Osudy hokeje na Hodonínsku - 2. část (Prušánky, Kyjov)

Díky ochotě autorů knihy nesoucí název "Osudy hokeje na hodonínsku - 75 let hokeje v regionu", pánů Ivo Cencingera a Edy Mezery, Vám můžeme přinést historii hokeje nejen ve městě Hodoníně, ale i v okolních městech, vsích či vesničkách od samého počátku tohoto krásného sportu na Hodonínsku. Dnes si představíme osudy Prušánek a Kyjova.

Osudy hokeje na Hodonínsku - Prušánky (Sokol)

V Prušánkách se bruslilo na okolních zamrzlých plochách a byla to hlavně zábava pro děti. Organizovaný hokej v této obci neměl dlouhého trvání, hrál se prakticky jenom dvě sezony. Poté, co vyrostl zimní stadion v Hodoníně, zakoupilo místní zemědělské družstvo v roce 1958 hokejovou výstroj a několik nadšenců začalo hokej hrát soutěžně.

Hokejisty vedl Josef Komárek starší, v sezoně 1959/60 vyhráli okresní přebor. Jezdili také do Dubňan, Rohatce i Uherského Ostrohu. Často hrávali přátelská i mistrovská utkání s blízkými Lužicemi. Přesto, že prušánecké mužstvo hrálo na cizích stadionech, mělo svoje fanoušky. Většina hokejistů byli zároveň fotbalisté. Chytal Emil Zálešák, mužstvo tvořili například Ladislav Kaluža, František Hromek, kapitán Jan Prčík, František Prčík, Jaroslav Koliba, Antonín Koliba, Jaroslav Hromek, Josef Čech, Jiří Šesták, Zdeněk Nosek, Stanislav Maděryč, Václav Šiller či Jan Šimek.

Náklady na cestování a postupně i hráčské vybavení začínaly být ale překážkou, navíc jádro týmu odešlo na vojnu, a tak mužstvo skončilo činností v roce 1960. Poté ještě někteří hokejisté pokračovali v odborářské lize už jako JZD Prušánky až do roku 1990.

(pramen: Jan Prčík)

Kyjov (SK, Sokol, Jiskra)

Bruslit se začalo v Kyjově na Junáku, nebo též na gymnaziálním hřišti (v dnešním parku a letním kině) ve čtyřicátých letech. Jeden z pamětníků z poválečných let, Zdeněk Durna, vzpomíná: „Když byly vhodné podmínky, tak jsme s panem učitelem tělesné výchovy Něničkou zvedli stavidlo potoka Kyjovky, který vedl přes park od Vávrova mlýna v Nětčicích, hřiště se napustilo vodou až do výšky jednoho metru a když zamrzlo, odehrávaly se zde mače mezi třídami a ulicemi. V té době byly brusle na klíček, takzvané šrůbkáče, nosily se zvlášť a přišroubovaly se na boty až na kluzišti speciálním klíčkem. Jen někteří kluci měli takzvané šeksny, brusle přímo na botech, později se jezdilo na skutečných hokejových kanadách. Dnešní hokejka byla tehdy docela vzácnost, hrálo se často samorosty z okolních keřů, pravá hokejka se půjčovala a vystřídalo se u ní celé družstvo. Když v Kyjově nebyl led, chodívalo se do Svatobořic na rybník, později za sklárnu na zamrzlá odpadní jezírka.“

Na kluzišti v parku se později objevila i malá kabinka pro hráče. Budoucí hráči Jiskry Kyjov se etablovali z kluků, kteří začínali bruslit v těchto provizorních podmínkách a také na loukách mezi Kyjovem a Svatobořicemi. V zátočině pod kopcem Liščákem se rozlévala Kyjovka a dalo se tak dojet až do Svatobořic. Mezi prvními hráči byli například Honza Rakušan, Bob Hasman, Jarda Patík, Vratislav Šnajdr, Jiří Vinca, Karel Matějíček a Vašek Lunda z Bukovan, Petr a Jaroslav Dubský, Josef Vávra, Vojta Chrástecký, František Pichler, Jenda Okůnek a další. Významnou osobností v poválečných letech byl hráč, trenér a také funkcionář Jaroslav Polák.

Ale nejen hokejisté nacházeli na kluzišti vyžití. Takto vzpomíná na své první ledové krůčky v šedesátých letech paní Olga Pinterová, rozená Janečková: „Byl rok 1956, jako žačka první třídy jsem přišla s maminkou na kyjovské kluziště v parku na stadioně a začala se učit první pohyby na bruslích. Měla jsem takzvané kačenky na klíček. Krásně se leskly. Naučila jsem se jezdit velmi rychle a bruslení si zamilovala. Pokud mrzlo, bruslilo se většinou celý den, kluziště bylo vždy v pořádku a dobře fungovalo hlavně díky Jardovi Patíkovi. Dopoledne se na něm střídaly školy v hodinách tělocviku, odpoledne veřejnost, některé dny byly vyhrazeny trénování hokejistů. Hojně navštěvované bylo kluziště i večer. Od 18 do 21 hodin jsme nastupovali my, kyjovská omladina.

U kluziště byl malý domeček, kde jsme se přezouvali. Všude plno bot, kabátů a bund, a nepamatuji se, že by se něco ztratilo. V místnosti byla kamna, kde se stále vařil nezapomenutelný čaj se sirupem paní Davidové. Hořčičák stál korunu, vstupné na stadion byla jedna a dvě koruny. Z amplionu se linula kouzelná dobová hudba. My dívky jsme ladně objížděly kluziště ve velkých kruzích a zvláště v zatáčkách se snažily upoutat pozornost kluků, kteří v jeho rozích hráli hokej. Na ledě také zkoušeli první krasobruslaři. Trávili jsme tam prostě nezapomenutelné večery, prožívali první lásky. I kluziště bylo naší velkou láskou.“

Kyjovský hokej měl poměrně rychlý vzestup, během několika let se dostal na krajskou úroveň, což byl vzhledem k přírodním podmínkám velký úspěch. Mnozí si z dob hokejových utkání pamatují zábavné okamžiky, například když zápasy rozhodoval pan Veškrna z náměstí, který ale neuměl dost dobře bruslit a občas upadl.

V roce 1954 se hokej stěhoval na stadion za parkem (nynější plocha pro košíkovou a bruslení). V roce 1957 tam byly postaveny ochozy, stupínky, sklárny dodaly mantinely a poprvé se nastříkal led. Zimy byly podle pamětníků ještě příznivé. Dresy prali, ale také čaj a grog vařívali pan Patík s paní Pospíšilovou, později Svrškovou. Po úmrtí manžela paní Pospíšilové převzala funkci hospodářky paní Davidová s manželem.

Návštěvnost zápasů, zvláště mistrovských, bývala v Kyjově tradičně vysoká. Diváci stáli blízko mantinelů a kontakt s pukem, hráči i rozhodčími býval tak velmi bezprostřední. Dokládá to i jedna příhoda z propagačního utkání s hráči Rudé hvězdy Brno, přeborníka republiky. Byl mezi nimi i reprezentační obránce Rudolf Potsch. Při jednom z útoků napálil mohutně puk golfovým úderem, ale minul bránu, za kterou ještě nebyly ochranné sítě. Zasáhl za ní stojícího kluka, kterého museli s pohmožděnou rukou odvézt do nemocnice. I přes tuto vážnější příhodu přijali brněnští hráči po skončení zápasu pozvání do vinného sklípku a dopadlo to tak, že příštího dne před mistrovským zápasem byly jejich řady značně prořídlé…

Hokejisté Kyjova hráli zpočátku pod hlavičkou Sokola, po válce ve druhé polovině padesátých let se při sklárnách utvořila tělovýchovná jednota Jiskra Kyjov. Pod tímto názvem vystupoval hokejový oddíl od roku 1958. I když původní hráči byli většinou fotbalisté, rychle přibývalo i ryzích hokejistů.

Delegace hráčů navštívila jednoho dne tehdejšího ředitele skláren Martilíka s žádostí o podporu a tak dostali patřičnou výstroj. V padesátých letech hrál Kyjov okresní soutěž a sehrával utkání například se Stavěšicemi, Ždánicemi, Svatobořicemi nebo Koryčany. Postupně byly vybudovány mantinely, ochozy, osvětlení a nastříkán led na novém stadionu Jiskry. Návštěvnost bývala poměrně dobrá, na zápasy chodily stovky diváků. Na cestování mužstva vzpomíná Jiří Vinca: „K venkovním zápasům soutěže se zpočátku jezdilo na vétřiesce, zařizoval to Alois Ševčík z tehdejšího Svazarmu. Například jsme jednou cestovali do Ždánic a na ledě tam bylo dvacet centimetrů sněhu. Stadion jsme museli napřed uklidit a teprve pak mohl začít zápas. Led doslova zvonil a tehdy nebyly chrániče, jen páskou omotané chrániče fotbalové, rukavice pracovní a často hokejky zvané samorostky.“

Kyjov vybojoval časem i postup do divize, na utkání vzpomíná bývalý střední útočník Jiskry Kyjov Petr Dubský, který byl spolu s Květoslavem Rudickým a Františkem Velcem členem takzvané rychlé roty: „Přijeli jsme na utkání o postup do divize s Univerzitou Zlín. Měli jsme před nimi respekt, pro nás to byl prakticky ligový tým. Nepustili nás z obranné třetiny, ale třikrát jsme ujeli a vyhráli 3:1! Ale kvůli reorganizaci soutěže jsme nepostoupili.“

Kyjovský hokej později vydatně podporoval také kapitán, hráč a náměstek ředitele skláren Vratislav Půček. Podařilo se mu dostat kyjovský hokej na výsluní a dovedl zařídit vše kolem něj. Díky němu neodmítal podporu hokeje ředitel skláren Ferdinand Kalous.

V šedesátých letech hráli v dresu Jiskry Kyjov například Zdeněk Venyš, Josef Selucký, Miroslav a Květoslav Rudický, Vratislav Šnajdr, Čada, Rakušan, Chrástecký, Patík, Fojtík, Vrána, Vašíček, Novák, Velc, Grufík, Rusňák, Holec, Opatřil, Blažek, Jiří Vinca, František Pichler, Petr Dubský či Václav Lunda, pozdější hráč prvoligové fotbalové Zbrojovky Brno. Chytali brankáři Josef Bernatík, Milan Netolička, který působil i jako lékař mužstva, až do pětatřiceti let chytal Karel Matějíček.

S hokejisty se často radovaly, ale i trpěly jejich přítelkyně či manželky. Manželka Vratislava Šnajdra jezdila všude s mužstvem a vzpomíná, jak si manžel v počátcích při utkání v Hodoníně málem překousnul jazyk: „Doktor Venyš mu nacpal půl balíku vaty do pusy, ale strašně to krvácelo, tak jsme jeli sanitkou do nemocnice na šití. Na konec zápasu jsme se ale vrátili. Několik dnů jedl muž jen krupici a pil, protože měl jazyk a tvář pěkně napuchlou. Po týdnu mu to ale nedalo a začal trénovat a hrát, tak byl zapálený. Velkého a tvrdého sportovního ducha měl nejen on, ale všichni!“

Na návštěvy hokejových zápasů Jiskry Kyjov a jednu smutnou příhodu z ledna roku 1960 vzpomíná fanda a někdy také brankový rozhodčí s červeným praporkem Milan Bernatík: „Co se týče diváků, chodilo jich hodně, mladších i starších. Nevadila ani velká zima, vždycky měl někdo nějakou tu plucku slovácké vody a tak ji přečkali. Mezi nadšenci nemohli chybět ani Zdeněk Hanák, Otek Cahlík a také Jaroslav Běťák, velký fanda kyjovského hokeje a také tehdejší předseda fotbalového oddílu. Právě s ním se kamarádi při návratu domů z jednoho utkání rozloučili ve vratech, a pokračovali dál. Ani si nevšimli, že Jaroslav Běťák se po zazvonění ve vratech zhroutil a ráno po infarktu zemřel. Vyvolalo to velký rozruch mezi fanoušky, protože všichni byli jako jedna rodina, dlouho se na tuto smutnou příhodu vzpomínalo a nezapomnělo.“

Další příhoda byla veselejší: „Jednou po příchodu na kluziště jsme tam uviděli zajíce, byl jaksepatří, jako středně velký pes. Ale překážel při úpravě ledu a tak se na něj dělal velký hon. Zajíc běhal a klouzal od mantinelu k mantinelu a pět kluků za ním. To bylo smíchu! Zajíc měl o něco náskok, protože kluci byli jen v botách a než dorazili k mantinelu, zajíc se odrazil od hrany a běžel zpět. Všechno na zemi a znova, pak na něj hodili nějaký zimák, jinak by ho nechytili. Oči jak tenisáky měl vyvalené jak pulec před bouřkou. To bylo slávy, když jej z ledu odnášeli směrem do polí. Sklidili za to potlesk fandů, i takové zážitky, stejně jako vítězství, přispívaly k radosti.“

Na jednoho z výrazných kyjovských sportovních fanoušků vzpomíná Petr Dubský: „Nestorem a maskotem kyjovského hokeje býval člověk zvaný George Chobotský. Nevynechal jediné stříkání ledu, jediný zápas ani zájezd, byla to chodící kronika, měl v hlavě všechny utkání a výsledky, fandil i ostatním kyjovským sportovcům, fotbalistům či košíkářům.“

I když počasí v šedesátých letech ještě většinou přálo, některé zápasy se později musely odehrávat i na zimním stadionu v Hodoníně. Činnost hokejového oddílu skončila po roce 1968 z finančních důvodů, náměstek skláren Půček musel po stranických prověrkách odejít na Slovensko a podnik měl jiné priority. V té době byly ale také špatné klimatické podmínky, prakticky tři roky po sobě nebyl led. Kyjovský hokej skončil po roce 1968, později hráli zástupci Kyjova jen odborářskou ligu v Hodoníně.

Postupný zánik ledního hokeje v Kyjově popisuje opět Milan Bernatík: „Jakmile přestávalo mrznout, tak se soutěže hrávaly na hodonínském zimním stadionu. Tam také sehrál Kyjov snad poslední zápas, a to přátelský s Hodonínem, a prohrál 4:5. To byl na tehdejší poměry krásný výsledek. Potěšilo nás, že nás pochválil i tehdejší hodonínský kouč Jiří Macelis. Tak skončila kyjovská hokejová éra. Nedostávalo se ničeho, mantinely pustly, až se odstranily a kluziště sloužilo jen pro malé děti s rodiči. A protože mráz někdy trval jen nějaký ten den, přestal se i stříkat led. Škoda.“

V paměti mnoha Kyjovjáků zůstává smutný konec hokeje také jako rozpadající se dřevěné mantinely, které se dlouho povalovaly na hřišti, a plesnivějící hokejová výstroj v kabinách. Stále ale u některých přežívá odvážná myšlenka na vybudování kluziště s umělým ledem v Kyjově.

Jen pro historickou evidenci uvádíme hlavní poválečné aktéry kyjovského hokeje. Brankáři byli Ladislav Selucký, Karel Matějíček, Josef Bernatík, Milan Netolička, Zdeněk Lejska. Obránci Čada, Vratislav Půček, Vratislav Šnajdr, Miroslav Rudický, Josef Holec, Josef Vávra, Jaroslav Patík, Zdeněk Venyš, Vojtěch Chrástecký, Josef Krist, Josef Selucký, Jiří Vinca, Jaroslav Kuňák, Bonek Novák. Útočníci Vlastimil Vrána, Fojtík, Jan Rakušan, František Pichler, Jaroslav Dubský, Petr Dubský, Květoslav Rudický, Josef Korejs, Václav Lunda, Slávek Lunda, Josef Kuňák, Jan Vašíček, Miroslav Mrkůs, František Polák, Jan Bernatík, Ladislav Štibrány, Jan Štibrány, Vítězslav Charvát, Václav Cahlík a Zdeněk Bystřický. Není bez zajímavosti, že mezi kyjovskými hráči byl velmi krátce také Jan Gottvald, který v šedesátých letech odešel do fotbalových Drnovic, s nimiž to dotáhl až do první ligy, a později se stal místopředsedou Českomoravského fotbalového svazu. Trenérem byl Jaroslav Polák, pomáhal Karel Matějíček.

(pramen: Petr Dubský, Jiří Vinca, Milan Bernatík, Zdeněk Durna, Olga Pinterová)

Text je použit z knihy Osudy hokeje na Hodonínsku vydané roku 2005 OS ČSTV Hodonín, s laskavým svolením autorů Ivo Cencingera a Eduarda Mezery.