Koncert k uctění památky Jiřího Bělohlávka

Pražský filharmonický sbor je předním evropským vokálním tělesem a jako jeden z nejvýznamnějších českých profesionálních ansámblů je zřizován přímo Ministerstvem kultury České republiky. Během dlouhé historie sboru založeného v roce 1935 se v jeho čele vystřídali nejvýznamnější čeští sbormistři. Od roku 2007 je hlavním sbormistrem Lukáš Vasilek.

Doménou sboru je především oratorní a kantátový repertoár. Při jeho uvádění spolupracuje s nejslavnějšími světovými orchestry (v posledních letech např. s Berlínskými filharmoniky, Izraelskou filharmonií, Staatskapelle Berlin, Staatskapelle Dresden a Vídeňskými symfoniky) a dirigenty (v nedávné době sbor dirigovali mj. Daniel Barenboim, Jiří Bělohlávek, Christoph Eschenbach, Manfred Honeck, Jakub Hrůša, Philippe Jordan, Fabio Luisi, Zubin Mehta a Simon Rattle). Pražský filharmonický sbor se nevyhýbá ani opeře. Pravidelně spolupracuje s Národním divadlem v Praze a od roku 2010 je rezidenčním sborem operního festivalu v rakouském Bregenzu.

Vedle toho těleso realizuje i celou řadu vlastních projektů. Od roku 2011 pořádá v Praze cyklus sborových koncertů, jejichž dramaturgie je zaměřena především na náročná a méně známá díla sborového repertoáru „a cappella“ nebo s komorním instrumentálním doprovodem. Nedílnou součástí aktivit sboru je také péče o hudební výchovu mládeže. Pro studenty pěveckých oborů organizuje Akademii sborového zpěvu, jejímž cílem je umožnit mladým umělcům získat praxi v profesionálním vokálním ansámblu, pro mladší děti zase pořádá edukativní koncerty a přímo na školách i pěvecké workshopy.

Pražský filharmonický sbor disponuje velmi bohatou diskografií a jeho nahrávky lze nalézt v katalozích největších světových vydavatelství. V posledních letech nahrával např. pro společnosti Deutsche Grammophon, Decca, Sony Classical a Supraphon. V uplynulé koncertní sezoně byla vydána mj. dvě významná alba: s kantátami Bohuslava Martinů (Supraphon, 2016) a se Stabat mater Antonína Dvořáka (Decca, 2017). Poslední jmenovaná nahrávka vznikla ve spolupráci s Českou filharmonií a jejím šéfdirigentem Jiřím Bělohlávkem.

V sezoně 2017/2018 realizuje Pražský filharmonický sbor v Praze koncerty mj. s Českou filharmonií a Vídeňskými symfoniky, na turné v Rusku vystoupí s Petrohradskou filharmonií a Velkým symfonickým orchestrem Petra Iljiče Čajkovského v Moskvě pod taktovkou Vladimíra Fedosejeva, v Izraeli zase s Izraelskou filharmonií a dirigentem Gianandreou Nosedou. V rámci Drážďanských hudebních slavností bude sbor koncertovat s Mnichovskou filharmonií a v létě se znovu vrátí na festival do rakouského Bregenzu, aby zde účinkoval v Bizetově opeře Carmen, stejně jako ve světové premiéře opery Beatrice Cenci skladatele Bertholda Goldschmidta. Pro společnost Decca nahraje Pražský filharmonický sbor ve spolupráci s Jakubem Hrůšou a Českou filharmonií Requiem Antonína Dvořáka.

Brněnský rodák Pavel Černoch absolvoval v poslední době řadu významných debutů a stal se jedním z nejvyhledávanějších tenoristů své generace.

Po úspěšném debutu v roce 2009 v Bavorské státní opeře v Mnichově jako Števa v Její Pastorkyni se stal stálým hostem na scénách nejvýznamnějších operních domů jako jsou m.j.: Teatro alla Scala Milano, Opera San Carlo Neapel, Státní opera v Berlíně, Německá opera v Berlíně, Státní opera v Hamburgu, Opera Stuttgart, Opera Zürich, Théatre La Monnaie Brüssel, Opéra de Bastille Paris, Opéra de Lyon, Teatro Real Madrid, Bolschoi Theater v Moskvě, Finská národní opera Helsinki stejně tak jako Operní festival v Glyndebourne a to s rolemi italského, francouzského, ruského i českého repertoáru: Alfredo (La Traviata), Gabriele Adorno (Simon Boccanegra), Rodolfo (La Boheme), Pinkerton (Madama Butterfly), Faust (Gounod und Berlioz), Lenski (Eugen Onegin), Vaudémont (Iolante), Lykow (Carská nevěsta), Števa (Jenůfa), Boris (Káťa Kabanová), Princ (Rusalka) a Jenik (Prodaná nevěsta).

V sezoně 2014/15 byl Pavel Černoch vysoce ceněn jak odbornou kritikou, tak i publikem v nových rolích jako Albert Gregor (Věc Makropulos) v Mnichově, Laca (Jenůfa) v Opeře ve Stuttgartu a jako Don Jose na festivalu v Glyndeborune. Představil se opět pařížskému publiku v roli Prince v Dvořákově Rusalce v Opeře Bastille a jako Pinkerton (Madama Butterfly) v Opeře v Kolíně nad Rýnem. Absolvoval i svůj debut v USA a to s Bostonskými symfoniky pod taktovkou Andrise Nelsonse. V minulé sezóně se poprvé představil jako Don Carlos v Hamburské státní opeře a vystoupil na festivalu BBC Proms v Londýně opět pod vedením Andrise Nelsonse.

Budoucí angažmá vedou mj. na Bregenský festival, do Mnichova, Paříže, Amsterdamu, Hamburgu, Toronta a nově i do Královské opery v Londýně či Metropolitní opery v New Yorku v rolích Don Carlos, Don Jose, Hamlet (Hamlet: Franco Faccio) Vladimir (Princ Igor), Lenski, Boris (Káťa Kabanová), Števa a Laca (Jenůfa).

Tenorista Pavel Černoch rovněž pravidelně vystupuje na koncertních jevištích, kam je zván renomovanými orchestry a festivaly, doposud spolupracoval m.j. s Birmingham Symphony Orchestra, Boston Philharmonic Orchestra, Orchestr Tonhalle Curych, s Ruským národním orchestrem, festivaly v Bergenu, Verbier a Glyndebourne. Spolupracuje s dirigenty mj. Daniel Barenboim, Kirill Petrenko, Simon Rattle, Andris Nelsons, John Eliot Gardiner, Charles Dutoit, Gennady Rozhdestvensky, Vassily Sinaisky, Jiří Bělohlávek, Tomáš Hanus, Jakub Hrůša a Jaroslav Kyzlink.

Pavel Černoch je absolventem brněnské JAMU oboru hudební management. Svůj vztah k hudbě si uvědomoval již od dětství a to v Brněnském dětském sboru Kantiléna. Operní zpěv později studoval soukromě u italského mistra Paola De Napoli ve Florencii, který je doposud jeho mentorem. Svůj jevištní debut absolvoval v Mozartově Kouzelné flétně na scéně brněnské Janáčkovy opery. Poté následovala jeho první angažmá v operních domech ve Vídni, Grazu, Rize, Seville, Düsseldorfu, Varšavě a v Praze.

Kateřina Jalovcová studovala zpěv na konzervatoři v Praze pod vedením profesorky Brigity Šulcové.

V roce 2001 získala 1.cenu v pardubické souteži konzervatoří.

Od roku 2004 byla sólistkou Divadla F.X Šaldy v Liberci a v roce 2006 přijala angažmá v Národním divadle v Praze, kde nastudovala řadu rolí, například Carmen (Carmen), Dalilu (Samson a Dalila), Melisandu (Pelleas a Melisanda) Niclause a Múzu (Hoffmannovy povídky), Pannu Rozu (Tajemství), Káču (Čert a Káča), Varvaru(Káťa Kabanová- režie Robert Wilson), Radmilu (Libuše), Olgu (Evžen Oněgin), Cherubín (Figarova svatba), Annia (La clemenza di Tito) a řadu dalších

Na svém repertoáru má dále role Azuceny (Il trovatore), Ulriky (Un ballo in maschera), Preziosilly (La forza del destino), Feneny (Nabucco), Suzuki (Madame Butterfly), Tygrany (Edgar), Siebela (Faust a Markétka),Giovannu Seymour (Anna Bolena), Dulcinée (Don Quichotte), Končakovnu (Kníže Igor), Fjodora (Boris Godunov).

V červnu 2007 se představila na opernim festivalu v irskem Wexfordu v roli Ježibaby (Rusalka), za kterou získala ocenění a v roce 2008 zde opět účinkovala pod taktovkou Dmitrije Jurowského v roli Lela v opeře Sněhurka Rimskeho Korsakova.

V Opernhausu v Grazu jako host účinkovala v roli Feneny a Suzuki.

Ve spolupráci se Symfonickým orchestrem Hl.M Prahy FOK se představila v roli Jokaste v oratoriu Oedipus Rex a poté zpívala Dvořákovo Requiem pod vedenim šéfdirigenta Jiřího Kouta.

V roce 2009 se představila v Teatro Municipale di Piacenza a v Teatro Comunale di Bolzano v roli Azuceny pod taktovkou Antonella Allemandiho a v režii Roberta Lagana Manoliho.

V sezoně 2010/2011 zpívala a natočila s Českým symfonickým orchestrem Mahlerovu Symfonii č.2 a č.8 pod taktovkou Libora Peška.

Tento mladý český basista se narodil roku 1983 v Ostravě, kde studoval na Janáčkově konzervatoři a na Ostravské univerzitě u Elišky Pappové. V roce 2003 zvítězil v kategorii „Junior“ v mezinárodní pěvecké soutěži Antonína Dvořáka v Karlových Varech a získal druhou cenu v kategorii „Píseň“. Je laureátem Mezinárodní pěvecké soutěže Jeleny Obrazcovové v Moskvě, kde získal zvláštní cenu za interpretaci Čajkovského Romance. V roce 2007 byl finalistou pěvecké soutěže Placida Dominga „Operalia“ a roku 2009 obdržel cenu v kategorii „Píseň“ na mezinárodní pěvecké soutěži BBC Cardiff Singer of the World.

V letech 2008–2011 byl členem souboru Komické opery v Berlíně, kde byl obsazen například do role Sarastra (Kouzelná flétna), Collina (La bohème), Surina (Piková dáma) a Nočního hlídače (Mistři pěvci norimberští). Ve vídeňské Volksoper vystupoval jako Betto (Gianni Schicchi), 1. nazaretský (Salome) a Zuniga (Carmen). V sezoně 2012/2013 se stal členem souboru Státní opery Unter den Linden v Berlíně, kde zpíval Collina (La bohème), Sarastra (Kouzelná flétna), Eremita (Čarostřelec) a otce Trulova (Život prostopášníka). Koncertně vystupuje s orchestry jako Česká filharmonie, Rotterdamská filharmonie, Staatskapelle Dresden, Symfonický orchestr města Birminghamu, Skotský komorní orchestr, King’s Consort a Collegium 1704.

Lukáš Vasilek, hlavní sbormistr Pražského filharmonického sboru (PFS), je absolventem oboru dirigování na Akademii múzických umění v Praze a hudební vědy na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Od roku 1998 byl po jedenáct let sbormistrem Foerstrova komorního pěveckého sdružení a v letech 2005–2007 působil jako druhý sbormistr operního sboru Národního divadla v Praze.

V čele PFS stanul v roce 2007. Vedle přípravy a dirigování samostatných koncertů studuje se sborem také repertoár pro účinkování ve velkých kantátových, oratorních a operních projektech. Spolupracuje při tom s významnými světovými dirigenty (např. Barenboim, Bělohlávek, Eschenbach, Honeck, Hrůša, Jordan, Luisi, Mehta, Rattle) a orchestry (např. Berlínští filharmonikové, Česká filharmonie, Izraelská filharmonie, Staatskapelle Dresden, Vídenští symfonikové). Od roku 2010 hostuje PFS pod jeho vedením na operním festivalu v rakouském Bregenzu.

Lukáš Vasilek je podepsán pod celou řadou nahrávek PFS vydaných mj. u společností Deutsche Grammophon, Decca, Sony Classical a Supraphon. U posledního jmenovaného labelu vyšla v roce 2016 nahrávka kantát Bohuslava Martinů, která nedávno získala nejvyšší hodnocení prestižních britských časopisů Gramophone (Editor’s Choice) a BBC Music Magazine (Choral & Song Choice).

V roce 2010 založil Lukáš Vasilek komorní vokální ansámbl Martinů Voices, s nímž se zabývá především interpretací sborové hudby 20. a 21. století. Příležitostně se věnuje také orchestrálnímu dirigování.

Kateřina Kněžíková se narodila v roce 1982 v Bohumíně. V roce 2007 absolvovala Pražskou konzervatoř a v roce 2010 ukončila svá studia na Hudební a taneční fakultě Akademie múzických umění v Praze pod vedením Jiřiny Přívratské. Je laureátkou řady soutěží a přehlídek, například Mezinárodní pěvecké soutěže Antonína Dvořáka v Karlových Varech.

V Národním divadle v Praze debutovala v roce 2005 v roli Zerliny a od roku 2006 je stálou členkou ansámblu. V uplynulých letech zde nastudovala postavy jako Susanna (Le nozze di Figaro), Serpetta (La Finta giardiniera), Servilia (La Clemenza di Tito), Blonde (Entführung aus dem Serail), Despina (Cosí fan tutte), Ilja (Idomeneo), Almirena (Rinaldo), Adina (Elisir d’amore), Barče (Hubička), Terinka (Jakobín), Nannetta (Falstaff), Aristea (L´Olimpiade) a mnoho dalších.

Hostovala v divadle J. K. Tyla v Plzni, v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě, v divadle F. X Šaldy v Liberci, ve Slovenskom národnom divadle v Bratislavě, v Theatre de Caen, Opéra Royal de Versailles, Theatre Royal de La Monnaie v Bruselu a v Opéra de Dijon.

Spolupracovala s režiséry jako je D. Beneš, Karl-Ernst a Ursel Herrmann, J. Heřman, L. Keprtová, L. Moaty, J. Nekvasil, V. Věžník aj.

V rámci své profesionální koncertní a operní činnosti spolupracovala s dirigenty jako je S. Baudo, J. Bělohlávek, A. Fisch, J. Gaffigan, M. Honeck, H. M. Förster, J. Hrůša, R. Jindra, V. Luks, E. Mazzola, J. Nelson nebo T. Netopil a s významnými hudebními tělesy, jakými jsou BBC Symphony orchestra, Camerata Salzburg, Collegium 1704, Česká filharmonie, Hessischer Rundfunk Frankfurt am Main, PKF - Prague Philharmonia, Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK, Symfonický orchestr Českého rozhlasu a mnoho dalších.

Pravidelně vystupuje na prestižních mezinárodních festivalech u nás i v zahraničí (MHF Dvořákova Praha, MHF Janáčkův máj,  MHF Pražské jaro, MOF Smetanova Litomyšl, Svatováclavský hudební festival, Struny podzimu, Festival de La Chaise-Dieu, Festival Rencontres Musicales de Vétzelay, Festival Baroque de Pontoise, Hudební most Praha – Drážďany, Uckermärkische Musikwochen, Tage Alte Musik Regensburg a další).

Vytvořila nahrávky pro Český rozhlas, televizní stanici MEZZO a belgickou rozhlasovou stanici RTFB International. Pro label Harmonia mundi nahrála Smetanovu Prodanou nevěstu a její nahrávka Dove é amore é gelosia v produkci OPUS ARTE DVD získala ocenění německé kritiky „Preis der deutschen Schallplattenkritik“.

„Česká filharmonie je mi umělecky i osobně velmi blízká. Na pódiu s tímto naším prvním orchestrem opakovaně zažívám krásné a hluboce jímavé chvíle. Je mi ctí, že mohu dál být součástí nejbližšího „rodinného“ kruhu České filharmonie, nyní společně s novým šéfdirigentem Semjonem Byčkovem a s mým skvělým kolegou Tomášem Netopilem. Těším se na naše společné projekty, ať už půjde o uvádění kanonických děl našeho i světového repertoáru, nebo o představování méně známých skladeb a exkursy do oblasti soudobé hudby. Přeji si, aby se celá naše instituce úspěšně a harmonicky dál ubírala po té umělecké cestě, na kterou ji nasměroval Jiří Bělohlávek.“

Jakub Hrůša s Českou filharmonií poprvé vystoupil v roce 2004, kdy na záskok dirigoval program složený z děl Leoše Janáčka, Bohuslava Martinů a Antonína Dvořáka. Tehdy byl čerstvým absolventem pražské AMU, kde studoval mimo jiné i u Jiřího Bělohlávka. Poté s orchestrem vystupoval na čtyřiceti koncertech doma i v zahraničí a na začátku sezóny 2015-2016 byl jmenován jeho stálým hostujícím dirigentem. V letošní sezóně řídil zahajovací koncerty České filharmonie a s účinností od začátku sezóny 2018-2019 byl jmenován jejím hlavním hostujícím dirigentem.

Hrůša pravidelně hostuje u předních orchestrů v Evropě i USA a je rovněž šéfdirigentem Bamberského symfonického orchestru, hlavním hostujícím dirigentem Tokijského metropolitního symfonického orchestru a hlavním hostujícím dirigentem londýnského orchestru Philharmonia. V letech 2009 až 2015 působil jako hudební ředitel a šéfdirigent orchestru PKF – Prague Philharmonia. Z jeho nejdůležitějších vystoupení v posledních letech lze jmenovat debut s Královským orchestrem  Concertgebouw, se souborem Orchestra dell’Accademia Nazionale dei Santa Cecilia, s Mahlerovým komorním orchestrem, Newyorskou filharmonií, bostonskými a chicagskými symfoniky a také opakovaná vystoupení s Orchestrem lipského Gewandhausu, orchestrem DSO v Berlíně, Losangeleskou filharmonií a Cleveland Orchestra. V letošní sezóně bude Jakub Hrůša debutovat rovněž se sanfranciskými symfoniky a Mnichovskou filharmonií. 

Stejně blízko jako ke koncertnímu repertoáru má Hrůša i k operní tvorbě. Vedle Národního divadla v Praze pravidelně hostuje také na Glyndebournském operním festivalu a v letech 2010 až 2012 zastával i funkci uměleckého ředitele festivalového turné po britských městech. Pro Glyndebournský festival nastudoval Janáčkovu Lišku Bystroušku, Brittenova díla Sen noci svatojánské a The Turn of the Screw, Bizetovu Carmen, Mozartova Dona Giovanniho a Pucciniho Bohému. Na jiných scénách dirigoval také Janáčkovy opery Věc Makropulos (Vídeňská státní opera) a Její pastorkyňa (Finská národní opera), Dvořákovu Rusalku (Opéra national de Paris), Pucciniho Triptych (Frankfurtská opera) a Musorgského Borise Godunova (Dánská královská opera). V sezóně 2017-2018 se vrací na scénu Opéra national de Paris, kde bude dirigovat Lehárovu Veselou vdovu, s Bizetovou Carmen se poprvé představí na scéně Královské opery v Covent Garden a pro Glyndebournský festival bude řídit novou inscenaci opery Vanessa Samuela Barbera.

Pro společnost Universal pořídil Jakub Hrůša s Českou filharmonií a sólistkou Nicolou Benedettiovou studiové nahrávky houslových koncertů P. I. Čajkovského a Maxe Brucha. Pro společnost Octavia Records s Tokijským metropolitním symfonickým orchestrem živě natočil Berliozova, Straussova a Sukova díla. Pro firmu Pentatone nahrál tři disky s orchestrem PKF – Prague Philharmonia a pro společnost Supraphon šest CD s českou hudbou. Na počátku svého působení v čele Bamberských symfoniků natočil Hrůša s tímto orchestrem Smetanovu Mou vlast, což byla první nahrávka v rámci jeho nové spolupráce s firmou Tudor Records.

Jakub Hrůša se stal prvním držitelem Ceny sira Charlese Mackerrase, která mu byla udělena za zásluhy o šíření hudby Leoše Janáčka v zahraničí. Působí rovněž jako předseda občanského sdružení International Martinů Circle.

V únoru 1876 rozvrhl Antonín Dvořák kompozici Stabat mater na text středověké sekvence, jímavého obrazu truchlící Panny Marie pod křížem. Autorství latinské předlohy se připisovalo františkánskému mnichu Jacoponu da Todi (?1230–1306), dnešní mínění medievalistů o původci sekvence však není jednotné. Za impuls k Dvořákovu zhudebnění bývá považováno úmrtí jeho dvoudenní dcerky Josefy v srpnu 1875, časový odstup od této události k započetí práce je ovšem příliš velký. Spíše sehrála roli Dvořákova varhanická funkce v kostele sv. Vojtěcha, při níž přišel do styku s duchovními skladbami starší doby i současníků a pocítil potřebu přispět k tomuto oboru vlastním dílem. Na konečné vypracování skladby, která po první pracovní fázi zůstala ležet, však měla rozhodně vliv tragédie Dvořákových v létě 1877, kdy jim během dvou měsíců zemřely další dvě děti.

Kantáta Stabat mater byla dokončena v listopadu 1877. Dvořák rozdělil text do deseti oddílů, na nichž se podílejí čtyři sólové hlasy jako ansámbly či (s výjimkou sopránu) v samostatných úsecích, dále sbor a orchestr doplněný o varhany. Žal nad ztrátou dítěte a lidským utrpením se v Dvořákově skladbě proměňuje ve smíření a víru. Východiskem pojetí byla díla hudebního baroku, nejedná se zde však o monumentální fresku, kompozice je prodchnuta prostým citem hluboce věřícího člověka. Atmosféru navozuje instrumentální úvod s chromatickými lkavými tóny, z pianissima nastupují první slova sboru, kvartet druhého čísla vyjadřuje soucit s žalující matkou, následuje smuteční pochod, krásné propojení basového sóla se sborem; osobitým způsobem zpracovává Dvořák všechny strofy, každý úsek až po závěrečnou fugu má uzavřenou formu a výpověď.

První provedení tohoto díla se uskutečnilo v rámci cyklu tzv. „Concert spirituel“ 23. prosince 1880 na Žofíně. Pořadatelem byla Jednota hudebních umělců, roku 1803 založený česko-německý penzijní spolek, který uváděl dvakrát ročně velká vokálně-instrumentální díla. Na provedení se podílel spojený sbor a orchestr českého Prozatímního i německého Stavovského divadla, chovanci operní školy Jana Ludevíta Lukese, žáci konzervatoře a další účinkující. Řídil Adolf Čech, sólisty byli Eleonora z Ehrenbergů, Betty Fibichová, Antonín Vávra a Karel Čech. Kritik Národních listůpři té příležitosti zauvažoval o Dvořákově tvůrčí mentalitě a vyslovil téměř proroctví: „Včera provedeno bylo v koncertní síni Žofínského ostrova velké dílo předního skladatele našeho Stabat mater od Antonína Dvořáka, nejzralejší a bez odporu nejznamenitější ze všech jeho prací vokálních. Jest to úkaz pozoruhodný, že Dvořák, tento instrumentální skladatel ve vlastním slova smyslu, poprvé sobě proklestil cestu k srdci a mysli obecenstva prací vokální: velkolepě stavěným hymnem na slova z Hálkových Dědiců Bílé hory, potom teprve přišly práce symfonické a skladby komorní; do ciziny též poprvé vnikl vítězně skladbou vokální, rozkošnými Moravskými dvojzpěvy. [...] Tento úkaz nezdá se mi býti pouhou náhodou, nýbrž spíše zjevem, spočívajícím v nejhlubším jádru umělecké povahy této obdivuhodné síly tvůrčí, i možno dle všeho předvídati, že Dvořák, vládnoucí tou dobou suverénně formami instrumentálními, sáhne hlouběji šťastnou rukou v nezměrné bohatství svého umění a vynese na povrch příští dobou ryzí zlato nových, krásnějších forem vokální hudby, spojení poetického slova s tvarem hudebním, ku kterémuž vznešenému cíli veškero moderní umění spěje. Krásné spojení živlů z říše básnictví a hudby ve formě zpěvohry, ať světské či duchovní (forma moderního oratoria), jest přec jen pro vynikajícího skladatele naší doby nejvyšším vrcholem umění.“

Recenzent se rovněž vyslovil k problému duchovní tvorby v nové době: „Moderní hudba má po ruce jiný výraz pro hluboká slova Stabat mater než hudba dob minulých a Dvořák podal vše samostatně, originelně; mnoho bude vytýkáno z různých stran novým těm tvarům hudebním, však v jednom zajisté všichni hlasové budou souhlasiti: že jest to výraz ducha neobyčejného, velkého. Slyším již, jak jedni říkají, že sloh ten jest málo duchovní, či církevní, druzí, že tam převládá výraz zpěvoherní atd. O věci té dá se vésti hádka s tím větším úspěchem, že méně dosud jest objasněno, v čem vlastně onen sloh ryze církevní vězí! Či by to snad měl býti sloh ‚a capella‘? Bůh zachraň; neboť pak by nebyl v oboru tom pokrok vůbec možným.“ (značka -ý, Národní listy, 24. 12. 1880).

Podobnou úvahu připojil k pozitivnímu posudku novinky také kritik německého listu: „Jednota hudebních umělců se v posledních letech snažila dodat svým duchovním koncertům zvláštní dráždivost přijetím zde ještě neslyšených hudebních děl. Po zdařilých produkcích Brahmsova Německého rekviem, Bachových pašijí a Vánočního oratoria jsme ve čtvrtek slyšeli nové dílo domácího, nyní již v celém hudebním světě proslulého skladatele, Stabat mater Antonína Dvořáka. [...]  Lze diskutovat o tom, zda je daný text vhodný pro téměř dvouhodinovou skladbu vybavenou všemi prostředky moderního orchestru; tím větší zásluha musí být přiznána Dvořákovi, že nedochází k pocitu monotónnosti a bez ohledu na jednotvárnou náladu posluchačova pozornost neochabne. [...] Celek podává nové, skvělé svědectví o bohatství Dvořákovy hudební fantazie, jeho zručnosti v pojednání velkých forem a v instrumentaci.“ (značka K., Prager Tagblatt, 27. 12. 1880)

Za hranicemi Čech bylo Stabat mater uvedeno poprvé roku 1882 v Budapešti a 10. března 1883 následovalo provedení v Londýně v St. Jamesʼ Hall pod taktovkou Josepha Barnbyho. Dvořákovo jméno už bylo v Anglii známé, uvedení Stabat mater však znamenalo triumf, po němž následovaly objednávky na další vokálně-instrumentální díla.

Dvořákovo Stabat mater bylo často uváděno po celé vlasti v rámci slavnostních příležitostí. Tak například při slavnostním koncertu v rámci Sjezdu českoslovanského pěvectva 17. května 1891, kdy se na jeho provedení v Národním divadle v Praze podílelo na sedm set zpěváků, nebo na koncertě pořádaném Jednotou hudebních umělců 2. dubna 1903, kdy bylo provedeno za spoluúčasti pražského Hlaholu a České filharmonie s dirigentem Karlem Doušou.