4. praxe s ostřením

Na světě snad není fotografa, který by občas nevytvořil rozostřený snímek. Vybrat místo k ostření, nastavit správné hodnoty, uvědomit si vztah ostření k expozici a hlavně to vše stihnout v okamžiku akce se prostě občas nepovede. Pojďme se proto podívat na nejčastější chyby a praktické rady jak vyzrát na ostření za každé situace.

  Nejčastější chyby ostření

V reálné praxi všichni stále opakujeme jedny a tytéž chyby, které vedou k neostrým fotografiím. I přesto, že to není žádné "šamanství", stále a stále na jednotlivé zásady zapomínáme či pod tíhou prchlivosti okamžiku nestíháme reagovat. Výsledkem jsou potom opticky neostré snímky.

Správné zaostření není nic jiného, než výběr roviny zaostření ve vztahu k hloubce ostrosti. K vzniku ostrého snímku to však nestačí, ještě je třeba zvládnout pohybový management. Podívejme se proto na nejčastější chyby generující neostré snímky a zkusme jim předcházet:

A. Mylné zaostření zcela jinam (Proostření, Misfocusing)
Objekt (třeba postava nebo květina v popředí) je auto focusem ignorován a je zaostřeno na pozadí. Často se to stává právě v případě, že objekt není ve středu snímku. Paradoxem je, že z hlediska kompozice obrazu by hlavní objekt ve středu snímku právě být neměl!

Je třeba si uvědomit, že co je hlavní objekt víme jenom mi lidé, fotoaparát ale obsahu scény nerozumí.

Jak tomu předejít?
Statické scény

Ruce z Kréty

Naštěstí tato chyba je ihned a dobře vidět v hledáčku. Náprava je potom snadná - aktivnímu zaregistrovanému AF bodu je třeba ukázat tu správnou hranu na hlavním objektu či jinde ale ve stejné vzdálenosti, potom obvykle namáčknutím spouště uzamknout ostření (AF lock), překomponovat snímek na požadovanou kompozici a domáčknout spoušť (point-recompose-shoot). To je metoda, která v drtivé většině případů proostření zabrání.

Z důvodu možného proostření je proto zcela nevhodný režim automatického výběru zaostřovacích bodů, který často zaostří jinam. V běžné praxi se obvykle osvědčuje a používá střední zaostřovací bod, který bývá nejcitlivější. Jen není-li čas na překomponování snímku či vás čeká série stejných snímků, tak se vyplatí pro úsporu času zaregistrovat jiný AF bod. Zaregistrovat jiný AF bod bývá obvykle nutné při fotografování s bleskem kvůli vazbě expozice od blesku na zaostřovací bod.

Dynamické scény

B. Správné zaostření ale kousek vedle
U pasivních ostřících systémů se hledají hrany a zajišťuje se jejich ostrost. V reálné praxi však předměty na které ostříme nejsou zcela ploché a obsahují celou řadu různých hran v různých vzdálenostech - např. obličej tvoří nos, oči, vlasy, uši atd., vše v různé vzdálenosti. Ostřící senzory mají určitou velikost a tak jejich plocha ráda pokryje několik hran v různých vzdálenostech. Je potom otázkou náhody, kterou konkrétní hranu a v které vzdálenosti si ostřící systém vybere a kam tedy zaostří.

Dalším důvodem může být, že zobrazované ostřící body v hledáčku fotoaparátu mají obvykle odlišný tvar od skutečných fyzických ostřících senzorů. Skutečný senzor může tak klidně zaostřit na hranu, která již podle vás je mimo v hledáčku zobrazovaný ostřící bod!

Možný důvod je i  ten, že zarámujete celou postavu a středním zaostřovacím bodem zaostříte na pásek postavy. Oči tak ale budou mimo zaostřovací rovinu a tudíž mírně rozostřené!

Stejné nebezpečí představuje používání metody point-recompose-shot. Když touto metodou zaostříte na oči a potom překomponujete obraz, tak se skloní rovina zaostření a oči opět nejsou přesně zaostřeny. Oba tyto problémy však viditelně hrozí jen u skutečně extrémně světelných objektivů s malou hloubkou ostrosti.

Všechny tyto chyby jsou výrazně méně závažné než chyby typu A) a projeví se destruktivně jen pokud pracujete s malou hloubkou ostrosti a pokud zvětšujete fotografie nad rozměr cca 10x15cm. Zejména u makrofotografie či světelných teleobjektivů je však velmi dobře vidět, že bylo zaostřeno např. na nos místo na oči!

Jak tomu předejít?
Chyby tohoto typu jsou obvykle důsledkem nepozornosti a nepečlivého přístupu. Zvláště u teleobjektivů a při požadované malé hloubce ostrosti je třeba velmi pečlivě ukazovat ostřícím senzorům ty správné hrany - u lidí a zvířat jsou to většinou oči. Současně je třeba přemýšlet o tom, zda hlavní objekt či skupina hlavních objektů (skupina osob) nemají takový rozměr hloubky, že se nevejdou do hloubky ostrosti! V takovém případě je třeba vypočítat či alespoň odhadnout clonové číslo tak, aby se celý objekt či skupina objektů (skupina osob) do hloubky ostrosti vešla!

C. Správné zaostření na objekt, ale objekt se od poslední doby zaostření přiblížil nebo vzdálil
Nemusí se vždy jednat jen o rychle se pohybující objekty (auta), ale tento problém může snadno nastat např. i tehdy, pokud se při dokumentaci svatby nevěsta rychle otočí či pohne. Pokud byl záběr připraven a zaostřen na předchozí vzdálenost, nevěsta se tak "vysune" z roviny zaostření.

Jak tomu předejít?
Tady může pomoci prediktivní auto focus, kterým je většina lepších fotoaparátů vybavena. Zjednodušeně řečeno se jedná o průběžné doostřování na pohyblivý objekt. Používat však prediktivní auto focus na běžné scény typu svatba se v praxi moc neosvědčuje a např. fotoaparát Canon EOS 300D, který měl tuto vlastnost pevně naprogramovanou, za to byl silně kritizován. Prediktivní autofocus má obvykle smysl pouze u plynule se pohybujících objektů (auta, zvířata, sport), u běžných scén (svatba) je obvyklé ostřit klasicky (jednorázově) a případné neočekávané pohyby prostě odhadovat.

D. Rozhýbání snímku při zmáčknutí spouště (vaše pohyby s fotoaparátem)
Objekt je správně zaostřen, ale v okamžiku zmáčknutí spouště byl snímek vlivem příliš dlouhého expozičního času rozhýbán. Drtivá většina neostrých snímků jde na vrub tomuto problému! Obecné pravidlo říká, že za běžných okolností člověk udrží z ruky čas kratší než je převrácená hodnota použitého ohniska (u objektivu 200 mm je to 1/200 vteřiny atd.). Na všech fotoaparátech platí toto pravidlo pro přepočítané ohnisko na 35 mm film, takže u DSLR je nutné ohniskovou vzdálenost vynásobit crop faktorem. Je to však velmi individuální údaj lišící se člověk od člověka a situaci od situace. K základní orientaci je ale "pravidlo převráceného ohniska" k nezaplacení!

Tento problém se obvykle vynoří za špatných světelných podmínek. Udržet expoziční čas v létě na pláži nebude problém (bude vycházet kolem 1/200 sec a kratší), ale fotografovat v kostele bude problém. Budou totiž vycházet neudržitelné časy kolem 1/10 sec. Pak oceníte stabilizátor obrazu či světelné objektivy.

Na dlouhé časy je náchylná i makrofotografie. Díky velmi krátké snímací vzdálenosti objektivy ztrácí svojí reálnou světelnost a časy potom vycházejí dlouhé - neudržitelné z ruky.

Jak tomu předejít?
Pokud při nastaveném clonovém čísle a ISO vychází delší čas než ze své osobní praxe víte, že pro aktuální ohnisko udržíte z ruky (vodítkem může být pravidlo převráceného ohniska po přepočtu), je třeba snížit clonové číslo či zvýšit ISO a tím expoziční čas zkrátit. Delší časy lze udržet jen pomocí podpěry (strom, zeď, koště), pomocí stabilizátoru obrazu nebo stativu.

Při práci se stativem nepodceňujte jeho tuhost! Stativ postavený na jehličí v lese je velmi vratký a citlivý na jakýkoliv pohyb (chůze kolem stativu) či závan větru, dokonce i na pouhé sklopení zrcátka DSLR. V tomto případě je dobré využít drátovou spoušť nebo nastavit samospoušť na cca 8 vteřin a poodejít od stativu. Silný vítr je dokonce schopen rozkmitat a povalit i poměrně tuhý stativ stojící na skále! Viz náš článek o rozbitém objektivu, který byl zničen pádem stativu i s fotoaparát v silném větru!

E. Správné zaostření, ale objekt se pohybuje či chvěje a tím vzniká jeho pohybová neostrost
Exponovat běžícího koně byť ze stativu expozičním časem 1 vteřina není dobrý nápad. Kůň bude rozmazán. Lépe na tom není ani krajina byť exponovaná ze stativu. Dlouhý expoziční čas (vteřiny) rozmaže plující mraky a chvějící se listy. Může to však být i záměr!

http://www.digimanie.cz/art_doc-F772602735AABAAFC125752700489928.html
a díly 3 až 6

Jak tomu předejít?
Expoziční čas je třeba nastavovat tak, aby respektoval rychlost či chvění pohybujících se objektů. Rychle tak přijdete na problémy - např. fotografie sportu vyžadují časy kolem 1/200 až 1/500 sec a na tak krátké časy bývá málokdy dost světla. Zvyšováním ISO se zvyšuje šum a tak jediným řešením jsou drahé světelné objektivy. Pomoci může i tzv. švenkování (panning) - sledování objektu v hledáčku fotoaparátu. Snižuje se tak relativní rychlost objektu.

Mírná pohybová neostrost naznačující pohyb objektů někdy není na závadu. Dá jim dynamiku, rychlost, akci. Je jen třeba experimentovat se správnou délkou expozičního času. Záměrně velká pohybová neostrost pohybujících se objektů se často používá k zvláštním efektům. Časté je rozmazání vody v pohybu - snímky jsou potom jako z pohádky, velmi dlouhý čas (desítky vteřin) může vyklidit od pohybujících se lidí třeba náměstí či vytvořit velmi zajímavé efekty (světla jedoucích aut atp.).

  Vztah ostření k expozici

Pokud prostudujete příčiny nezaostřených snímků A-E tak zjistíte, že universální obranou je krátký expoziční čas (eliminuje chyby D a E ) a současně vyšší clonové číslo (eliminuje chyby B, C často i A). Na oboje ale nebývá dost světla a zvyšovat ISO kvůli šumu moc nelze. Je to tak neustálý boj o správně nastavený trojúhelník expoziční hodnot ISO - čas - clona a to nejen ve vztahu ke správné expozici, ale i ve vztahu k ostrosti snímků, hloubce ostrosti a reálné možnosti dobře zaostřit!

Automatika nemá moc šanci, protože netuší vaší aktuální situaci (fotografování v pohybu či naopak, fotografování s podpěrou či stativem) a nezná ani pohyb fotografovaného objektu. Je proto nanejvýš rozumné používat poloautomatické režimy A (Av) či S (Tv), které vám dávají kontrolu nad situací a současně prostor automatice k reakci na měnící se světelné podmínky.

Z logiky věci je také mnohem obtížnější fotografovat s malou hloubkou ostrosti a proto fotografovat s DSLR je těžší než s kompaktním fotoaparátem! Povedený snímek s přirozeně rozostřeným pozadím je však nenahraditelný a často tuto situaci nelze ani simulovat v počítači.

  Test ostřícího systému

V poslední době se na internetu i mimo něj vede řada diskuzí na téma chybného ostření některých fotoaparátů. Podstata diskuzí je v tom, že podle některých uživatelů a s některými objektivy ostří fotoaparáty systematicky mírně před nebo za správné místo (front/back focus). Jak si ověřit, zda váš fotoaparát je v pořádku?

Naštěstí je to poměrně jednoduché. Stačí si stáhnout zde (380 kB) nebo vyrobit testovací list a uspořádat test podle obrázku. Nemáte-li tiskárnu, stačí testovací list nakreslit i tužkou. V nouzi a v terénu (obchodě) postačí i časopis či noviny ležící na stole. Důležité však je, aby fotoaparát byl v úhlu cca 45° k testovacímu listu.

U širokoúhlých ohnisek je obtížné test provést - list bude na snímku příliš malý. Nemá to ale ani velký praktický význam, protože jejich přirozeně velká hloubka ostrosti neumožní chyby odhalit. Smysl to tak má pro ohniska nad cca 40 mm. Při testech současně otevřete clonu na maximum, čímž snížíte hloubku ostrosti a chyby lépe vyniknou.

  Závěr

Expozice, zaostření, pohybový management a jejich vzájemná vazba. To je hlavní klíč ke správně ostrým fotografiím. Strategie při práci v klidu (krajina, makro, květiny, aranžované portréty atd.) se bude významně lišit od strategie při reportáži. A i když opět moderní auto focus systémy udělaly značný pokrok, nejsou schopné vzít v úvahu celou realitu a často se tak mýlí.

A proto když uděláte neostrou fotku, nepodezírejte ihned auto focus, objektiv či fotoaparát. Ani snímek hned nemažte. Zamyslete se v klidu nad tím, proč je snímek rozostřený a jaký druh chyby A-E za nepovedeným snímkem stojí. Hodně k tomu pomáhá i EXIF, kde obvykle použité ohnisko i expoziční hodnoty najdete. Postupným rozborem neostrých snímků se lze naučit předvídat jednotlivé situace a nebezpečí neostrých snímků z nich hrozící. Bývá to však natolik individuální (charakter snímků, druh focení, udržitelný čas z ruky atp.), že zcela mechanický návod neexistuje. Jen poznání příčin a jejich eliminace.