FIALOVÁ, Květa
Květa FIALOVÁ Květoslava, provdaná Josková (* 1. 9. 1929 Velké Dravce, okres Lučenec) – herečka; sestra slovenské herečky Blanky Fialové (* 1926) a manželka tv. režiséra Pavla Háši (1929–2009). Pochází z české rodiny výtvarnice a plukovníka letectva usazené po 1. světové válce v české kolonii na Slovensku u Fiľakova. Spolu se sestrou studovala na katolické škole v Dobšiné a v evangelickém penzionátu v Modre. Roku 1939 se rodina musela vystěhovat do Čech. Po válce se jako šestnáctiletá přihlásila bez matčina vědomí do Těšínského oblastního divadla v Českém Těšíně, kde získala první herecké zkušenosti. V roce 1946 byla přijata ke studiu na brněnské Státní konzervatoři, z níž se záhy stala JAMU. Po jejím absolvování (1950) působila v oblastních divadlech v Opavě (1950–51), Českých Budějovicích (1951–54), Kolíně (1954–56) a Armádním divadle v Martině (1956–57). Roku 1958 ji angažoval J. Werich do Divadla ABC (Balada z hadrů), s jehož souborem přešla v roce 1962 do Městských divadel pražských, kde během třech desítek let vystřídala pestrou paletu rolí v klasickém, konverzačním i veseloherním repertoáru (Benátský kupec, Don Juan, Vajíčko, Charleyova teta, Nezapřeš nikdy ženy své). Od poloviny 90. let účinkuje opět na jevišti Divadla ABC (Harold a Maude, Jezinky bezinky), hostuje též ve Viole a v inscenacích Pražské div. agentury Václava Hanzlíčka. Její atraktivní zjev, plný půvabu, šarmu a elegance ji předurčil pro role žen osudových, záhadných, žádoucích a vášnivých, nebo žen zahálčivých a rozmarných, egocentrických, někdy cynických i zlých, žen z vyšších společenských kruhů, nebo naopak žen pochybných mravů, intrikánek, podvodnic, agentek, kuplířek i vražedkyň. V nejlepším případě nepříliš vzorných manželek a matek. Ve filmu, kde debutovala úlohou kulturní referentky Blanky v budovatelském dramatu ze stavby mládeže K. M. Walló Veliká příležitost (1949), začínala jako představitelka naivních děvčat venkovských i městských (Štika v rybníce, 1951; Plavecký mariáš, 1952; Výstraha, 1953; Tenkrát o vánocích, 1958). Úloha vypočítavé milenky Ireny z Blumenfeldova dobrodružného dramatu Zlatý pavouk (1956) předznamenala její dominující linii exkluzivních, prohnaných a falešných žen, vědomých si své krásy a inteligence, kterou však rafinovaně zastírají nevinným výrazem tváře. Znamenitě je interpretovala zejména v parodické poloze, jak dokládají úlohy oslňující barové zpěvačky Tornado Lou v parodii O. Lipského Limonádový Joe aneb Koňská opera (1964), tajemné snoubenky Clarence Hamiltonové v Zemanově hudební parodii romantických detektivních příběhů Fantom Morrisvillu (1966) a agentky Alice Robertsové ve Vorlíčkově parodii špionážních filmů Konec agenta W4C prostřednictvím psa pana Foustky (1967). Stejně blízké se jí staly postavy rozverně komické, jako byla např. zahraniční korespondentka Alice Sochorová v Weissově černé komedie Vražda po našem (1966), intelektuálka Dáša, jedna z milenek hudebníka s pověstí donchuána (V. Brodský) v komedii Z. Podskalského Ženu ani květinou neuhodíš (1966), nevěrná paní Anais Beauperthuisová v Lipského adaptaci Labichovy div. frašky Slaměný klobouk (1971) a chytrá a vypočítavá kuplířka a andělíčkářka Dragičová v Sequensově detektivní komedii Partie krásného dragouna (1970). Vrozenou noblesu dokonale zúročila v postavách šlechtičen: hraběnka v okupační oscarové tragikomedii J. Menzela podle Hrabalovy novely Ostře sledované vlaky (1966), krásná a poživačná Marja Nikolajevna Polozovová v Krškově film. adaptaci Turgeněvovy novely Jarní vody (1968), vznešená a ušlechtilá paní kněžna v Moskalykově dvoudílném, původně tv. zpracování románu Boženy Němcové Babička (1971) a hraběnka Thunová v parodii O. Lipského Adéla ještě nevečeřela (1977). Manželské dvojice vytvořila např. s M. Růžkem(Třináctá komnata, 1968), O. Velenem (Na kolejích čeká vrah, 1970), L. Lipským (Muž z Londýna, 1974), J. Somrem (Půl domu bez ženicha, 1980) a S. Benešem (Operace mé dcery, 1986). V 70. letech, kdy hrála častěji ve slov. filmech (Volanie démonov, 1967; Putovanie do San Jaga, 1973; Srdce na lane, 1973; Skrytý prameň, 1974; Ctnostný Metod, 199; Hra na telo, 1979), v nichž – dík své perfektní slovenštině nemusela být dabována – pozvolna přešla k postavám měšťáckých matek (Léto s kovbojem, 1976; Můj hříšný muž, 1986), laskavých babiček (S tebou mě baví svět, 1983; Báječná léta pod psa, 1997; Panic je nanic, 2005) a vitálních starých dam (Příliš hlučná samota, 1994; Byl jednou jeden polda, 1995; Pasáž, 1996; Všichni moji blízcí, 1998). I zatím poslední film. role ji zachycují v typické poloze: poněkud pomatená a senilní Šarlota z prázdninového zájezdu k moři ve Vejdělkově komedii podle Vieweghova románu Účastníci zájezdu (2006) a dětinská, diblíkovsky naivní Viola Vávrová, která se svým dávným spolužákem Hybšem (S. Zindulka) a mladým pedagogem (T. Magnusek) organizují sraz maturantů náchodského gymnázia po 60 letech, ve Štancelově poetické komedii Pamětnice (2009). Mnohem pestřejší paletu charakterů jí nabídla televize v inscenacích (Jen jeden den, 1958; Vrah byl odsouzen po právu, 1962; Smrt a blažená paní, 1965; Vajíčko, 1968; Rekviem za kouzelnou flétnu, 1968; Dáma v jezeře, 1970; Hotel Miramare, 1972; Duhový luk, 1973; Ryba ve čtyřech, 1987; Deník šílené manželky, 2001; Poslání s podrazem, 2002; Tři dámy s pistolí, 2004; Já z toho budu mít smrt, 2006), pohádkách (Bílá kočička, 1979; Honza a tři zakleté princezny, 1984; O Popelákovi, 1986; O zrzavé Andule, 1988; Omyl děda Vševěda, 1995; Paní Mlha, 1999) a seriálech (Hříšní lidé Města pražského, 1968–69; F. L. Věk, 1971; Druhý dech, 1989; Heřmánci, 1990; Náhrdelník, 1992; Život na zámku, 1995; Hotel Herbich, 1999; Bazén, 2005). Často ji obsazoval do svých tv. děl její manžel Pavel Háša (Jak se zranit ve službě, 1978; Povídky malostranské, 1984; Ohňostroj v Aspern, 1987; Dvě z Paříže, 1988; Záhadná paní Savageová, 1997). Ve spolupráci s Alenou Šloufovou popsala svou životní a profesní cestu v knihách Květa Fialová o sobě: …čím hůře, tím lépe (1999) a Květa Fialová o sobě II: …o vítání stáří (2003). O duchovních hodnotách, jaké vyznává, se svěřila Pavlíně Brzákové v knihách Květa Fialová: štěstí tady a teď (2009) a Květa Fialová: zákony štěstí (2010). Vzpomínkový bilanční medailon s ní natočila Alena Činčerová pro cyklus ČT Neobyčejné příběhy (2009). Nadace Život umělce jí udělila cenu Senior Prix (1993).