Menu

STRUČNÁ HISTORIE POUTNÍHO CHRÁMU NAVŠTÍVENÍ PANNY MARIE - PAPEŽSKÉ MENŠÍ BAZILIKY

PhDr. DAVID PINDUR

Obraz poutníka, kráčejícího do nebeského Jeruzaléma, sloužil od počátku křesťanství jako symbol lidského života. Původní pouti jednotlivců, absolvujících dlouhé a namáhavé cesty na místa spojená s pozemským působením Ježíše Krista, jeho matky Marie či apoštolů, byly kolem roku 1300 nahrazeny hromadnými poutěmi, které byly konány k poměrně blízkým místům. Poutě měly jiný charakter než každoroční průvody ve farnosti o Božím těle či v křížových dnech. Jejich cílem byla místa, která se těšila zvláštní Boží přízni pro nějaký zázrak či zjevení. Věřící se jich zúčastňovali dobrovolně, do značné míry je sami řídili s úmyslem dosáhnout osobního posvěcení nebo odčinit spáchaný hřích. Průvodním znakem byla laická iniciativa. (0002; 0028)
Hornoslezské město Frýdek náleželo od svých středověkých počátků, stejně jako celé Těšínsko, k vratislavské diecézi. K nejstarším poutním místům v této církevní provincii patřila Třebnice s hrobem slezské patronky sv. Hedviky, pro Horní Slezsko měla od roku 1500 význam Hora sv. Anny nedaleko Opolí a kostel Panny Marie v Ratiboři. V 17. století získalo na oblast Horního Slezska vedle Piekar dominantní vliv polské mariánské poutní místo Čenstochová se slavným obrazem Černé madony. Sláva čenstochovské Jasné Hory mohutně vzrostla po roce 1655, kdy poutní místo marně obléhala švédská vojska a kdy byla Panna Maria Čenstochovská prohlášena za královnu Polska. Poutníci si odtud přinášeli kopie tohoto polského paladia, které potom umísťovali ve svých kostelech (takové zprávy máme ze 17. století pro farní kostel sv. Stanislava v Bruzovicích či kapli Zvěstování Panny Marie na náměstí ve Frýdku; z druhé poloviny 18. století pak pro kostely v Dobré a Morávce). Například v létě 1717 uspořádali frýdečtí farníci děkovné procesí do Čenstochové jako poděkování za záchranu města před morovou epidemií.
Ve druhé polovině 17. a počátkem následujícího století měly v okolí Frýdku živý ohlas oslavy patrocinií místních farních kostelů, např. v Bludovicích, Bruzovicích, Dobré, Domaslavicích, Šenově, Těrlicku a na jiných místech Těšínska. Pouti do kostelů v sousedních farnostech sehrály v barokní době významnou funkci. Obyvatelé venkova díky nim proráželi svou izolaci a utužovali pocit sounáležitosti se sousedy. Pouti stály za mnohým novým přátelstvím či manželstvím. Jejich dalším lákadlem byla víra v zisk odpustků v dny oslavy patrocinia kostelů. V 17. století vznikly díky držitelům frýdeckého panství, Oppersdorfům, dva věhlasné poutní kostely na beskydských vrcholech. (0003) První z nich, na Prašivé v nadmořské výšce 704 metrů, byl vystavěn již roku 1640 a zasvěcen sv. Ignáci z Loyoly, zakladateli jezuitského řádu. Fundátor kostela, hrabě Jiří z Oppersdorfu (1588–1651), zde zavedl slavné každoroční pouti v den svátku patrona. Poddaným z frýdeckého panství byly pro účast na nich prominuty tři dny roboty. Jeho syn, František Eusebius z Oppersdorfu (1623–1691), byl zakladatelem kostela na nedaleké Borové (492 m n. m.). I tento kostel byl zasvěcen sv. Ignáci. Aby se zabránilo konání poutí na obou místech ve stejný den, byl pro prašivský kostel v roce 1673 zvolen nový patron. Stal se jím tehdy velmi populární světec portugalského původu Antonín Paduánský (svátek 13. června).

POČÁTKY POUTNÍHO MÍSTA NA VÁPENKÁCH VE FRÝDKU A VÝSTAVBA CHRÁMU NAVŠTÍVENÍ PANNY MARIE

Všechny tyto pouti však v rámci regionu brzy zcela zastínil věhlas mariánského poutního místa na Vápenkách ve Frýdku. I když byla frýdecká farnost, tak jako celé Těšínsko, v polovině 16. století luterská, od roku 1582 se zde počalo s rekatolizací. Město Frýdek se mělo záhy stát ohniskem v rekatolizaci luterského Těšínského knížectví a systematicky budovaným centrem mariánského kultu. Tuto skutečnost podpořilo založení růžencového bratrstva při frýdeckém farním kostele sv. Jana Křtitele dominikány z Těšína roku 1613. Roku 1644 nechal vystavět zmíněný Jiří z Oppersdorfu podle vzoru dómu ve Florencii kapli Zvěstování Panny Marie uprostřed frýdeckého náměstí a věnoval ji bratrstvu. Tato konfraternita se stala v prostředí barokního Frýdku až do svého zániku v roce 1783 předním reprezentantem katolické zbožnosti a mariánského kultu. Sdružovala ve svých řadách vedle místního duchovenstva a frýdeckých farníků rovněž šlechtu a obyvatele mnoha lokalit ve Slezsku i na přilehlé Moravě bez rozdílu společenského postavení. Kaple bratrstva na náměstí byla cílem oblíbených poutí o svátku Zvěstování Panny Marie (25. března). (0004, 0029)
Počátky druhého, nesrovnatelně slavnějšího frýdeckého mariánského poutního místa spadají do roku 1665, kdy nechala zdejší vrchnost reprezentovaná Janem Bernardem Pražmou z Bílkova, poručníkem Matyáše Rudolfa z Oppersdorfu (1644–1666), na zalesněném návrší Vápenky za městem nedaleko cesty do Lískovce postavit pískovcovou sochu Panny Marie s Ježíškem, stojící na hlavě hada a půlměsíci. Autorem mariánské sochy byl s největší pravděpodobností ratibořský sochař a kamenický mistr Salomon Steinhoffer († 1665), který pracoval již dříve pro Oppersdorfy při stavbě jejich zámku v Horním Hlohově (p. Głogówek) i pro kostely v Ratiboři. Působil i ve Frýdku, kde zřejmě zhotovil dodnes dochovaný hlavní oltář z roku 1665 v kostele sv. Jošta. Závěry nejnovějšího bádání poukazují na typologickou odvozenost frýdecké madony od milostné mariánské sochy ve štýrském městě Mariazell. (0005, 0030)
O původu sochy frýdecké madony se dodnes traduje několik pověstí. Podle jedné z nich na ni narazili dělníci při hloubení jámy na pálení vápna na návrší zvaném Vápenky, tedy v místě, kde dnes stojí poutní chrám. V úžasu přenesli objevenou plastiku do frýdeckého farního kostela, ovšem druhého dne ráno stála socha opět na Vápenkách. Když se situace opakovala i po jejím přenesení do hlídané zámecké kaple, usoudila frýdecká vrchnost, že Matka Boží si přeje ponechat svou sochu na Vápenkách. Podle další z krásných pověstí měly Vápenky patřit k oblíbeným cílům vycházek zmíněného Františka Eusebia z Oppersdorfu, držitele frýdeckého panství v letech 1666–1693. Aristokrat zde měl opakovaně pocítit zvláštní vůni růží, ačkoliv zde takové květiny nerostly. Po konzultacích se svým duchovním rádcem z řádu Tovaryšstva Ježíšova, jehož výchovou František Eusebius prošel v Kladsku a v Olomouci, přisoudil tuto vůni „růži duchovní“ – Panně Marii – a nechal ji zde postavit sochu. Další zajímavou pověst o původu sochy zaznamenala rukopisná kronika malopolského města Živěc, sepsaná živěckým měšťanem Janem Komonieckým v letech 1699–1728. Podle této verze byla socha postavená držitelem frýdeckého panství na Vápenkách vztyčena jako pokání za hřích krvesmilstva. Kolem sochy stojící u silnice do Lískovce se začaly shromažďovat děti. Především v předvečer mariánských svátků se objevovaly na Vápenkách až do města viditelné hořící plameny, které zmizely, když se někdo přiblížil. Když při požáru poutního domu na Svatém Kopečku u Olomouce zahynulo 96 poutníků, podle pověsti jejich duše ještě tu noc připutovaly k mariánské soše na frýdecké Vápenky, kde zpívaly zbožné písně, které byly zřetelně slyšet až v ulicích města. (0006, 0031)
Ačkoliv můžeme k těmto vyprávěním zaujmout kritické stanovisko, faktem zůstává, že na přelomu 17. a 18. století byly Vápenky oblíbeným cílem především poutníků z moravské Hané, což může mít souvislost s pověstí o duších uhořelých na Svatém Kopečku u Olomouce. Nejpočetnější hanácká procesí zde pravidelně přicházela z Tovačova, Velké Bystřice a Klenovic, a proto frýdecká madona obdržela přezdívku „hanácká Panna Maria“. Příchozí poutníci již tehdy zdravili milostnou sochu písní: „Vítej, tisíckrát vítej, ó Maria. Vítej, poklade skrytej, matko milá, buď uctěná, zvelebená, ode všech vždy oslavená, ó přesvatá rodičko, ó frýdecká matičko!“ Celé znění této písně, stejně jako píseň „Ó ty slavná frýdecká matičko milosti“, je nám známo díky proslulému baroknímu kancionálu Slavíček rajský z roku 1719 frýdeckého rodáka Jana Josefa Božana (1644–1716), faráře v Chroustovicích u Chrudimi. Roku 1706 nechal na Vápenkách frýdecký farář Heřman Leopold Kalinovský vystavět prostornou dřevěnou kapli zasvěcenou Panně Marii Sněžné a sochu umístit na její hlavní oltář. V kapli se nacházely rovněž tři boční oltáře (sv. Jana Nepomuckého, sv. Josefa, sv. Rodiny). O mariánských svátcích pak místní duchovní sloužili v kapli a jejím bezprostředním okolí mše pro poutníky. K dalším zázrakům Panny Marie Frýdecké byla přičítána skutečnost, že při průtrži mračen 22. července 1707, která postihla silným krupobitím zejména sousední hukvaldské panství na Moravě, strhnul silný vítr dřevěnou kapli na Vápenkách a padající trámy krovu rozlámaly sokl mariánské sochy. Samotná plastika však zůstala neporušena. Kaple byla znovu obnovena a stala se dějištěm vleklého a smutného sporu o patronátní právo mezi frýdeckým arciknězem a farářem Václavem Tadeášem Faldynou (1672–1731) a držitelem frýdeckého panství Františkem Vilémem Pražmou z Bílkova (1677–1731), vnukem Františka Eusebia z Oppersdorfu. Hrabě Pražma zamýšlel svěřit duchovní správu nad frýdeckým poutním místem minoritům, později se reálně uvažovalo rovněž o povolání řádu servitů či piaristů. Faráři Faldynovi se tento záměr pochopitelně nelíbil a veřejně se postavil na odpor. Poté, co Pražma svěřil správu kaple na Vápenkách minoritovi Bonifácovi, přerostlo napětí v otevřený spor. Faldyna byl v poutní kapli Pražmovými vojáky veřejně stržen z kazatelny. Po jeho stížnosti biskupské konzistoři byl hrabě Pražma 19. ledna 1711 vratislavským biskupem Františkem Ludvíkem Neuburským zbaven patronátního práva nejen nad poutní kaplí, ale nad všemi třemi farnostmi frýdeckého panství (Bruzovice, Dobrá, Frýdek). V reakci na tyto skutečnosti nechal Pražma v nočních hodinách 22. února 1712 odnést část mobiliáře z poutní kaple včetně kamenné sochy frýdecké madony do své zámecké kaple sv. Barbory. Plastiku zamýšlel odvést k minoritům do Opavy. V tomto úmyslu mu zabránili pohoršení frýdečtí farníci v čele s Faldynou, když dva měsíce nepřetržitě hlídali všechny východy ze zámku. Vratislavský biskup mezitím o vyvstalé situaci informoval císaře Karla VI., který nakonec vydal 31. března 1712 písemné rozhodnutí ve prospěch frýdeckého faráře a jeho nástupců. Nadšení Frýdečané přenesli 21. dubna 1712 sochu ve slavnostním procesí ze zámecké kaple zpět na Vápenky, kde již zůstala natrvalo. (0007, 0032)
Poutníků přicházejících do Frýdku každoročně přibývalo a kapacita kaple již dávno nestačila jejich přílivu. Podle dobových záznamu jen od dubna 1712 do října 1713 zde připutovalo na 143 větších procesí a ke svatému příjmání přistoupilo 66 550 poutníků. Neúnosná situace přímo vybízela ke stavbě kostela, vratislavská konzistoř však zvolila zdrženlivější postup. Roku 1735 ustanovila zvláštní duchovní komisi, která měla pod vedením kapitulního rady Františka Dominika Almesloeho podrobně prozkoumat autenticitu zázračných uzdravení dosažených na přímluvu Panny Marie Frýdecké. Záznamy o vyléčených osobách, které byly členům komise k dispozici, obsahovaly již od počátku 18. století desítky jmen. Figurovali mezi nimi nejen poutníci z celého Těšínska (jmenovitě z Nošovic, Raškovic, Těšína) a jiných částí Horního Slezska (např. z Ratiboře, Opavy, Zátoru), ale i z lokalit rozesetých po celé Moravě (např. Velké Losiny, Vyškov, Prostějov, Lipník nad Bečvou, Budišov nad Budišovkou, Doloplazy, Bystřice pod Hostýnem, Frenštát pod Radhoštěm). Závěry komise vyzněly kladně a stavbě chrámu již ze strany nadřízených církevních úřadů nestálo nic v cestě. Mezitím se shromažďovaly finanční prostředky na výstavbu. Na tento účel pamatoval i zmíněný František Vilém Pražma z Bílkova. V testamentu z 25. dubna 1731 si vymínil, aby po jeho smrti bylo slouženo 500 tichých mší za spásu jeho duše v kapli na frýdeckých Vápenkách, a zároveň daroval kapli ornáty a liturgické předměty ze své zámecké kaple v dolnoslezském Volově. Rovněž podle testamentu jeho manželky Karolíny Františky Terezie, roz. z Almesloe (1706–1770), mělo být v poutním chrámu Navštívení Panny Marie na Vápenkách odslouženo 200 mší za spásu její duše. Hraběnka Pražmová má společně s frýdeckým farářem Kryštofem Janem Paškou zásadní podíl na zahájení výstavby dnešního chrámu. (0008, 0033)
Plány k výstavbě monumentálně barokního chrámu, který by měl důstojně reprezentovat jihovýchodní hranici tehdejší vratislavské diecéze, byly svěřeny mladému vratislavskému zednickému mistru Bartoloměji Wittwerovi. Dne 20. září 1740 byl položen základní kámen. Vedle poddaných z frýdeckého panství se na stavbě aktivně podíleli rovněž obyvatelé sousedního Místku na Moravě. Stavební kámen byl již od roku 1736 dovážen zčásti z frýdecké Lipiny a zčásti z vrchu Štandl za Místkem. Za nepřítomného stavitele Wittwera řídil práce Mathes Schmied. Výbuch tzv. první slezské války mezi Rakouskem a Pruskem výstavbu chrámu načas zastavil a i když se od roku 1744 opět pokračovalo, další válečné události ve Slezsku výstavbu brzdily natolik, že hrubá stavba byla zedníky dokončena až v roce 1752. Dne 8. dubna 1752 zemřel frýdecký farář Paška a dozor nad dalšími pracemi převzal jeho nástupce Jan Jiří Klemens. V následujících letech se pracovalo především v interiéru chrámu, který byl konečně připraven k slavnostnímu vysvěcení. Vykonal ho 13. května 1759 vratislavský biskup Filip Gotthard Schaffgotsch (1716–1795) za osobní účasti hraběnky Karolíny Františky Terezie Pražmové a jejího syna, dědice frýdeckého panství, Jana Nepomuka Pražmy († 1804). Biskup ustanovil zvláštním dekretem roku 1759 rovněž místo samostatného duchovního správce chrámu. Tímto prvním administrátorem se stal František Valchář (1710–1765). (0009, 0034)
Následující léta se nesla ve znamení čilé umělecké výzdoby chrámu. Nákladem frýdeckých měšťanů byly pořízeny oltáře pro šest bočních kaplí. Oltářní retabula zhotovil frýdecký řezbář Hypolit Weissmann (1710–1776). Autorem obrazů, zaplacených biskupem Schaffgotschem, je fulnecký rodák Eliáš František Herbert (1708–1770). Roku 1760 byla rovněž Hypolitem Weissmannem zhotovena monumentální kazatelna s reliéfem sv. Jana Křtitele kázajícího na poušti, postranními sochami Mojžíše a sv. Pavla a plastikou alegorie Víry v nástavci. Kazatelna byla roku 1768 štafírována bratry Valentinem a Martinem Němcovými. Roku 1763 byly zhotoveny Josefem Šebestiánem Staudingerem (1729–1809) z Andělské Hory varhany s 32 mutacemi. Jedná se o největší známé varhany z dílny tohoto slezského varhanáře. V 70. letech pokračovala s podporou rodu Pražmů a biskupa Schaffgotsche dostavba průčelí chrámu, který obdržel dvojici impozantních věží dosahujících výšky 56 m. S polohou návrší Vápenky v nadmořské výšce 326,26 m se dostavěný poutní chrám stal dominantou celého kraje, dodnes dobře viditelnou i z nejvyššího vrcholku Beskyd – Lysé hory či z památného Radhoště. Mecenáška stavby, hraběnka Pražmová, se dostavby věží nedožila. Její ostatky tlely již od roku 1770 v kryptě pod boční kaplí sv. Kříže poutního chrámu. (0010, 0035) Slavnost vyzdvižení dvojramenných křížů na barokních báních v roce 1777 byla v režii jejich synů Jana Nepomuka, držitele panství, a Justa Viléma (1727–1795), frýdeckého arcikněze a faráře, který byl roku 1770 biskupem Schaffgotschem ustanoven prvním generálním vikářem pro rakouskou část vratislavské diecéze. Tento prelát do jedné z věžních bání vložil obšírný latinský spis popisující historii frýdecké farnosti i poutního místa. Takto dokončený chrám se měl stát na hranici Těšínského knížectví s Moravou pomyslným konfesním protipólem monumentálního evangelického Ježíšova kostela, postaveného v letech 1709–1750 na návrší za Horní bránou města Těšína.
Kult Panny Marie Frýdecké mezitím dávno překročil hranice Slezska a Moravy do Polska a Uher. K nejvzácnějším poutníkům poloviny 18. století patřili: roku 1745 saský kurfiřt a polský král August III. s manželkou a syny či olomoučtí biskupové Jakub Arnošt Lichtenštejn (roku 1744) a kardinál Ferdinand Julius Troyer (roku 1750). Z let 1753–1772 je dochována evidenční kniha poutníků. Jen v roce 1753 navštívilo toto místo 57 procesí a 19 525 osob. Kolem roku 1766 se ustálila tradice hromadné pouti poddaných z celého frýdeckého panství ve svátek sv. Floriána (4. května). Tou dobou již sílily hlasy po omezení poutí, protože se při nich ročně ztratilo 8 až 14 robotních dní. Církevní instituce však nehodlaly zasáhnout do denní praxe lidové zbožnosti a spokojily se s napomenutím, aby se místo pořádání poutí v každé farnosti důsledně katechizovalo. Nespokojenost státních úřadů s poutěmi stále rostla, hlavním důvodem bylo zanedbávání letních prací na polích. Císařovna Marie Terezie si vyžádala o poutích podrobné relace. Ze spisu pro rakouskou část vratislavské diecéze z 18. října 1771 se dozvídáme o významném postavení Frýdku mezi cíli poutníků ze zdejších farností. Na podkladě odevzdaných relací vydala Marie Terezie 11. dubna 1772 dekret, kterým zakázala všechny poutě trvající přes noc, s výjimkou poutě k Magna Mater Austriae do Mariazell. Věřící i nižší duchovenstvo však přijali tento zásah do dlouhé tradice s nevolí a zákaz byl porušován ještě za života panovnice, a tak bylo možno téhož roku (1772) napočítat 7 626 mariánských poutníků, kteří přišli do Frýdku ve 24 procesích! (0011, 0036) Z písemných pramenů z let 1772–1782 vyplývá, že kromě poutníků pocházejících přímo z farností na frýdeckém panství se Frýdek stával cílem poutí vypravovaných nejčastěji z Tovačova, Klenovic na Hané, Velké Bystřice, Bartošovic, Trnávky, Frýdlantu, Místku, Spálova, Dobroslavic, Mokrých Lazců a Martinova. Z Těšínska zde přicházeli se železnou pravidelností z Bohumína, Dolní Lutyně, Petrovic, Rychvaldu, Strumeně (p. Strumień), Rudice (p. Rudzica), Čechovic (p. Czechowice), Starého Bílska (p. Stare Bielsko) a Jablunkova. Každoročně již od roku 1708 nesměli chybět obyvatele haličského Živce a okolí. Toto markantní porušování nařízení panovnice se setkávalo se značnou nelibostí jejího syna a spoluvladaře Josefa II.

POUTNÍ CHRÁM OD JOSEFÍNSKÝCH REFOREM K BAZILICE MINOR

Boj proti poutím se zdál od začátku ztracený a Josef II. je marně potíral i přísnými tresty. Po smrti své matky Marie Terezie počal se systematickými reformami života církve. Moravskoslezské gubernium v Brně vydalo 31. března 1784 cirkulář, kterým zakázalo všechna procesí, konající se bez účasti kněze. Výslovně dovolil pouze procesí o Božím těle a v tzv. křížové (prosebné) dny. Příkaz doslovně vykonával přerovský komisař Prokop Žižka. O hlavní frýdecké pouti (Navštívení Panny Marie) u mostu přes řeku Ostravici pod frýdeckým zámkem odháněl za využití vojska procesí přicházející z Moravy. Přes veškeré překážky však dorazilo 20. května 1784 do Frýdku procesí z Moravy čítající 650 poutníků. Bylo však na několik let poslední. V červenci téhož roku je biskup Schaffgotsch zakázal. Duchovní, kteří by i nadále organizovali tyto pouti ze svých farností nebo by jim jakkoliv nadržovali, měli být finančně potrestáni. Již rok po smrti Josefa II. († 1790) směli biskupové s vědomím státních úřadů sami povolovat procesí při zvláštních příležitostech. (0012, 0037)
Frýdecký poutní chrám přečkal díky nezdolnému úsilí frýdeckého faráře Josefa Karla Schippa (1751–1834) veškeré pokusy státních úřadů o jeho zrušení. Podle nařízení Josefa II. se totiž měly zrušit všechny kostely a kaple s výjimkou farních a pohřebních. Schipp dosáhl před krajským soudem v Těšíně úspěchu a místo poutního chrámu byla odsvěcena a posléze zbořena kaple Zvěstování Panny Marie na náměstí. Frýdecký měšťan Samuel Mališ zakoupil z majetku této kaple dva obrazy – Panny Marie Růžencové a Škapulířové – z roku 1674. Poutní chrám na Vápenkách byl označen jako filiální kostel frýdecké farnosti.
Po smrti Josefa II. nastala další slavná éra frýdeckých poutí, která trvala po celé 19. století. Od roku 1802 jsou nám k dispozici opět přesné záznamy o původu procesí a počtu poutníků. Jen za rok 1802 bylo napočítáno celkem 21 procesí čítajících dohromady 10 690 poutníků. Větší procesí z farností na frýdeckém panství přicházela i nadále o svátku sv. Floriána – tj. 4. května.
V okolí Frýdku paradoxně vzniklo v období josefínských reforem nové poutní místo. Roku 1786 vztyčil lesník Michal Hirschheimer v panském lese Hájek na pomezí Lískovce a Sedlišť kříž u vodního pramene. Po počátečních soukromých pobožnostech věřících jednotlivců začaly do Hájku přicházet poutníci navštěvující Frýdek. Zmíněný frýdecký farář Justus Vilém Pražma z Bílkova nechal kříž zastřešit a jeho nástupce Schipp zde vybudoval dřevěnou kapli, která byla roku 1834 rozšířena do dnešní podoby. Většina procesí neopomenula Hájek při cestě do Frýdku anebo zpátky domů navštívit, aby se unavení poutníci napili z pramene, umyli se anebo si na památku nabrali do lahvičky vodu, v jejíž léčivou moc pevně věřili. (0013, 0038 – výřez levé dolní pole)
Zvláště po napoleonských válkách nastal veliký rozvoj frýdeckých poutí. Pius VII. udělil poutnímu chrámu 12. listopadu 1819 na sedm let plnomocné odpustky jednou v měsíci pro každého poutníka, který zde přijme svátosti a pomodlí se na papežův úmysl. Jeho nástupce Lev XII. schválil platnost těchto odpustků 1. března na „věčné časy“. Počty procesí během první poloviny 19. století vzrůstaly. Po celé léto zde proudily zástupy poutníků nejen z Těšínska a Moravy, ale i Opavska, Haliče, Uher, Pruska a odjinud. V ulicích města se vedle češtiny ozývala němčina, polština či slovenština. Poutníkům vycházel naproti administrátor mariánského chrámu, který vítal větší průvody promluvou, a v kostele jim pak uděloval požehnání. K hlavním slavnostem byli do Frýdku pozýváni kněží ze sousedních farností na výpomoc, počet zpovědníků se pohyboval okolo třiceti, někdy ještě více, protože některá procesí přicházela se svým duchovním. Atmosféru zdejších poutí realisticky vykreslil těšínský purkmistr Alois Kaufmann (1773–1847). Roku 1840 o frýdeckém poutním místě napsal: „O svátcích Narození a Navštívení Matky Boží putují sem tisíce lidí z Těšínska, Opavska a Moravy. Zázračný pramen je obklopen bohužel četnými, odpor vzbuzujícími předměty, věnovanými jako vděčné dary lidí z vyléčených různých nemocí. ... Mravnost obyvatel a jejich duševní úroveň by byl na vyšším stupni, kdyby Frýdek nebyl poutním místem, v němž se domnívají, že každý v něm může bez námahy obdržet rozhřešení dokonce i za nejtěžší hříchy a přestupky. Pobožnůstkářství a žebrota zde nacházejí dobrou obživu, a ačkoliv kostel Matky Boží krásně se prezentuje zvenčí, vstup do něho působí velmi nepříjemným dojmem – je tu dav odpor budících, otrhaných a špinavých žebráků poposedávajících na chrámových schodech a odhalujících před každým příchozím vady svého těla...“ Jiný zajímavý dobový pohled na katolické pouti v 19. století poskytuje práce administrátora frýdeckého poutního chrámu Františka Kohuta (1796–1870) z roku 1852. Podle něj: „církev svatá nikdy neustanovila a nevyřkla, že by putování nevyhnutedlně potřebné bylo k spasení. Její oumysl jest a byl vždy, že putování jest chvalitebné, když se stává v duchu prvních křesťanův, s čistým a nábožným srdcem. Církev sv. chce, abychom putování a odpustku užívali k svému polepšení aneb v dobrém utvrzení, ona zavrhuje všeliké zlé užívání půti a odpustků, když totiž někteří na puť se vydávají, buď z všetečnosti, neb z žádosti časného zisku, aneb aby se práci vyhnuli.“
(0014, 0039)
Do poloviny 19. století došlo k doplnění a úpravám mobiliáře poutního chrámu do podoby, v jaké jej nalézáme i dnes. Již zmíněný frýdecký farář Schipp se do dějin chrámu zvěčnil vedle jeho záchrany před zrušením rovněž pořízením nového hlavního baldachýnového oltáře podle projektu opavského stavitele Johanna Schuberta z roku 1790. Schubert pro základní kompozici oltáře použil variantu svého již dříve realizovaného hlavního oltáře ve farním kostele Nanebevzetí Panny Marie v Opavě, který postavil ve formě otevřeného tempietta ukončeného volutovou korunou. Nejbližší inspirací se umělci ve frýdeckém případě stal pravděpodobně hlavní oltář s milostnou sochou typu Mariazell v poutním kostele v dolnorakouském Hafnerbergu. Po Schubertově předčasném úmrtí 30. září 1792 byla dostavba oltáře svěřena Ondřeji Schweiglovi (1735–1812) z Brna, klíčové postavě barokního sochařství na Moravě, který oltář dokončil do roku 1796. Nad Schubertův rokokový tabernákl umístil milostnou sochu Panny Marie Frýdecké. Nákladem držitele frýdeckého panství Jana Nepomuka Pražmy z Bílkova byla v zadním prostoru hlavního oltáře v roce 1795 vybudována kaple ke cti jeho patrona sv. Jana Nepomuckého, kterou Schweigel doplnil o čtyři štukové reliéfy ze světcova života. Sochařská výzdoba hlavní oltáře je doplněna bočními sochami rodičů Panny Marie, sv. Anny a sv. Jáchyma, jejichž autorství je připisováno ještě Schubertovi. Mramorování oltářního retabula provedl František Kästner z Brna, štafírování a zlacení Josef Engler z Místku. Schweigel a jeho spolupracovníci se rovněž podíleli na sochařské a řezbářské výzdobě varhanního prospektu a kredenční skříně v sakristii (centrální plastika Ukřižování doplněná andílky). Z doby kolem roku 1796 pochází také Schweiglův oltář v boční kapli sv. Kříže, která sloužila jako rodová hrobka Pražmů z Bílkova. Mohutný krucifix doplňují plastiky Panny Marie a sv. Jana Evangelisty v mírném kontrapostu. Oltář vrcholí nástavcem s baldachýnem.
Jan Nepomuk Pražma z Bílkova pořídil pro poutní chrám rovněž první zvon. Barokní zvon vážící 1 694 kg byl ulit roku 1795 olomouckým zvonařským mistrem Johannem Straubem a benedikován 25. srpna téhož roku ke cti sv. Kříže, Panny Marie a sv. Josefa olomouckým světícím biskupem Gottfriedem Rosenthalem. Až roku 1838 pořídil frýdecký arcikněz a farář Pavel Prutek pro dosud prázdnou levou věž dva menší zvony u věhlasného olomouckého zvonaře Františka Stankeho. Větší z dvojice vážil 950 kg a byl benedikován ke cti sv. Hedviky. Menší vážil 407 kg. Tento zvon byl roku 1860 nahrazen zvonem sv. František (450 kg), který chrámu věnoval administrátor František Kohut. Oba tyto zvony byly rekvírovány 27. dubna 1916 pro válečné účely rakousko-uherské armády. Největší a zároveň nejstarší zvon byl armádou zabaven přes odpor frýdeckého magistrátu i farního úřadu 16. listopadu 1917. Vojáci jej shodili z pravé věže poutního chrámu. Rozpuklý se zabořil hluboko do dlažby před svatyní, odkud jej vyzvedávali dlouho do noci. Smutnému divadlu přihlížely se slzami v očích desítky frýdeckých farníků i poutníků. Zvony byly přetaveny na zbraně, které však nepřinesly rakousko-uherské armádě kýžené štěstí. (0015, 0040)
Ačkoliv byl chrámový mobiliář postižen rekvizicí za napoleonských válek roku 1810, kdy byla odevzdána stříbrná lampa, všechny kalichy a monstrance i četné dary vděčných poutníků, pokračovalo se v první polovině v doplňování mobiliáře a ve zvelebování interiéru i exteriéru kostela. Vedle zmíněných zvonů byly v roce 1822 pořízeny dodnes dochované lavice (mnohé z nich dosud zdobí kovové štítky se jmény tehdejších předplatitelů míst k sezení), roku 1837 bylo pořízeno sedm rozměrných obrazů s evangelijními motivy, které byly umístěny do bočních kaplí. Jejich autorem je novojičínský malíř Anton Berger. V polovině 19. století se interiér dočkal nové dlažby a zdejší oltářník Jan Blaský nechal zhotovit pětici rozměrných olejomaleb s motivy ze života Panny Marie (Narození, Zvěstování, Navštívení, Očišťování a Nanebevzetí). (0016, 0041)
Značně neupravené okolí chrámu volalo již delší dobu po úpravě. Nákladem arciknížete Karla Habsburského, držitele frýdeckého panství (v roce 1798 bylo Janem Nepomukem Pražmou z Bílkova prodáno Habsburkům a připojeno k jejich rozsáhlému těšínskému komornímu panství), byla před chrámem postavena opěrná zeď, na níž byly umístěny starší barokní sochy sv. Antonína Paduánského, sv. Judy Tadeáše, sv. Gabriela a sv. Rafaela od sochaře Václava Böhma ze 60. let 18. století. Železné zábradlí na zeď darovala arciknížecí huť v nedaleké Bašce. Během listopadu roku 1822 byl vyrovnán terén mezi chrámem a opěrnou zdí a o 18 let později na zeď přibyly nové sochy sv. Karla Boromejského a sv. Michaela.
Za působení frýdeckého faráře Karla Findinského (1833–1897), který stál v čele frýdecké farnosti v letech 1870–1891, došlo k dalšímu významnému doplnění areálu chrámu. Tím se stala výstavba 14 zděných kaplí křížové cesty v letech 1876–1877. Jejím nadšeným propagátorem byl zapálený český vlastenec Jan Ježíšek (1844–1897), administrátor poutního chrámu v letech 1870–1887. Jednotlivé kaple, postavené podle návrhu vídeňského architekta Karla Schadena, zdobí pamětní desky s uvedením jmen donátorů a kolorované reliéfy z pálené hlíny zhotovené v umělecké dílně Josefa Gabriela Mayera v Mnichově. Roku 1877 byla křížová cesta farářem Findinským vysvěcena s platností výsad skutečné křížové cesty v Jeruzalémě. Na prostranství uprostřed křížové cesty vyrostla v letech 1880–1882 kaple Nejsvětějšího Srdce Ježíšova zvaná rovněž Římská kaple. (0017, 0042) Předlohou byla dodnes dochovaná hrobka významného rakouského básníka a prozaika, politicky činného Anastáze Grüna (vlastním jménem Anton Alexander z Auerspergu, 1806–1876) ve slovinském Leskovci. V Římské kapli se nachází novogotický oltář (v dubnu 2005 z něj neznámý pachatel odcizil některé plastiky). Bývaly zde slouženy mše o poutích, ze schodiště kněží pronášeli kázání a udělovali požehnání. Prázdnou niku na vnější straně presbytáře ozdobilo v téže době sousoší Kalvárie financované Julií Janitzkou z Frýdku. Tato štědrá donátorka věnovala roku 1883 interiéru poutního chrámu dřevěné plastiky Nejsvětějšího Srdce Ježíšova a Nejsladšího Srdce Panny Marie. Plastiky byly v letech 1890–1997 umístěny v hlavní lodi poutního chrámu. Z významějších úprav stojí za zmínku ještě barevné okenní vitráže. Na jejich pořízení v Praze se v letech 1893–1896 vedle zámožných frýdeckých a místeckých občanů, podíleli také arcikníže Albrecht, arcikněžna Izabela, poutníci a administrátor Jan Tvrdý (1851–1897), stojící v čele bratrstva svatého růžence založeného jeho předchůdcem Ježíškem. Tvrdý se stal zakladatelem frýdeckého Spolku katolických tovaryšů. Roku 1894 byly jeho přičiněním pořízeny nové varhany u firmy Rieger v Krnově. Původní varhanní skříň byla ponechána.
V letech 1876–1877 vyrostl v sousedství chrámu u silnice směrem k Lískovci patrový dům pro penzionované kněze se čtyřmi byty (tzv. Emeriten-Priesterhaus). Byl tak uskutečněn starší záměr z 80. let 18. století. Jeho obyvatelé vypomáhali v duchovní službě v poutním chrámě i celé frýdecké farnosti. V 80. letech 20. století byl objekt demolován a nahrazen panelovým domem. (0018, 0043) Již zníněná mecenáška Julie Janitzká († 1928) iniciovala po dohodě s administrátorem Tvrdým příchod tří sester řádu sv. Vincence z Pauly do Frýdku, které sem přijely z Vídně, a v letech 1895–1897 si vybudovaly na pozemku před poutním chrámem vlastní sídlo v novogotickém slohu. Část budovy obsadily vincentky s provozem opatrovny dětí a mateřské školy, zbytek sloužil jako byty později adaptované na chudobinec. V letech 1923–1954 zde také bydlel význačný hudební skladatel a ředitel frýdeckého kůru – Vít Kment (1894–1954). Sestry vincentky působily v této budově do roku 1950, kdy byly nahrazeny civilními sestrami. V 90. letech 20. století se vincentky vrátily. V objektu je provozován Dům pokojného stáří u Panny Marie Frýdecké. Obdobnou historii měl nedaleký sirotčinec sester sv. Karla Boromejského, vysvěcený 31. srpna 1890 a zcela dostavěný v roce 1897. Dnes v něm sídlí léčebna dlouhodobě nemocných „Gaudium“. První boromejky přišly do Frýdku 26. března 1877 z kláštera v Těšíně.
Pouti přispívaly od poloviny 19. století až do konce první světové války v prostředí silně poněmčovaného Frýdku vedle náboženského dosahu stále více k utužení českého obyvatelstva města a okolního venkova. Přičinila se o to celá řada zde působících uvědomělých vlasteneckých kněží. Vedle již zmíněných charismatických osobností administrátorů Ježíška a Tvrdého to byli především Antonín Poledník, Andělín Lubojacký, František Havlas či Jan Štíhel. Jejich zásluhou zaznívala nejen z kazatelny spisovná čeština, ale redigovali místní českojazyčná periodika či do nich alespoň pravidelně přispívali, vydávali české kancionály, publikovali články o historii rodného Těšínska či neúnavně bojovali za českou školu ve Frýdku. Především hlavní pouť o svátku Navštívení Panny Marie navštěvovalo v té době až na 20 000 poutníků, vedle Čechů a Poláků z Těšínska to byli Slováci z Uher a Poláci z Haliče. Díky tomu pochopitelně docházelo k občasným srážkám s místními Němci či proněmecky smýšlejícími Frýdečany slovanského původu. Jen pro dokreslení situace dodejme, že podle rakousko-uherského sčítání lidu z roku 1900 se z 9 037 obyvatel Frýdku k české obcovací řeči přihlásilo 4 981 osob, zatímco k německé 3 392 a k polské 574. Menší část občanů posledně dvou jmenovaných skupin se rovněž hlásila k augsburskému (luterskému) vyznání a přišla do průmyslově se rozvíjejícího města za prací ve druhé polovině 19. století. V roce 1913 vznikl ve Frýdku Spolek pro zvelebení poutí. Jako jeho účel je ve stanovách uvedeno: „Zájem pro nejstarší poutní místo ve Slezsku u poutníků buditi a udržovati a tím o náboženské a vlastenecké smýšlení lidu pečovati.“ (0019, 0044)
Krátce před vznikem samostatného Československa objednal frýdecký farář ThDr. Josef Müller v německé Bochumi dva železné zvony, které byly v tichosti posvěceny a 9. září 1918 zavěšeny na věži. Větší vážil 1 450 kg a menší 800 kg. Jejich zvuk se však zdaleka nevyrovnal dřívějším zvonům. Akce za pořízení kvalitnějších zvonů se ujal zmíněný Spolek pro zvelebení poutí. Nové zvony ulila firma Richarda Herolda v Chomutově. V neděli 18. srpna 1929 se konala slavnost jejich posvěcení, které vykonal farář Müller. (0020, 0045) Nejvýznamnější kmotrou nových zvonů byla hraběnka Marie Pražmová, jež na slavnost přijela z Německa. Večer téhož dne se konal kolem poutního chrámu světelný průvod doprovázený vyzváněným za vojíny z farnosti, kteří padli na frontách první světové války. Největší zvon, Maria (Cis 1), nesl nápisy v češtině, němčině a latině a vážil 1 876 kg. Prostřední zvon, sv. Hedvika (E 1), měl pouze latinský nápis a vážil 1 103 kg. Nejmenší zvon, sv. Václav (Fis 1), s latinským nápisem vážil 734 kg. Čtvrtý zvon, sv. Josef (57 kg), byl určen pro frýdecký kostel sv. Jošta. Všechny tři nové zvony z poutního chrámu padly za oběť nové rekvizici v období druhé světové války, kdy byl úředně omezován poutní ruch. (0021, 0046)
Jelikož fasáda chrámu utrpěla při osvobozovacích bojích v květnu 1945 škody, došlo v letech 1946–1947 k její opravě. Frýdecký duchovní správce Karel Blahut pořídil jako poděkování za ochranu města i okolí od válečných škod u místeckého sochaře Vladimíra Brázdila kamennou kopii sochy Panny Marie Frýdecké v nadživotní velikosti. Dne 31. srpna 1947 byla slavnostně posvěcena a umístěna na průčelí mezi chrámové věže. V roce 1949 byly zhotoveny sochy českých národních patronů sv. Václava a sv. Vojtěcha, které doplnily galerii soch světců na ohradní zdi před chrámem. K zamýšlenému doplnění o sochy sv. Cyrila sv. Metoděje v roce 1950 již nedošlo. (0022, 0047) Nastalo 40 let útlaku katolické církve a s ním souvisejících projevů zbožnosti ze strany vládnoucího komunistického režimu. Již v 50. letech byla zakázána pěší procesí poutníků do Frýdku, o čemž svědčí např. i písemné svědectví pamětníka Josefa Volného (1896–1979) z Dobré: „Jako každoročně, i v roce 1957 chodili věřící z naší farnosti poutním průvodem do Frýdku do chrámu Panny Marie. Po 7. hodině ráno vyšel průvod za veliké účasti věřících s hudbou a zpěvem. Skrutátoři napočítali přítomných naproti hřbitova u Frýdku dva tisíce a pak už dalších nepočítali. Žel, že to byla pouť poslední! Další už – prý z bezpečnostních důvodů – povolovány nebyly.“ I přes všechna tato omezení si frýdecké pouti udržovaly vysokou návštěvnost věřících a o třech hlavních poutích se dokonce zachovala tradice tzv. Římských průvodů v areálu kolem zastavení křížové cesty s tradičním požehnáním poutníků u Římské kaple. Nepřehlédnutelnou siluetu dvojvěží mariánského chrámu, výrazně se uplatňující na panoramatu Frýdku-Místku, měla potlačit či narušit demolice původních ulic v okolí kostela a výstavba nevhodné a vysoké panelové zástavby realizovaná do poloviny 80. let 20. století. Při tomto necitlivém zásahu do urbanizace okolí chrámu vzal za své emeritní kněžský dům, protější budova hostince s ubytovacími možnostmi pro poutníky, barokní sýpka a areál panského dvora a celá vilová čtvrť Růžový pahorek. Především výstavba panelových domů v bezprostřední blízkosti areálu křížové cesty (ul. Maryčky Magdónové) způsobila výrazné narušení charakteru místa. (0023, 0048)
Přes všechny uvedené skutečnosti došlo i v této době k celé řadě oprav a úprav interiéru i exteriéru chrámu. Zmíníme jen některé. V roce 1952 byl celý chrám vymalován a získal monumentální křišťálový lustr. V téže době došlo k adaptaci podzemní krypty s mumifikovanými ostatky poutníků z Hané, kteří utonuli v rozvodněné Ostravici, a příslušníků místního duchovenstva a jejího zpřístupnění pro veřejnost s proražením nového vchodu z boční kaple sv. Hedviky. Rovněž zde byly z podzemí kaple sv. Kříže přeneseny kosterní ostatky členů šlechtického rodu Pražmů z Bílkova a uloženy do speciální skleněné vitríny. Frýdecký rodák Josef Lang ozdobil prostor krypty lunetovými obrazy znázorňující významé události z dějin poutního místa. Dosavadní šindelová krytina střechy chrámu byla v roce 1967 nahrazena plechovou. V letech 1967–1969 došlo k demontáži nevhodné světelné výzdoby hlavního oltáře a žárovkového nápisu „AVE MARIA“. Dlouhodobá rekonstrukce interiéru chrámu vyvrcholila adaptací prostoru presbytáře podle liturgických směrnic druhého vatikánského koncilu. Nová mramorová dlažba, ambon a obětní stůl ze slezské žuly byly slavnostně posvěceny olomouckým biskupem Josefem Vranou 1. května 1986. Do nového obětního stolu byly vloženy ostatky sv. Jana Nepomuckého, sv. Jana Bosca a tehdy ještě blahoslaveného Jana Sarkandra. (0024, 0049)
V roce 1990 se ujali duchovní správy frýdecké farnosti opět kněží Kongregace Nejsvětějšího Vykupitele – redemptoristé, kterým se podařilo v restituci získat objekt svého někdejšího exercičního domu u poutního chrámu, kde bylo počátkem roku 1994 přeneseno sídlo duchovní správy. Současným farářem frýdecké farnosti je od podzimu roku 2008 redemptorista Jan Sokulski. V podmínkách nově nabyté demokracie došlo nejen k obnově náboženského života a poutí, ale i k postupné rekonstrukci chrámu a jeho okolí. Od počátku roku 1994 byly zavedeny pravidelné pouti za obnovu kněžských a řeholních povolání. Konají se celoročně vždy v první sobotu v měsíci a střídají se zde jednotlivé děkanáty olomoucké arcidiecéze, od roku 1996 nově vzniklé diecéze ostravsko-opavské. Jejich program začíná vždy v 16 hodin modlitbou růžence, v 17 hodin pokračuje adorací či jinou pobožností a vrcholí mší v 18 hodin, kterou celebruje diecézní biskup nebo generální vikář. Hlavní mariánské pouti se konají v soboty a neděle bližší k svátkům Navštívení Panny Marie (titulární slavnost), Nanebevzetí Panny Marie a Narození Panny Marie. V sobotu se koná vždy od 16 hodin duchovní program vrcholící vždy mší v 18 hodin s následným eucharistickým, tzv. Římským průvodem kolem baziliky. V neděli následují mše v 7, 8, 9.30, 11 a 18 hodin. V srpnu 1989 obnovili farníci z Havířova-Bludovic tradici pěších poutí ze své farnosti v sobotu před druhou velkou frýdeckou poutí (Nanebevzetí Panny Marie). Jejich příkladu následují i jiné farnosti na Těšínsku (Český Těšín, Karviná) a stará tradice procesí do Frýdku tak postupně opět ožívá.
V průběhu 90. let 20. století prošel poutní chrám kompletní rekonstrukcí. Zmíníme jen nejvýznamnější akce. V dubnu 1994 obdržel interiér nové kostelní lavice, které byly poprvé v historii stavby instalovány v hlavní lodi. V květnu téhož roku byla po mnoha letech veřejnosti opět zpřístupněna krypta a proběhlo restaurování barokních zpovědnic v bočních kaplích. Do chrámu bylo instalováno nové ozvučení. Dne 20. srpna 1994 byl frýdeckým farářem Petrem Bauchnerem, CSsR., slavnostně posvěcen nový misijní kříž stojící u prvního zastavení křížové cesty u poutního chrámu. V letech 1995–1997 proběhla po 40 letech kompletní oprava fasády, následovala výměna krovu a pokrytí střechy chrámu měděným plechem. (0025, 0050)
Po dlouhodobých přípravách byl Janem Pavlem II. v pondělí 30. srpna 1999 frýdecký poutní chrám Navštívení Panny Marie povýšen na papežskou baziliku menší (basilica minor). Vatikán tak zohlednil výjimečnou historii a tradici místa, stejně jako milosti zde dosažené. Radostná událost v dějinách města i celého regionu byla oslavena děkovnou mší v sobotu 23. října 1999, při níž ostravsko-opavský biskup František Václav Lobkowicz, O. Praem., přečetl v latinském a českém jazyce papežský dokument, který zařadil frýdecké poutní místo k nejvýznamnějším kostelům katolického světa. Naše bazilika je zároveň jedinou v ostravsko-opavské diecézi, nejbližšími bazilikami jsou mariánské poutní chrámy na Hostýně a na Svatém Kopečku u Olomouce.

Fénix vzlétá z popela…

V prvním desetiletí 21. století pokračovaly úpravy a rekonstrukce baziliky. K nejvýznamnějším změnám v interiéru patří generální rekonstrukce sakristie vrcholící restaurováním kredenční skříně z 90. let 18. století, které restaurátor Petr Bittner ze Staříče navrátil původní vzhled. Důstojným dárkem k blížícímu se výročí prvního desetiletí od povýšení chrámu na baziliku minor se staly dva nové zvony ulité v první polovině roku 2007 v proslulé zvonařské dílně v Brodku u Přerova. Výrobu obou zvonů řídila Leticie Vránová Dytrychová. Menší zvon, sv. Josef (A 1), má hmotnost 490 kg. Druhý ze zvonů, Panna Maria Frýdecká (F 1) o hmotnosti 850 kg, byl odlit 28. června 2007. V sobotu 5. dubna 2008 je na prostranství před bazilikou požehnal biskup Lobkowicz za početné asistence duchovenstva a stovek přihlížejících farníků, poutníků a obyvatel Frýdku-Místku. Tento významný den budou účastníkům připomínat také pamětní zvonečky – miniaturní kopie většího zvonu. (0026, 0051)
Již od roku 2003 probíhala rekonstrukce opěrné zdi před bazilikou, která spočívala ve statickém zajištění, injektážích, kotvení, podchycování konstrukcí a následném očištění. V letech 2007 a 2008 byla s podporou Finančního mechanismu EFP/Norska připravována projektová dokumentace pro rekonstrukci zchátralého areálu baziliky. Ke zpracování projektu byl vybrán frýdecký architekt Miachel Kocych. Náročnou rekonstrukci se podařilo v letech 2010-2011 zrealizovat díky získané podpoře z fondů EU – konkrétně z Regionálního operačního programu regionu soudržnosti Moravskoslezsko. Byly provedeny parkové úpravy, opravena křížová cesta i Římská kaple pod dohledem restaurátora Tomáše Skalíka, reliéfy 14. zastavení z Mayerovy dílny restauroval Jakub Gajda, soubor osmi kamenných plastik světců z opěrné zdi Vojtěch Míča a dřevěné polychromované sousoší Kalvárie z niky na vnějším plášti presbytáře Blanka Valchářová. Výraznou proměnou prošel rovněž park, v němž bylo pokáceno 20 stromů z celkového počtu 69, a došlo ke druhovému sjednocení stromů v celém areálu (lípy, jasany, jírovce, buky a javory). Lemuje ho nový živý plot z habru. Inventář parku byl doplněn o nové prvky jako jsou lavičky, osvětlení či fontánka. Poprvé v historii je celý areál poutního místa uzamykatelný. Rovněž tato publikace má být upomínkou na tyto významné změny v areálu frýdecké baziliky, který bude slavnostně vysvěcen a zpřístupněn veřejnosti 28. srpna 2011.
(0027, 0052)
Frýdecká bazilika, její architektura, areál a poutní tradice neodmyslitelně patří po více než tři století k nejvýznamnějšímu kulturnímu a duchovnímu dědictví Těšínského Slezska. Jak vyplývá z ve stručnosti představené historie, jedinečný genius loci tohoto místa utvářeli především lidé. Je naším největším přáním, aby se další generace poučily z příkladu, ale i chyb svých předků a uchovali tento vzácný odkaz neporušený, aby zde v dalších staletích alespoň rezonovala slova administrátora poutního chrámu Františka Kohuta z roku 1852: „Tak z vůle Boží a s přičiněním mnohých dobrodincův, stojí zde tento krásný chrám jakožto důkaz nábožnosti našich předkův.“
 

Přílohy