Nino Rota se narodil 31.12. 1911 v Miláně, a jak už to tak v životě známých hudebníků bývá, tak dokonce přímo do muzikantské rodiny. Matka hudbu nesmírně milovala, což zdědila zase po svém otci, který byl profesionálním pianistou a příležitostným skladatelem. Nino projevoval už od dětství mimořádné hudební nadání a jeho předčasně zralý talent vzbuzuje v tehdejší Itálii velký rozruch. V roce 1922, v pouhých jedenácti letech diriguje vlastní biblické oratorium, které svou hloubkou a vážností vyvádí z míry i odbornou veřejnost. Ve čtrnácti letech složí první ze svých četných oper. Kariéře zázračného dítěte nestojí nic v cestě, ale matka ho naštěstí ušetří tohoto osudu a postará se o to, aby prožil normální dětství a dál se v poklidném tempu hudebně vzdělával. Nino tak nejprve studuje skladbu na konzervatoři G. Verdiho ve svém rodišti, poté na konzervatoři sv. Cecilie v Římě (stejnou školou projde o několik let později i Ennio Morricone) a roku 1930 se stává v oboru kompozice stipendistou Curtis Institute ve Philadelphii. Následující dva roky v USA stráví pod dohledem rodinného přítele, slavného dirigenta Toscaniniho. Rota za svého zahraničního pobytu nadšeně vstřebává všechny možné hudební styly a žánry, které jsou tehdy v módě (jazz, swing) a rád navštěvuje především muzikály. Vliv těchto nových hudebních směrů se v jeho pozdější tvorbě pro film velmi zřetelně projeví.

Po návratu z USA je jeho pověst zázračného dítěte dávno zapomenutá, a tak se mladý skladatel, nezatížený minulostí, může klidně vydat cestou, která ho vždy neobyčejně lákala. Cestou klasické hudby. Nadprůměrně nadaný, ale zcela neznámý autor, se usazuje v centru starého Říma, na Piazza Delle Coppelle, a nadšeně píše jednu skladbu za druhou. Po krátké době však zjišťuje, že život začínajícího skladatele vážné hudby není po finanční stránce zrovna bezstarostný, a tak přijímá lákavou nabídku italské filmové společnosti Cinecittá, v niž debutuje v roce 1933 hudbou k filmu Lidový vlak (Treno popolare), který však zcela propadl jak u kritiků tehdejší fašistické Itálie, tak i u diváků. Znovu se Nino Rota dostává do styku se světem filmu až po dalších devíti letech. Tento druhý pokus (jedná se o film Pod římským sluncem) je skutečnou trefou do černého a přináší okamžitý průlom v jeho kariéře, která potrvá od této chvíle bezmála dalších čtyřicet let.

Z počátku vykonává pouze úkolovou práci a je placen podle množství napsaných skladeb.Od roku 1942 tak skládá v rychlém tempu hudbu až ke dvanácti italským filmům ročně. Vytváří skladby šité na míru všem žánrům, epochám, námětům i stylům a jeho tvůrčí potenciál se zdá být nevyčerpatelný.

Federico

Spolupráce Nina Roty a režiséra Federica Felliniho se stala už za jejich života jedním z filmařských mýtů a legend dvacátého století. Není se také co divit. Oba patřili k nejvýraznějším osobnostem Evropského filmu a ve vzácné tvůrčí symbióze, a v průběhu bezmála třiceti let, doslova vykouzlili neopakovatelnou a jedinečnou atmosféru šestnácti společných filmů, z nichž převážná většina stále patří ke klasice stříbrného plátna.

Vše to začalo druhým Felliniho filmem Bílý šejk (1952), který měl na rozdíl od svého prvního filmu Světla varieté točit zcela sám (u filmu Světla varieté se dělil o režii s Albertem Lattuadou). K Bílému šejkovi, ironickému a trpkému filmu o romantických iluzích světa vysněného z fotorománů v časopisech, si Fellini napsal i námět, jelikož měl se ctiteli filmových hvězd bohaté zkušenosti. K filmu se totiž dostal původně právě jako redaktor filmového časopisu.

Bílý Šejk se nakonec stal velmi úspěšnou komedií, a tak touto chvílí začíná nejen dlouhé období spolupráce Nina Roty a Federica Felliniho, ale i čas postupného růstu slávy obou tvůrců. Po prvních Felliniho filmech, spjatých ještě částečně s neorealismem (Darmošlapové – 1953), přichází období příběhu symbolických (Silnice – 1954, Cabiriini noci – 1956) a následně společensky kritických (Sladký život – 1959). Počínaje filmem Osm a půl (1963) opustil Felliny bezpečnou půdu reality, aby se ponořil do světa snů, vidin, vzpomínek a fantazie, čímž začíná jeho období poetické (Giulietta a duchové – 1965, Satyricon – 1969, Roma – 1972, Amarcort – 1974, Casanova Federica Felliniho – 1976). Právě výše zmíněné snímky umožnily Ninu Rotovi konečně dosáhnout naprosté dokonalosti v jeho velmi osobitém hudebním stylu. Hudební motivy použité v těchto filmech ohromí ještě dnes posluchače i diváka svým okouzlujícím půvabem, elegancí a především spontánní hravostí. Je to hudba lehká, plná fantazie, dovádivé radosti ze života a vůně sluncem rozpálené země. Fellinyho nezměrná vizuální fantazie jednoduše poskytla Rotovi dostatečně široký prostor pro jeho hudební hrátky a experimenty. Pravdou také je, že hudební motivy hledali vždy spolu a postupem času se mezi nimi vytvořil natolik silný tvůrčí vztah, že potřebovali k práci jeden druhého. Rota tak prošel s Fellinim všemi obdobími jeho tvorby a každého zadaného úkolu se vždy snažil zhostit co nejlépe. Vytvořil skladby smutné a sentimentální (Silnice) i nezměrně divoké cirkusové pochody (Osm a půl). Některé z jeho filmových melodií nepostrádají prvky italské lidové hudby (např. scéna s žebravými muzikanty v Amarcordu), ale také moderní hudby městské. Kromě spolupráce s Fellinim komponoval Rota hudbu i k filmům jiných italských režisérů včetně Maria Monicelliho (Velká válka – 1959), Luchina Viscontiho (Natalie – 1957, Rocco a jeho bratři – 1960, Gepard - 1963), Franca Zeffirelliho (Zkrocení zlé ženy – 1966, Romeo a Julie – 1968) a mnoha jiných. Rota byl také vyhledávaným uměleckým partnerem řady světově proslulých zahraničních režisérů. Složil mimo jiné hudbu k Vidorově tříhodinovému přepisu Tolstého románu Vojna a mír (1956), k filmu Waterloo Sergeje Bondarčuka (1970) a ke dvěma dílům Coppolova kmotra (1971 a 1974).

Umění versus umění

I přes mezinárodní úspěch a vysoké nároky na vlastní práci se Nino Rota nikdy nestal otrokem své slávy a kariéry. Jeho druhým domovem se od roku 1939 stala malá klidná rybářská vesnička Bari na jihu Itálie, kde stranou veškerého zájmu vyučoval na místní konzervatoři a věnoval se komponování vážné hudby (jednalo se převážně o opery a hudbu baletní). Právě zde v Bari složil téměř všechna svoje vážná díla. Veškerý svůj volný čas pak věnoval rozvoji školy, na níž učil. Organizuje koncerty, zasazuje se o stavbu koncertní síně, podniká vše proto, aby zvýšil úroveň akademie. V roce 1950 se stává na této škole ředitelem. Zdánlivě se mu vše v životě vše daří, ale přesto není zcela spokojen. Dlouhá léta se snaží vyrovnat s negativním ohlasem odborníků na svá klasická díla. Oficiální hudební kritika mu po celý život odpírá přízeň a jeho hudba je často znevažována a odsuzována pro svou lehkost. Díky své perfektní znalosti harmonie a instrumentace se Rota vždy obracel přímo k posluchači a publikum nikdy nemělo, na rozdíl od kritiků, problémy s jednoduchostí motivů, s myšlenkovou přímočarostí a emoční srozumitelností jeho skladeb. Pro kritiky však právě proto nebyl zajímavý. Rotova hudba se jim zdála málo výstřední a navíc jeho tvorbu neprovázely žádné skandály, čímž ztratil na zajímavosti. Celé tvůrčí období jej velmi zraňoval ten fakt, že byl neustále odsuzován a kárán na poli vážné hudby a naopak bezmezně obdivován pro svou hudbu filmovou. Opakovaně se snažil odbornou i laickou veřejnost přesvědčit o tom, že mezi jeho klasickou a filmovou hudbou není žádný kvalitativní rozdíl. Marně.

Od Oscara k Oscarovi

Jestliže o kvalitách vážné hudby Nina Roty existovaly v odborných kruzích jisté pochybnosti, tak s jeho tvorbou pro film tomu bylo právě naopak. Zde jej ctila kritika, tisk, diváci i režiséři. Ale nebyla to úcta bezmezná. Rota poměrně často přepracovává stejné motivy a ty pak použije u více filmů, což je postup, který je sice u skladatelů filmové hudby bohužel poměrně častý, ale ne vždy se setkává s příznivým ohlasem u veřejnosti. V roce 1972 si tímto způsobem práce vyslouží dokonce skandál mezinárodního měřítka, když je krátce před udílením Oscarů náhle odvolána jeho nominace za Kmotra (F.F.Coppolla - 1971). Stejné hudební téma totiž použil Rota už jednou, v roce 1958 u filmu Fortunella. Původně skladbu napsal jako veselou a rozvernou, pro film Kmotr ji pouze patřičně upravil a tak vznikla ona známá ústřední romantická skladba, která nadchla i Americkou filmovou akademii. Bohužel ne na dlouho. Rotův lehkovážný autoplagiát byl v rozporu s pravidly Akademie a vyřazení z nominace bylo zcela logické a oprávněné. O zlatou sošku však nakonec stejně nepřišel. Oscara získal – tentokrát již zcela po právu – o tři roky později za Kmotra II (F.F.Coppolla – 1974). Od této chvíle, až do své smrti v roce 1979, stačil Nino Rota ještě navštívit Prahu (kde se v roce 1978 zúčastnil nahrávání svého oratoria Vita di Maria) a složil hudbu ještě k další desítce filmů. Mezi tvůrci, s nimiž v tomto posledním životním období pracoval, nemohl samozřejmě chybět Federico Fellini. Hudba k jeho filmu Zkouška orchestru (1979) patřila symbolicky k posledním hudebním kompozicím Nina Roty.

Výběr z filmografie                                                                     

Ernesto (1979), Hurricane (1979), Orchestra Rehearsal (1979), Ten to Survive (1979), Death on the Nile (1978), Caro Michele (1976), Fellini's Casanova (1976), Ragazzo di Borgata (1976), Amarcord (1974), The Abdication (1974), The Godfather: Part II (1974), Love and Anarchy (1973), Sunset, Sunrise (1973), The Godfather (1972), Fellini's Roma (1972), The Clowns (1971), Waterloo (1970), Paranoia (1969), Fellini's Satyricon (1969), A Midsummer Night's Dream (1968), Romeo and Juliet (1968), Spirits of the Dead (1968), The Taming of the Shrew (1967), Shoot Loud, Louder... I Don't Understand (1966), Gian Burrasca's Diary (1965), Juliet of the Spirits (1965), Kiss the Other Sheik (1965), Fellini's 81/2 (1963), The Leopard (1963), Il Maestro di Vigevano (1963), Mafioso (1962), The Reluctant Saint (1962), The Best of Enemies (1961), Italian Brigands (1961), Ghosts of Rome (1961), La Dolce Vita (1960), Lust for Evil (1960), Rocco and His Brothers (1960), Under Ten Flags (1960), Un Ettaro Di Cielo (1959), The Great War (1959), The Sea Wall (1958), Gli Italiani Sono Matti (1958), The Law Is the Law (1958), Fortunella (1957), Young Husbands (1957), Italia Piccola (1957), Il Medico e Lo Stregone (1957), The Most Wonderful Moment (1957), White Nights (1957), Nights of Cabiria (1957), City at Night (1956), The House of Intrigue (1956), War and Peace (1956), Accadde Al Penitenziario (1955), Friends for Life (1955), La Bella di Roma (1955), The Swindle (1955), Un Eroe Dei Nostri Tempi (1955), Appassionatamente (1954), Cento Anni D'Amore (1954), The Great Hope (1954), Mambo (1954), Musoduro (1954), La Nave Delle Donne Maledette (1954), Proibito (1954), La Strada (1954), Vergine Moderna (1954), Via Padova 46 (1954),The Face That Launched a Thousand Ships (1953), Good Folk's Sunday (1953), Public Enemy Number One (1953), Luxury Girls (1953), Riscatto (1953), Scampolo 53 (1953), Star of India (1953), The Young and the Passionate (1953), Angels of the District (1952), The Assassin (1952), Le Boulanger de Valorgue (1952), Two Cents Worth of Hope (1952), Jolanda la Figlia del Corsaro Nero (1952), Husband and Wife (1952), Noi Due Soli (1952), The Queen of Sheba (1952), Hell Raiders of the Deep (1952), Something Money Can't Buy (1952), The Stranger's Hand (1952), Anna (1951), Of Love and Bandits (1951), It's Him... Yes! Yes! (1951), Filumena Marturano (1951), Le Meravigliose Avventure di Guerrin Meschino (1951), Street Urchin (1951), The White Sheik (1951), Totň e i re di Roma (1951), Valley of Eagles (1951), Children of Chance (1950), Honeymoon Deferred (1950), Naples Millionaire (1950), Peppino e Violetta (1950), It's a Dog's Life (1950), His Last Twelve Hours (1950), The Hidden Room (1949), Come Scopersi LAmerica (1949), The Glass Mountain (1949), The Masked Pirate (1949), Her Favorite Husband (1949), Difficult Years (1948), Arrivederci, Papa! (1948), L'Eroe Della Strada (1948), Flight Into France (1948), Woman Trouble (1948), Proibito Rubare (1948), Without Piety (1948), Totň al Giro D'Italia (1948), Prelude to Madness (1947), Come Persi la Guerra (1947), Elena (1947), Flesh Will Surrender (1947), To Live in Peace (1947), Č Primavera (1947), Albergo Luna, Camera 34 (1946), A Yank in Rome (1946), Professor My Son (1946), La Primula Bianca (1946), Roma, Cittŕ Libera (1946), Under the Sun of Rome (1946), Vanita (1946), His Young Wife (1945), La Donna Della Montagna (1943), The Arrow (1943), Zaza (1943), Il Birichino di Papŕ (1942), La Due Orfanelle (1942), Giorno di Nozze (1942), Treno Popolare (1933).