace Fourierovy transformace podél rovnoběžek a Legendrovy transformace podél poledníků). Tyto bázové funkce jsou vlastními vektory horizontálního Laplaceova operátoru, vyskytujícího se v prognostických rovnicích, což je výhodná matematická vlastnost. Nevýhodou sférického systému je to, že blízko pólů dochází k významnému zhuštění horizontálních souřadnic, což se například řeší postupným ředěním počtu uzlových bodů na rovnoběžkách blížících se pólům. Alternativou ke sférickým souřadnicím je diskretizace kulové plochy pomocí šestiúhelníků, kdy se při výpočtu vzdáleností uvažuje, že šestiúhelníky se nacházejí na kulové ploše. Výhodou této diskretizace je, že nemá problém s póly a umožňuje nerovnoměrné pokrytí kulové plochy, a tím i nerovnoměrné rozlišení modelu v různých oblastech.
angl. global model; 2014

model předpovědi počasí na omezené oblasti (LAM) — model numerické předpovědi počasí, který je řešen na omezené oblasti na zeměkouli s horizontálním rozlišením zpravidla v rozmezí 2 až 20 km. Tento model potřebuje počáteční a okrajové podmínky. Okrajové podmínky jsou získávány z předpovědí globálního modelu nebo z modelu LAM s menším horizontálním rozlišením integrovaném na větší oblasti. LAM modely používají kartézský systém souřadnic (např. model ALADIN), nebo sférické souřadnice.
angl. limited area model; 2014

model receptorový — model určený ke stanovení příspěvků jednotlivých zdrojů znečištění ovzduší ze zájmové oblasti k imisní situaci v daném bodě (receptoru) nebo množině takových bodů. Model přímo neuvažuje fyzikální mechanismy transportu a difúze znečišťujících příměsí v ovzduší. Východiskem jsou pro něj podrobná měření kvality a složení směsi znečišťujících příměsí v receptorovém bodě a obdobné údaje z emisních inventur všech uvažovaných zdrojů příměsí. Vzájemné formální vztahy mezi těmito údaji jsou v modelu zpravidla vyhodnocovány metodami maticové faktorizace.
angl. receptor model; 2014

model rozptylový gaussovský — nejjednodušší a historicky nejstarší druh disperzních modelů znečištění ovzduší. Je založen na předpokladu prostorově a časově konstantní horiz. rychlosti proudění v celé zájmové oblasti modelu. Znamená to mj., že trajektorie vycházející ze zdrojů znečištění ovzduší jsou horiz. přímkové. Tento silně zjednodušující předpoklad omezuje použitelnost takových modelů na prostorové měřítko maximálně do 100 km. Ve směru rychlosti proudění se uvažuje pouze advekční přenos příměsí, v rovinách kolmých na směr proudění (tj. ve vert. směru a ve směru horiz. příčném ke směru proudění) se modeluje vliv turbulentní difuze prostřednictvím předpokladu, že pole koncentrací příměsí v těchto rovinách je gaussovské. Vliv meteorologických faktorů se pak uvažuje pomocí vhodného provázání hodnot směrodatných odchylek Gaussova normálního rozložení s meteorologickými parametry ovlivňujícími turbulentní difúzi, tj. zejména s velikostí rychlosti proudění a charakteristikami teplotního zvrstvení ovzduší. Nejstarším příkladem modelů tohoto druhu je Suttonův model.
angl. gaussian dispersion model; 2014

model staniční — konvenčně uspořádaný zákres met. prvků na synoptické mapě kolem staničního kroužku. Podle charakteru a měřítka synoptické mapy se používají různé typy staničních modelů. U některých met. prvků se ve staničním modelu zakresluje jen jejich výskyt pomocí symbolů, např. druh oblaků a meteorů, u jiných se do mapy vyznačuje jejich hodnota číselně nebo graficky. Staniční model se někdy slang. označuje jako „pavouk“.
angl. surface plotting model; slov. staničný model; 1993-a2

model Suttonův — klasický model rozptylu používaný při numerických odhadech koncentrací znečišťujících látek v okolí bodových kontinuálních zdrojů znečišťování ovzduší, zpravidla vysokých komínů. Je založen na těchto zjednodušujících předpokladech: a) proudění je horizontální a prostorově konstantní; b) počátek souřadnicového systému klademe na zemský povrch do paty uvažovaného komínu a kladný směr souřadnicové osy x ztotožňujeme se směrem proudění; c) ve směru osy x je daná příměs přenášena prouděním, zatímco ve směrech os y a z difunduje působením turbulence; d) rozložení koncentrace znečišťujících příměsí v rovinách kolmých na osu x je popsáno dvourozměrným normálním rozložením s maximem koncentrace v ose kouřové vlečky a se směrodatnými odchylkami σ_y, popř. σ_z (ve směrech osy y, popř. z), pro něž se též používá označení koeficient laterální, popř. vertikální disperze; e) neuvažujeme sedimentaci příměsi na zemském povrchu, její vymývání srážkami a zanikání chem. reakcemi. Viz též metody výpočtu očekávaného znečištění ovzduší, šíření škodlivin.
angl. Sutton model; slov. Suttonov model; 1993-a2

model vlečkový — lagrangeovský model aplikovaný na atmosférický transport znečišťujících příměsí od jejich zdrojů. Z těchto zdrojů se v poli atmosférického proudění konstruují trajektorie vzduchových částic a podél těchto trajektorií se pak modelují příslušné vlečky znečištění. Při modelování vleček se uvažují zejména procesy turbulentní difúze, suché a mokré depozice, popř. chem. reakce probíhající uvnitř těchto vleček, změny spektra částic atmosférického aerosolu apod. Tento typ modelů se používá i při modelování vleček vystupujících z chladících věží elektráren či jiných zařízení. V tom případě se jedná především o šíření tepelného znečistění a využití formalizmů lagrangeovských modelů oblaku.
slov. modely algebraické; 2014

modely algebraické — pojem používaný některými autory v teoriích turbulence a v modelování mezní vrstvy atmosféry. V rámci řešení problému uzávěru se k přímému vyjádření Reynoldsových napětí nepoužívá žádná rovnice, ale vhodně zkonstruovaný algebraický výraz. Obsah pojmu se v tomto smyslu v zásadě kryje s nularovnicovými modely. V literatuře se též vyskytuje pojem algebraické RSM modely, kdy se vhodně zkonstruované algebraické výrazy používají v rámci řešení problému uzávěru na příslušné úrovni k uzavření soustavy Kellerových–Fridmanových rovnic.
angl. plume model; algebraic models; 2014

modely atmosféry prognostické — jsou matematickým vyjádřením poznatků o dynamice atmosféry a jejím energetickém a hydrologickém cyklu. Jedná se o rozsáhlou a vnitřně bohatě diferencovanou skupinu modelů, do níž mj. patří modely numerické předpovědi počasí používané v provozních meteorologických předpovědích, dále modely pro vývoj klimatu, např. cirkulační modely klimatu, a rovněž modely využívané v základním výzkumu atmosféry. Základem modelů atmosféry je dynamické jádro, které využívá nějaký typ soustavy prognostických rovnic, které byly v počátcích modelování atmosféry velmi jednoduché, viz například barotropní model. Podle účelu použití jsou modely vybaveny souborem parametrizací, včetně modelu zemského povrchu. Numerické předpovědní modely jsou doplněny o schémata a nástroje asimilace meteorologických dat, které připravují počáteční podmínky. Řešení všech typů rovnic ve všech součástech modelu atmosféry (dynamické jádro, parametrizace, asimilace dat) vyžaduje použití numerických metod. Pouze při zjednodušení systémů rovnic, např. jejich linearizací za účelem akademických studií, lze dojít k analytickému řešení.
angl. prognostic models of the atmosphere; slov. prognostické modely atmosféry; 2014

modely CFD (Computional Fluid Dynamics) — souhrnné označení pro modely, jež jsou založeny na numerickém řešení soustav diferenciálních rovnic popisujících dynamiku proudění tekutin a na formulaci k tomu vhodných okrajových a počátečních podmínek. Z hlediska procesů v zemské atmosféře se jedná zejména o modelování turbulentního proudění nad komplexně pojatým reliéfem zemského povrchu. Lze sem zařadit starší modely založené zejména na řešení Reynoldsových rovnic nebo statistické modely turbulence, ze soudobých metod např. metodu simulace velkých vírů (LES). V obecné hydrodynamice dnes existuje řada speciálních typů těchto modelových rovnic. Další rozvoj problematiky CFD modelů evidentně přímo souvisí s rozvojem možností výpočetní techniky, zejména v oblasti nejvýkonnějších počítačů.
angl. computional fluid dynamics models; slov. modely CFD; 2014

modely dvourovnicové — pojem používaný v teoriích turbulence a v modelování mezní vrstvy atmosféry. Ve srovnání s jednoduššími nularovnicovými a jednorovnicovými modely je zde problém uzávěru rovnic turbulentního proudění řešen prostřednictvím dvou řídicích parametrů, pro něž se v modelu formulují dvě diferenciální rovnice. Těmito dvěma parametry jsou nejčastěji kinetická energie turbulentních fluktuací okamžité rychlosti proudění k a rychlost disipace (epsilon) této energie. Podle obvyklého značení těchto veličin se pak užívá názvu modely k-epsilon. Určitou alternativou jsou tzv. k-omega modely, kde omega představuje míru specifické disipace, vztaženou na jednotkovou kinetickou energii turbulence.
angl. two equations models ; slov. modely dvojrovnicové; 2014

modely jednorovnicové — pojem používaný v teoriích turbulence a v modelování mezní vrstvy atmosféry. Jedná se o modely, v nichž je problém uzávěru rovnic turbulentního proudění řešen určením jednoho řídicího parametru, k jehož stanovení se v modelu formuluje vhodná diferenciální rovnice. V roli tohoto parametru velmi často vystupuje kinetická energie příslušející turbulentním fluktuacím okamžité rychlosti proudění, existují však i jiné varianty řešení, např. Spalartův-Allmarasův model, kde se řídicí parametr určuje prostřednictvím turbulentní vazkosti.
angl. one equation models ; slov. modely jednorovnicové; 2014

modely k-epsilon, viz modely dvourovnicové.
angl. k-epsilon models; slov. modely k-epsilon; 2014

modely klimatu — soubory fyz. a chem. vztahů vyjadřujících vazby mezi složkami klimatického systému, reprezentované ve formě mat. rovnic. Zpravidla je dělíme na modely klimatu cirkulační (dynamické), vycházející z popisu všeobecné atmosférické cirkulace, a na modely zabývající se jednotlivými vazbami nebo malým počtem jednoduše propojených vazeb. Z těchto tzv. jednoduchých modelů jsou nejrozšířenější bilanční energetické a radiačně konv. modely klimatu. Modely klimatu se používají ke studiu hypotetických změn klimatu vyvolaných změnami modelových parametrů. Viz též systém klimatický úplný.
angl. climate models; slov. modely klímy; 1993-a1

modely klimatu cirkulační (GCM), modely klimatu dynamické — modely, využívané k simulaci klimatu nebo cirkulace atmosféry. Vycházejí z pohybových rovnic, rovnic termodynamiky, stavové rovnice, rovnic přenosů radiační energie, rovnice tepelné bilance zemského povrchu a rovnice vodní bilance zemského povrchu. Zahrnují též prognostickou rovnici pro vodní páru. Výpočetní oblastí je obvykle celý zemský povrch, popř. jedna z polokoulí. Využívají se především ke studiu antropogenních vlivů na klima. Viz též faktory klimatu antropogenní, modely klimatu energetické bilanční, modely klimatu radiačně konv..
angl. general circulation models (GCM); slov. cirkulačné modely klímy; 1993-b3

modely klimatu dynamické, syn. modely klimatu cirkulační.
slov. dynamické modely klímy; 1993-b1

modely klimatu energetické bilanční (EBM) — modely klimatu, které vycházejí z rovnice tepelné bilance soustavy Země – atmosféra, aplikované na vert. sloupec vytyčený nad určitým úsekem zemského povrchu (většinou nad zonál. pásmem o šířce 10°), sahající na jedné straně k horní hranici atmosféry a na druhé straně (v litosféře, v hydrosféře nebo kryosféře) do hloubek, v nichž lze v bilancovaném období zanedbat změny teploty. V těchto modelech se používají vertikálně zprůměrované veličiny, všechny procesy probíhající v uvažovaném sloupci se parametrizují pomocí teploty zemského povrchu, popř. oblačnosti. Vzhledem k jednoduchosti slouží především k lepšímu pochopení dějů v klimatickém systému a v menší míře ke studiu odezvy klimatického systému na některé druhy antropogenních zásahů. Viz též parametrizace, systém klimatický úplný.
angl. energy balance models (EBM); slov. energetické bilančné modely klímy; 1993-b1

modely klimatu radiačně – konvekční (RCM) — modely klimatu vycházející z předpokladu tzv. čistě radiační rovnováhy, při které jsou změny teploty ve sledovaných vrstvách atmosféry dány výslednicí toků slunečního a dlouhovlnného záření. Vycházejí z jisté modelové představy o vert. rozložení radiačně aktivních složek atmosféry (CO₂, vodní páry, oblačnosti, atmosférického aerosolu, O₃ apod.) a jejich radiačních vlastností. Při výpočtech teploty ve spodní troposféře se používá tzv. konv. přizpůsobení, jehož princip spočívá v tom, že v  blízkosti zemského povrchu se kromě zářivých toků uvažují i konv. toky tepla. Uvedené modely se používají zejména ke studiu vlivu antropogenního znečištění ovzduší stopovými látkami na klima.
angl. radiative-convective models; slov. radiačno-konvekčné modely klímy; 1993-b1

modely k-omega, viz modely dvourovnicové.
angl. k-omega models; slov. modely k-omega; 2014

modely mezní vrstvy atmosféry — teor. nebo experimentální schémata, jež slouží k popisu hlavních charakteristik mezní vrstvy atmosféry. Jsou dvojího druhu: a) mat.-fyz. modely, tj. soustavy termodyn. a hydrodyn. rovnic, zahrnujících mimo jiné popis vert. i horiz. turbulentního promíchávání a zdrojové funkce tepla, vodní páry, znečišťujících příměsí atd. Systém rovnic se zpravidla uzavírá empir. stanovenou vzájemnou závislostí různých parametrů atm. turbulence; b) fyz. modely uvažovaných objektů, kolem nichž se proměřují charakteristiky proudění tekutiny (vzduchu, jiného plynu, vody, jiné kapaliny apod.). Slouží k popisu těch vlastností turbulentního obtékání objektů, které pro složitost nelze početně, nebo přímým měřením ve skutečných podmínkách stanovit. Uvedené modely se používají k určení hledaných charakteristik mezní vrstvy atmosféry, popř. rozptylu příměsí v ovzduší v konkrétních podmínkách. Viz též vrstva atmosféry mezní planetární.
angl. atmospheric boundary layer models; slov. modely hraničnej vrstvy atmosféry; 1993-a1

modely nularovnicové — pojem používaný v teoriích turbulence a v modelování mezní vrstvy atmosféry. Pro řešení problému uzávěru vyjádřením druhých korelací fluktuujících turbulentních částí složek okamžité rychlosti proudění není použita žádná rovnice, jejíž řešení by v tomto směru představovalo řídicí parametr, ale používá se pouze algebraický výraz neobsahující přímá vyjádření pomocí zmíněných turbulentních částí složek okamžité rychlosti turbulentního proudění. Typickým příkladem je řešení problému uzávěru prostřednictvím teorie směšovací délky. Viz též modely algebraické.
angl. zero equation models; slov. modely nula-rovnicové; 2014

modely podnebí, viz modely klimatu.
angl. climate models; slov. modely podnebia; 1993-a3

modely přízemní vrstvy atmosféry — teor. schémata přízemní vrstvy atmosféry zahrnující určité zjednodušující předpoklady o jejích vlastnostech, zejména o vert. rozložení met. prvků a veličin. Základem jsou funkce popisující závislost bezrozměrných gradientů meteorologických veličin na stabilitě (angl. flux-gradient relationships). Používají se různé empirické tvary univerzálních funkcí, principiálně to mohou být i funkce odvozené z teorie. Integrujeme-li univerzální funkce v gradientovém tvaru podél vertikály, získáme vertikální profily příslušných veličin v závislosti na stabilitě. Ty se používají např. pro parametrizaci přízemní vrstvy atmosféry v numerických modelech. Viz též modely mezní vrstvy atmosféry.
angl. constant flux layer models; surface layer models; slov. modely prízemnej vrstvy atmosféry; 1993-a3

modely RSM (Reynolds Stress Models), viz problém uzávěru.
angl. Reynolds Stress Models; slov. modely RSM; 2014

modely turbulence statistické — modely, jež vycházejí z fyzikálně ne zcela výstižného předpokladu, že turbulentní proudění má náhodnou povahu, a je tedy možno na ně aplikovat klasické statistické metody, při nichž je východiskem nalezení vhodných středních hodnot charakteristik uvažovaného proudění. Problémy definování a interpretace příslušných středních hodnot jsou potom zásadními otázkami struktury, vývoje a aplikací těchto modelů. Obecně jsou tyto modely tvořeny rovnicemi s vhodně formulovanými okrajovými, event. počátečními podmínkami, kdy právě zmíněné střední hodnoty vystupují v roli hledaných neznámých.
angl. statistical models of turbulence; slov. statické modely turbulencie; 2014

modely znečištění ovzduší — rozsáhlá skupina modelů různých druhů, které se používají při modelování transportu, difúze a transformací znečišťujících příměsí, zpravidla antropogenního původu, v atmosféře, při hodnocení stavu znečištění vzduchu, k vyhodnocení příspěvků jednotlivých zdrojů znečištění k imisní situaci v daných místech apod. Nejstarším a nejjednodušším druhem těchto modelů jsou gaussovské rozptylové modely, později se rozvíjejí např. modely vlečkové nebo tzv. puff modely. V zásadě lze rozlišovat modely disperzní zahrnující přímé modelování prostorového rozptylu příměsí a modely receptorové, které při vyhodnocování příspěvků jednotlivých zdrojů ke znečištění vzduchu v daném bodě (tzv. receptoru) používají vhodné matematické metody a pracují s daty o složení a vlastnostech směsi imisí v receptorovém bodě a obdobnými údaji pocházejícími z emisních inventur zdrojů znečištění v zájmové oblasti. Dále se např. podle přístupu k vyjádření přenosového pole proudění vzduchu rozlišují modely lagrangeovské a modely eulerovské. Při řešení problémů v tematické oblasti ochrany čistoty ovzduší se též uplatňují modely statistické, v nichž jsou prostřednictvím volby vhodných prediktorů modelovány statist. vazby mezi charakteristikami stavu znečištění ovzduší a meteorologickými parametry, vývojové trendy imisí apod.
angl. air pollution models; slov. modely znečistenia; 2014

modifikace oblaků, syn. ovlivňování oblaků.
angl. cloud modification; slov. modifikácia oblakov; 1993-a1

mód proměnlivosti — syn. oscilace.
2014

modř oblohy — charakteristické zabarvení bezoblačné oblohy, popř. bezoblačné části oblohy, způsobené molekulárním rozptylem světla. Tento jev lze kvantit. popsat pomocí Rayleighova zákona, podle něhož klesá intenzita rozptýleného světla se čtvrtou mocninou vlnové délky. V rozptýleném světle procházejícím atmosférou tedy převažují kratší vlnové délky, a proto je toto světlo modré. Jsou-li v atmosféře přítomny prachové či vodní částice, rozptyl se stává méně závislým na vlnové délce, takže barva rozptýleného světla přechází k bílé. Modř oblohy je proto určitým indikátorem zakalení atmosféry. Měří se pomocí různých druhů cyanometrů.
angl. blue of the sky; slov. modrosť oblohy; 1993-a3

mohutnění anticyklony, zesilování anticyklony — stadium vývoje anticyklony, v němž zesiluje anticyklonální cirkulace a které se na synoptické mapě projevuje vzestupem tlaku vzduchu nebo geopotenciálu ve středu anticyklony. Mohutnění anticyklony začíná objevením první uzavřené izobary nebo izohypsy a končí dosažením nejvyšší hodnoty tlaku vzduchu nebo geopotenciálu. Může trvat několik dnů. Viz též slábnutí anticyklony.
angl. strengthening of an anticyclone; slov. mohutnenie anticyklóny; 1993-a3

moment dipólu bouřkového oblaku — označení užívané pro změnu elektrického momentu tohoto oblaku při výboji blesku, je tvořen součinem náboje bouřkového oblaku, tj. cumulonimbu, který se neutralizoval výbojem blesku, a vzdálenosti, jež je a) při úderu do země dvojnásobek vzdálenosti mezi středem náboje oblaku a zemí; b) při výboji blesku mezi oblaky vzdálenost mezi nábojem oblaku jedné polarity a zrcadlovým obrazem proti zemi středu náboje druhé polarity. Moment dipólu má rozměr Coulomb na metr [C.m]. Užívá se k výpočtu indukovaného elektrostatického napětí na izolovaných objektech na zemi (el. silnoproudých a sdělovacích vedeních, anténách, izolovaných střechách, zábradlích atd.). Hodnoty tohoto momentu dosahují až velikostí kolem 100 C.km.
angl. thunderstorm cloud dipole moment; slov. moment dipólu búrkového oblaku; 1993-a3

monitoring (monitorování) atmosféry — informační systém sběru, soustředění, popř. i zpracování a vizualizace informací o stavu atmosféry, tedy meteorologické pozorování v širším kontextu. Od 90. let 20. století je monitoring atmosféry v ČR v naprosté většině automatizovaný bez nutnosti manuálních zásahů (kromě technické údržby a oprav). Viz též linka pro předpověď počasí automatizovaná, automatizace v meteorologii.
angl. atmosphere monitoring; slov. monitorovanie atmosféry; 1993-a3

monzun — složka monzunové cirkulace s více méně stálým převládajícím směrem proudění v jednom pololetí, tedy letní nebo zimní monzun. V cizích jazycích termín označuje primárně sezonní změnu proudění, neboť je odvozen z arabského označení pro sezonu (mausim). Z geograf. hlediska se rozlišuje monzun tropický a mimotropický. Často je pod pojmem monzun myšlen pouze letní monzun, viz např. období monzunové, mlha monzunová, nástup monzunu. Pokud však opačné proudění neexistuje, je označení monzun nesprávné, viz monzun evropský.
angl. monsoon; slov. monzún; 1993-a3

monzun evropský — proudění chladného mořského vzduchu zpravidla od západu nebo severozápadu nad přehřátou evropskou pevninu v letním období. Je nesprávně nazýváno monzunem, neboť postrádá zimní složku proudění opačného směru. Tzv. evropský monzun je prouděním po okraji azorské anticyklony vysunuté k severu; někteří autoři řadí k situacím evropského monzunu kromě záp. a sz. situací i sev. situace a situace centrálních cyklon. Projevuje se ochlazením, které přerušuje trvalý vzestup prům. denní teploty vzduchu od zimy do léta, nárůstem srážek a četnými bouřkami, čímž určuje ráz tzv. medardovského počasí.
angl. European monsoon; slov. európsky monzún; 2014

monzun letní — monzun podmíněný převládáním nižšího tlaku vzduchu nad velkými oblastmi pevnin v teplém pololetí, vanoucí zpravidla z moře na pevninu a přinášející sem monzunové srážky. Nástup monzunu a jeho konec, které se regionálně liší, vymezují hlavní období dešťů. Např. prům. datum jeho nástupu v Bombaji je 5. červen a konce 15. říjen.
angl. summer monsoon; slov. letný monzún; 1993-a3

monzun mimotropický — projev monzunové cirkulace ve vyšších zeměp. šířkách. Je charakteristický pro vých. části pevnin, přičemž nejlépe je vyvinut ve vých. Asii, kde se zimní monzun na vých. straně sibiřské anticyklony střídá s letním monzunem v týlu havajské anticyklony. Viz též monzun tropický.
angl. extratropical monsoon; slov. mimotropický monzún; 1993-a3

monzun rovníkový — nevhodné označení pro tropický monzun.
angl. equatorial monsoon; slov. rovníkový monzún; 1993-a3

monzun stratosférický — občas se vyskytující nevhodné označení pro sezonní změnu směru proudění ve stratosféře (ve výškách nad 20 km). V zimě ve všech zeměp. šířkách vanou záp. větry kolem chladné polární cyklony, zatímco v létě, kdy teplota a tlak vzduchu klesá směrem od pólu k rovníku, vznikají vých. větry kolem teplé polární anticyklony. Příčinou tohoto jevu jsou solární klima a radiační vlastnosti ozonu, nesouvisí tedy nijak s monzunovou cirkulací.
angl. stratospheric monsoon; slov. stratosférický monzún; 1993-a3

monzun tropický — monzun v tropických oblastech s monzunovým klimatem, kde je proudění vzduchu ovlivňováno nejen monzunovou cirkulací mezi oceánem a pevninou, nýbrž i sezonním pohybem intertropické zóny konvergence, a tím i změnou směru pasátů, s nimiž v některých oblastech tropické monzuny splývají. I z těchto důvodů přináší letní tropický monzun obecně větší monzunové srážky než mimotropický monzun. Tropické monzuny jsou nejsilněji vyvinuty v oblasti Indického oceánu.
angl. tropical monsoon; slov. tropický monzún; 1993-a3

monzun zimní — monzun, jenž je podmíněn převládáním vyššího tlaku vzduchu nad velkými oblastmi pevnin v zimě, vanoucí většinou z pevniny na moře. Je převážně suchý, srážky přináší jen do ostrovních a dalších lokalit, pokud v určitém úseku vane nad mořem, odkud čerpá vodní páru. Zimní monzun je hlavní příčinou období sucha v oblastech s monzunovým klimatem.
angl. winter monsoon; slov. zimný monzún; 1993-a3

moře oblačné — vrstva oblaků, jejíž horní hranice má vzhled menších nebo větších vln, takže při pohledu shora, tj. z horských stanic nebo letadel, působí dojmem vln na moři. Oblačné moře zpravidla souvisí s vrstvou inverze. Viz též mlha údolní.
angl. sea of cloud; slov. oblačné more; 1993-a3

mračno — neodborné označení pro oblak. Viz též průtrž mračen.
slov. mračno; 1993-a1

mrak — neodborné označení pro oblak; za odb. termín se nepovažuje ani výraz zamračeno. Viz též oblačnost.
slov. mrak; 1993-a1

mráz — teplota vzduchu nižší než 0 °C. V běžné met. praxi se výskyt mrazu zjišťuje z měření v meteorologické budce, tj. zhruba ve výšce 2 m nad zemí. Viz též den mrazový, období mrazové, holomráz, intenzita mrazů, kotlina mrazová, hranice mrazu.
angl. freezing; frost; slov. mráz; 1993-a1

mráz přízemní — teplota vzduchu nižší než 0 °C měřená ve výšce 5 cm nad povrchem půdy. Viz též minimum teploty vzduchu přízemní, mrazík.
angl. ground frost; slov. prízemný mráz; 1993-a3

mráz šedý — nevh. označení pro jíní.
slov. sivý mráz; 1993-a1

mrazík — zpravidla krátkodobé (několikahodinové) snížení teploty vzduchu při zemském povrchu ve vegetačním období pod 0 °C. Při mrazíku je teplota vzduchu ve výšce 2 m obvykle nad 0 °C. Vyskytuje se zvláště na počátku a konci vegetačního období, a to především v ranních hodinách. Hlavní příčinou mrazíku bývá radiační ochlazování. Z agromet. hlediska jsou jako škodlivé označovány mrazíky, klesne-li teplota vzduchu pod kritickou hranici, rozdílnou pro různé druhy rostlin a jejich vývojová stadia. Viz též ochrana před mrazíky.
slov. mrazík, mrázik; 1993-a1

mrazoměr půdní, viz měření promrzání půdy.
angl. cryopedometer; slov. pôdny mrazomer; 1993-a1

mrholení — poměrně stejnoměrné, husté kapalné srážky, složené výhradně z velmi malých kapiček o průměru menším než 0,5 mm. Mrholení nejčastěji vypadává z hustých vrstev oblaku druhu stratus, dosahujícího někdy až k zemi. Zvláště v chladné roč. době se často vyskytuje po přechodu teplé fronty v  teplém sektoru cyklony. Mrholení patří mezi hydrometeory. Viz též déšť, mrholení mrznoucí.
angl. drizzle; slov. mrholenie; 1993-a2

mrholení mrznoucí — mrholení, jehož kapičky okamžitě mrznou při dopadu na zemský povrch nebo na předměty, které nejsou uměle zahřívány nebo ochlazovány. Při mrznoucím mrholení dochází buď k namrzání přechlazených vodních kapek při dopadu na zemský povrch nebo na předměty, jejichž teplota je záporná nebo slabě nad 0 °C, nebo k namrzání nepřechlazených vodních kapek okamžitě při dopadu na zemský povrch nebo na předměty, jejichž teplota je výrazně záporná. Průvodním jevem mrznoucího mrholení je ledovka. V letecké meteorologii je místo mrznoucí používáno adjektivum namrzající.
angl. freezing drizzle; slov. mrznúce mrholenie; 1993-a3

mrholení namrzající — syn. mrholení mrznoucí.
angl. freezing drizzle; slov. namŕzajúce mrholenie; 2014

mrznutí vody — fázový přechod kapalné vody na led. Opakem mrznutí vody je tání sněhu nebo ledu. Viz též bod mrznutí, jádra mrznutí, teplo mrznutí latentní, voda přechlazená.
angl. freezing; slov. mrznutie vody; 2014

MSG — Meteosat druhé generace (Meteosat Second Generation). Viz též Meteosat.
angl. MSG; slov. MSG; 2014

MTG — Meteosat třetí generace (Meteosat Third Generation). Viz též Meteosat.
angl. MTG; slov. MTG; 2014

multicela — konv. bouře silné intenzity sestávající z několika jednoduchých cel v různém stádiu vývoje, které při pozorování radarem, družicí či vizuálně ze zemského povrchu tvoří jednolitý oblačný systém. Pravidelný, organizovaný vývoj nových buněk (cel) dává vznik dlouhotrvajícímu systému multicely. Multicela se od běžných konv. bouří liší delší dobou trvání (až několik hodin) a během její existence obvykle postupně vzniká až několik desítek jednotlivých konv. buněk. Tato struktura je příčinou značné časové a prostorové proměnlivosti průvodních jevů, např. výskytu krup.
Výsledný pohyb multicely je dán složením vektoru střední rychlosti pohybu jednotlivých cel v okolním proudění a vektoru diskrétního šíření systému v důsledku vývoje nových cel na okraji multicelárního systému. Diskrétní šíření bouře vznikem nových cel může nastávat kdekoli podél gust fronty v závislosti na okolních podmínkách, především na střihu větru. V extrémním případě, kdy budou vektory šíření opačné, budou nové cely narůstat na zadní straně multicely, výsledný pohyb bouře bude velmi pomalý a srážky z jednotlivých cel tak budou vypadávat přibližně na stejném místě. Tento jev může vést ke vzniku přívalových povodní.
Pomocí radiolokátoru lze v každém okamžiku vývoje rozlišit několik výrazných jader vysoké radiolokační odrazivosti (ca 40–50 dBZ) navenek společně uzavřených izolinií nižší odrazivosti (ca 20 dBZ). Na družicových snímcích je zpravidla možné multicelu odlišit od supercely větším počtem vert. výběžků horní hranice oblačnosti (angl. overshooting tops), které odpovídají poloze horní části jednotlivých vzestupných konv. proudů, a to jak na snímcích ve viditelném či blízkém infračerveném pásmu, tak v tepelném oboru elmag. záření.
angl. multicell storm; slov. multicela; 1993-a3

multiplikace ledových částic, syn. nukleace ledu sekundární.
angl. ice multiplication; slov. multiplikácia ľadových častíc; 2014

mutatus — označení tvaru oblaku, které vyjadřuje, že daný druh oblaku vznikl transformací mateřského oblaku, při níž se celý mateřský oblak vnitřním vývojem změní v oblak jiného druhu; označení druhu nově vytvořeného oblaku se doplňuje adjektivem složeným z názvu původního druhu oblaku a z přípony mutatus, např. stratus stratocumulomutatus.
angl. mutatus; slov. mutatus; 1993-a2

muži ledoví, zmrzlíci — významná jarní povětrnostní singularita náhlého ochlazení na vzestupné křivce roč. chodu teploty. Projevuje se intenzivně zvláště ve stř. Evropě v první polovině května. Vpád studeného vzduchu od severu, severozápadu nebo severovýchodu způsobuje pozdní mrazy, popř. mrazíky, které většinou nastávají již v plném rozvoji vegetace a způsobují proto značné hosp. škody. Singularita se nazývá podle tří svatých: Pankráce, Serváce a Bonifáce (12. až 14. května). Nástup ledových mužů je značně nepravidelný, v některých letech se nevyskytují vůbec.
angl. Ice Saints; slov. ľadoví muži; 1993-a2

mžení — dříve odb. termín pro mrholení za současného výskytu mlhy. Protože nejde o zvláštní druh srážek, používá se nyní jen termín mrholení. Viz též mlha s mrholením.
slov. mženie; 1993-a2