Ivan Pop: Osobnosti našich dějín - VOLOŠIN Augustin
VOLOŠIN Augustin (* 17.3.1874 Kelečin, dnes Ukrajina, † 19.7.1945, Lefortovská věznice, Moskva, Rusko), řeckokatolicky duchovní, pedagog, publicista, rusínský politik ukrajinského směru. Studoval na reálném gymnáziu v Užhorodě (1883-92), teologickém lyceu v Užhorodě, na univerzitě v Budapešti a v roce 1897 byl vysvěcen na kněze. Poté jmenován pomocným knězem v Užhorodě-Ceholně, kde působil do roku 1900. V té době studoval soukromě na Vysoké pedagogické škole v Budapešti a získal diplom profesora matematiky a fyziky. V roce 1900 byl jmenován profesorem na řeckokatolickém církevním učitelském ústavě, v roce 1917 se stal ředitelem tohoto ústavu a tam setrval až do 30.10.1938. Byl autorem mnoha učebních pomůcek a didaktických příruček. Vícekrát byla vydána jeho Metodická gramatika. uhro-ruského literárního jazyk (Metodičeskaja grammatika uhro-russkoho literaturnogo jazyka). Byl také literárně činný, autor lidových povídek a divadelních her. Zakladatel rusínské vydavatelské společnosti UNIÓ (1902-19), redaktor novin Nauka, časopisů Mesjaceslov, Selo, církevních kalendářů, sborníků Slovo božije.
V roce 1915 byl uherskou vládou jmenován členem Ústřední komise řeckokatolické církve, úkolem které byla definitivní maďarizace bohoslužby rusínské církve a školství. Proti tomuto záměru vlády rázně protestoval, i když názorově byl zastáncem uherského vlastenectví. Po rozpadu Rakouska-Uherska v listopadu 1918 stál u zrodu promaďarské Uhro-ruské národní rady v Užhorodě, která vedla s maďarskou vládou jednání o autonomii. Jejich neuspokojivý výsledek obrátil Vološinovu pozornost k Československu. Jeho definitivnímu odklonu od Budapešti napomohl komunistický puč v Maďarsku. V březnu 1919 stanul v čele pročeskoslovenského Ruského klubu, aktivně prosazoval sjednocení všech rusínských rad, na jejích základě vytvoření Centralnoj Ruskoj Narodnoj Rady (CRNR), schválení deklarace o připojení Podkarpatské Rusi k Československé republice (8.5.1919). Byl zvolen členem vedení CRNR, členem rusínské delegace, která měla za úkol požádat čs. vládu o připojení Podkarpatské Rusi k Československu.
V letech 1919-20 byl členem Direktoria, poradního organu v čele s G. Žatkovičem. Inicioval vydávání církevního časopisu Blahovistník, novin Rustn, Svoboda. V demokratickém systému první Československé republiky se v plné míře projevila nadměrná ctižádost Vološina. Toto slabé místo jeho charakteru využili ukrajinští emigranti, hlavně nacionální radikálové z Haliče a udělali z něho místního ukrajinského vůdce, za jehož zády prováděli agitační činnost ve smyslu ukrajinizace Rusínů. Z jejich iniciativy se na podzim 1919 od CRNR oddělila ukrajinsky orientovaná část a vytvořila vlastní CRNR v čele s Vološinem. V květnu 1920 byla v Užhorodě založena ukrajinská kulturně vzdělávací společnost Prosvitá, v jejímž užším vedení byl také Vološin.
Ve skutečnosti Prosvitu řídila úzká skupina haličských emigrantů Paňkevič, Pačovský, Birčak. Politicky se zprvu angažoval v Ruské (ukrajinské) rolnické straně (Ruska chliborobska partija), poté v jejím klerikálním křidle, které přejmenoval na Křesťansko-lidovou stranu (Chrystijansko-narodna partija). V roce 1924 splynula s Čs. stranou lidovou, jejímž poslancem ve sněmovně NS byl ve volebním období 1925-29. Projevoval zájem o hospodářský život v kraji, i jako předseda správní rady Podkarpatské banky, člen vedení Družstevního svazu. V době politické krize 1938 vedoucí postava autonomistického hnutí ukrajinské orientace na Podkarpatské Rusi. Dne 11.10.1938 byl v první autonomní vládě Podkarpatské Rusi A. Bródyho pověřen agendou zdravotnictví a sociální péče. Po zatčení A. Bródyho a obvinění ze spojení s Maďarskem byl Vološin na důrazné „doporučení" Berlína jmenován 27.10.1938 předsedou druhé a později i třetí a čtvrté autonomní vlády Podkarpatské Rusi. Charge ďaffaires německého vyslanectví v Praze A. Hencke, který tlumočil toto „doporučení", zdůraznil, že názory Berlína Jsou zřejmě bližší směru ukrajinskému" na Podkarpatské Rusi. Německé tajné služby zahájily dezinformační akci s tzv. ukrajinskou kartou. Úkolem této akce byla demonstrace zdánlivě východního směru expanze Německa a jejím cílem bylo oklamání západních mocností, vystrašení Polska a znepokojení Stalina. Německá propaganda zahájila halasnou propagandistickou kampaň o „budování ukrajinského Piemontu v Karpatech" (tedy centra budoucího sjednocení ukrajinského státu podle italského vzoru).
A. Vološin se stal figurkou na šachovnici německých tajných služeb. Neústavním způsobem (vyhláškou autonomní vlády) změnil název kraje z Podkarpatské Rusi na Karpatskou Ukrajinu. Německým diplomatům vyložil záměry své vlády: transformovat státní systém tomuto záměru vlády rázně protestoval, i když názorově byl zastáncem uherského vlastenectví. Po rozpadu Rakouska-Uherska v listopadu 1918 stál u zrodu promaďarské Uhro-ruské národní rady v Užhorodě, která vedla s maďarskou vládou jednání o autonomii. Jejich neuspokojivý výsledek obrátil Vološinovu pozornost k Československu. Jeho definitivnímu odklonu od Budapešti napomohl komunistický puč v Maďarsku. V březnu 1919 stanul v čele pročeskoslovenského Ruského klubu, aktivně prosazoval sjednocení všech rusínských rad, na jejích základě vytvoření Centralnoj Ruskoj Narodnoj Rady (CRNR), schválení deklarace o připojení Podkarpatské Rusi k Československé republice (8.5.1919). Byl zvolen členem vedení CRNR, členem rusínské delegace, která měla za úkol požádat čs. vládu o připojení Podkarpatské Rusi k Československu.
V lednu 1939 stál v čele jednotné strany - Ukrajinského národního sjednocení (UNS) pro-fašistického rázu. Tato strana získala ve volbách do autonomního sněmu (12. 2.1939) 92,5 % hlasů, výsledek typický pro autoritativní režimy Přesto ukrajinští nacionalisté považovali A. Vološina za nespolehlivého, pročeskoslovensky naladěného a byli rozhodnuti odstranit jeho vládu ozbrojenou cestou a nahradit ji vládou skutečně „velkoukrajinskou".
Čs. zpravodajská služba věděla o činnosti spiklenců a informovala předsedu autonomní vlády, avšak ten se neodhodlal zakročit proti pučistům, protože by musel poprosit o pomoc čs. četnictvo, policii i armádu. A. Vološin nepodporoval velkoukrajinskou agitaci, a i přes svoji ukrajinskou orientaci byl člověkem středoevropské mentality Jeho maximálním programem byla autonomie Karpatské Ukrajiny v Česko-slovenské republice. V noci ze 13. na 14. března 1939 tzv. generální štáb Karpatské Síče, sestavený vesměs z haličských nacionalistů, zahájil puč proti Vološinově vládě a čs. armádním oddílům. Proti pučistům rázně zaútočili vojáci 45. čs. pluku pod velením ministra autonomní vlády generála L. Prchaly Premiér Vološin se uchýlil pod ochranu čs. vojska a snažil se přimět pučisty ke složení zbraně. V ranních hodinách 14. března bylo povstání potlačeno. Jeho skutečnými organizátory byly ovšem německé tajné služby, které potřebovaly „fakta" o neudržitelné situaci v Čes-ko-slovensku. Osud Karpatské Ukrajiny a s ní i Vološinovy vlády byl zpečetěn.
13. března Hitler vzkázal do Budapešti, že Maďarsko má při řešení osudu Karpatské Ukrajiny volné ruce. 14. března maďarské jednotky zahájily útok po celé délce demarkační linie. V poledne se Vološin dozvěděl o vyhlášení nezávislosti Slovenska. V telefonickém rozhovoru sdělil prezidentu E. Háchovi, že v této situaci je jedinou možností vyhlášení nezávislosti Karpatské Ukrajiny. Na závěr posledního rozhovoru s prezidentem poděkoval všem Čechům za 20 let spolupráce. Takové gesto neudělal žádný z vůdců národnostních menšin Československé republiky. Týž den ve 20.00 vyhlásil nezávislost Karpatské Ukrajiny.
V noci na 15. března požádal vládu Německa a osobně A. Hitlera o přijetí protektorátu nad Karpatskou Ukrajinou. Avšak Hitler jeho žádosti odmítl vyhovět. Přesto dal Vološin v odpoledních hodinách 15. března svolat první a poslední zasedání sněmu Podkarpatské Rusi-Karpatské Ukrajiny Sněm vyhlásil nezávislost Karpatské Ukrajiny, Vološina zvolil prezidentem, který jmenoval novou vládu v čele s J. Révayem (in absentia). V pozdních večerních hodinách důstojník maďarského generálního štábu doručil prezidentu ultimátum. A. Vološin svolal zasedání vlády, na kterém bylo rozhodnuto neklást odpor maďarské armádě, poslat delegaci do Budapešti, Bukurešti a Bratislavy s žádostí o připojení Karpatské Ukrajiny jako autonomního území k Maďarsku, Rumunsku nebo Slovensku. Členové vlády se měli sami rozhodnout, jak budou dál postupovat.
A. Vološin fakticky vládu Karpatské Ukrajiny rozpustil a odjel z Chustu. Těsně před půlnocí z 16. na 17. března přejel pod ochranou čs. jednotek rumunské hranice v Ťačovu osobní automobil s poznávací značkou R-1, odvážející do exilu několikahodinového prezidenta Karpatské Ukrajiny Msgre. Augustina Vološina. Přes Rumunsko Vološin odjel do Jugoslávie, nějaký čas se zdržel v Záhřebu, odtud přejel do Prahy okupované Němci, kde požádal protektorátní vládu o udělení domovského práva, avšak premiér Beran jeho žádosti nevyhověl. Pobyt v Praze Vološinovi nakonec zajistily německé okupační úřady. V letech 1939-45 žil v Praze, kde přednášel jako profesor pedagogiky a psychologie na Ukrajinské svobodně univerzitě (1944-45 její poslední rektor), financované ze zdrojů pražského gestapa.
Za války se distancoval od politické megalomanie ukrajinských nacionalistů, jeho cílem bylo osvobození Karpatské Ukrajiny a její začlenění do obnoveného Československa jako autonomního kraje. Před příchodem Rudé armády byla Ukrajinská svobodná univerzita evakuována do Mnichova, avšak její rektor Vološin zůstal v Praze v naivním přesvědčení, že Sověti o něho nebudou mít zájem, jelikož se nikdy nezajímal o problémy SSSR. Byl to osudový omyl exprezidenta a rektora USU. Hned po osvobození Prahy byl Vološin několikrát kontaktován agenty sovětské kontrarozvědky SMERŠ. Definitivně byl zatčen 15. 5.1945, odvlečen do Moskvy a umístěn v nechvalné známé věznici NKVD v Lefortovu. Stařec neunesl brutální výslechy 10. července byl na doporučení lékaře převezen do vězeňské nemocnice v Butyrkách, kde ale už 19. července 1945 zemřel na zástavu srdce. V nezávislé Ukrajině nacionalisté vytvořili kolem jména Vološina legendu o vůdci ukrajinského národního hnutí a geniálním státníkovi 20. století. Ve skutečnosti byl Vološin v tzv. ukrajinském hnutí na Podkarpatsku v době první a druhé ČSR pouze nastrčenou figurkou ukrajinských nacionálnfch radikálů z Haliče a nacistů, státníkem byl slabým, opovrhovali jím i samotní ukrajinští nacionalisté (V.Birčak. Karpatská Ukrajina. Spomyny i perežyvannja. Praha, 1940). A.Vološin proto může být hodnocen pozitivně pouze jako duchovní a pedagog.
prof. Ivan Pop