Prostějovské továrny na stroje Wichterle a Kovářík a.s.

Wichterle

Historie této, později největší, české firmy na výrobu hospodářských strojů byla velmi členitá a dynamická. Podnikavý prostějovský měšťan František Wichterle, se narodil v roce 1840. Jako bývalý solicitátor u notáře Einaigla, spolumajitel a vedoucí plynárny, kterou se svými švagry Adolfem a Janem Procházkovými v roce 1871 koupili v dražbě, správně odhadl situaci.
Využil poptávky po zemědělských strojích a na dvoře plynárny postavil malou dílnu, ve které s několika dělníky začal v roce 1878 opravovat a vyrábět jednoduché stroje pro rolnická hospodářství pod firmou Wichterle a Procházka. Tak vznikl jeden z nejstarších strojních závodů pro stavbu hospodářských strojů na Moravě. Výroba s úspěchem prosperovala. František Wichterle se vzdal vedení plynárny, odloučil se od ní, postupně přikoupil pozemky, které s plynárnou sousedily a od 1. ledna 1880 se stal samostatným majitelem firmy František Wichterle. V roce 1882 začal se stavbou továrního objektu v němž koncem roku 1883 postavil slévárnu. V roce 1885 v blízkosti jeho továrny, na protější straně silnice z Prostějova do Vrahovic, vznikla nová továrna, rovněž na opravy a výrobu hospodářských strojů - Zaoral a spol. Zaoral byl předtím mistrem a jeho společníci Lazar a Dostál dělníky ve Wichterlově továrně. Oba společníci se však se Zaoralem brzy rozešli. Jejich místo převzal tichý společník Arnošt Zajíček, syn tehdejšího německého starosty města Prostějova. V roce 1886 se továrna Zaoral a spol. dostala do finančních nesnází. Těsně před jejím krachem se však podařilo Zajíčkovu advokátu ji prodat dvěma nezkušeným hanáckým rolníkům Běhalovi a Kuželovi, kteří ji vedli pod firmou První českomoravská rolnická továrna na hospodářské stroje se slévárnou v Prostějově, Jan Běhal a Josef Kužela. Její chod však udrželi jen 8 měsíců. V únoru roku 1887 byli nuceni zastavit platy zaměstnancům a jejich továrna byla prodaná v exekuční dražbě Zajíčkovu švagrovi Biberlemu. Tak se dostala zpět do Zajíčkovy rodiny. Oba rolníci přišli na mizinu, ztratili svoje grunty i s pozemky. Ani tentokrát však běh továrny neobstál v konkurenci. V září roku 1888 ji i se slévárnou koupil František Wichterle za 29.500 zlatých (za 18.500 zl. budovy a pozemky a za 11.000 zl. inventář).Postupně ji dalšími přístavbami rozšiřoval. Tak vznikla továrna, která byla v obchodním rejstříku již v roce 1884 zapsána pod názvem První Prostějovská továrna na hospodářské stroje a motory, slévárna na kov a železo František Wichterle.

K zapracování svých zaměstnanců si zajistil potřebné odborné, provozní a obchodní pracovní síly z míst, kde již strojírenský průmysl byl zaveden. Od výroby jednoduchého nářadí, řezaček a šrotovníků s ručním pohonem, studničních i hnojůvkových pump, ručních mlýnků a lisů na vinné hrozny a ovoce, se postupně přešlo na výrobu ručních i žentourových mlátiček bez čištění zrna i s čisticím zařízením, dále na výrobu třídičů zrna, fukarů, drhlíků na kukuřici, žentourů zabudovaných napevno i převozných, parních kotlů a lokomobil. Byly vyráběny i další druhy strojů, které se v té době v zemědělství používaly. Byly to např. transmisní součásti, spojky, čelní i kuželová ozubená kola, nástěnné výtahy, později zařízení pro jatky, výroba stavební litiny, patentovaná kuličková ložiska, aj. Výroba odlitků se rozšiřovala a po koupi dalších budov v objektu roku 1890 byla postavena na tehdejší dobu dobře vybavená slévárna. V továrně v tom roce již pracovalo na 250 dělníků. Původní Zaoralovu slévárnu a svoji, postavenou v roce 1883, František Wichterle zrušil. Nová slévárna měla dvě kopulové pece a kelímkovou šachtovou pec, oddělení pro těžké, střední a lehké odlitky. V části pro těžké a střední odlitky byla vybavena dvěma mostovými jeřáby na společné jeřábové dráze. S postupně doplňovanými přístavbami a vybavením sloužila tato továrna svému účelu až do 14.října 1963, celkem 73 let! František Wichterle zemřel v roce 1891 ve věku 51 let.

Po jeho úmrtí převzali továrnu jeho synové Lambert a Karel. I oni v rozšiřování továrny pokračovali, takže továrna měla zanedlouho přes 1.000 dělníků. V roce 1900 koupili od společníků Přehnálka a Chýleho, zeťů Josefa Majárka, bývalého dílovedoucího továrny Františka Wichterleho, parní pilu, která se nacházela v sousedství objektu továrny. Koncem I. světové války koupili sirkárnu firmy M. a T. Ries, která patřila koncernu Solo. Ta byla upravena na tovární požárnické depo a několik bytů pro zaměstnance. Firma měla po celém území bývalého Rakouska-Uherska i v zahraničí rozvětvenou síť prodejních zástupců, pracujících na provizi. Zejména v bývalém carském Rusku a v balkánských státech založila zastoupení svých filiálek. Vývoz se proto neomezoval jen na rakousko-uherskou oblast. Firma vyvážela prakticky do všech států Evropy i Asie, Albánie, Bulharska, Francie, Holandska, Itálie, Maďarska, Polska, Rumunska a Jugoslávie.

Kovářík

Začátkem devadesátých let minulého století tkalcovské řemeslo, do té doby hlavní zdroj příjmů prostějovských obyvatel, pozvolna odumíralo a bylo nahrazeno řemeslem krejčovským a strojní výrobou. Vyhlídky měla zejména strojírenská výroba. Tak se i bratři Ing. František a Ing. Josef Kováříkovi, jejichž rodiče byli tkalci, zaměstnáni česáním barchetu a kalmuku u několika německých výrobců tohoto zboží, rozhodli pro zemědělské strojírenství. V roce 1894 zřídil v blízkosti Wichterlovy továrny mladší z bratrů Ing. Josef Kovářík, výrobu potažních pluhů a dalšího nářadí na přípravu a zpracování půdy, obdobného sortimentu, který vyráběla i továrna Františka Wichterleho. V roce 1896 se z vídeňské techniky vrátil do továrny starší bratr Ing. František Kovářík. Ve Vídni pracoval jako konstruktér pro stavbu strojů a vyučoval technickému kreslení. Tak vznikla společná firma F.a J. Kovářík, továrna strojů a slévárna Prostějov.

Ve Wichterlově továrně se do sloučení s firmou J. a F. Kovářík vyrábělo celkem 45 typů mlátiček, z nichž 32 typů mělo zubové mláticí ústrojí a horní mlat. 13 typů mělo mláticí ústrojí mlatkové se spodním mlatem. Obě firmy vyráběly obdobný sortiment zemědělských strojů, a tak vlastní typy zemědělských strojů si navzájem konkurovaly. V roce 1903 začly obě firmy vyrábět stabilní, čtyřtaktní, volnoběžné, vodou chlazené s horizontálně uloženým válcem palivové motory pro pohon benzínem. V těchto motorech bylo možno používat jako pohonné látky také petrolej. V té době byly již vyráběny mlátičky s dvojím čištěním, klasňovacím zařízením a třídičem zrní. K mlátičkám byly dodávány i lisy na slámu se samostatným pohonem. O několik roků později byla zavedena výroba stacionárních horizontálně uložených motorů s generátory na nasávaný plyn z antracitu nebo koksu, s výkonem 10 až 65 HP, pro pohon mlýnských zařízení. Firma F. Wichterle začala v roce 1908 vyrábět také vysokotlaké čtyřtaktní motory s vertikálně uloženým pístem pro pohon naftou, jedno- až tříválcové, s výkonem 20 až 200 HP, které byly používány pro pohon transmisí v menších průmyslových podnicích, elektrárnách, apod. V roce 1909 ustavila firma F.a J. Kovářík akciovou společnost, aby mohla doplňovat svůj výrobní program a obstála v konkurenci F. Wichterleho, s názvem Prostějovská akciová továrna na stroje a motory F. a J. Kovářík. Opírala se o Živnostenskou banku v Praze. V roce 1910 zakoupila od bratří Wintrů cihelnu za drahou a na jejím místě postavila kotlárnu, v níž se vyráběly kotle pro parní lokomobily. Další pozemky, které sousedily s objektem továrny, zakoupila firma v roce 1912. Postavila zde novou stolárnu.

V jejím sousedství pak třípatrovou budovu pro montáž strojů. Během roku 1912 bylo již zřejmé, že se mezi evropskými státy schyluje k válce. Začaly potíže s odbytem zemědělských strojů. Export do carského Ruska a do Haliče byl úplně zastaven. Ceny výroby strojů se začaly zvyšovat a po vypuknutí I. světové války v roce 1914 byl příděl materiálu na výrobu omezován. Obě firmy, aby nemusely propustit větší část svých zaměstnanců a udržely v provozu výrobní zařízení, převzaly výrobu pro armádu. Obě firmy, F. Wichterle a F.a J. Kovářík, a.s. spolu během války těsně spolupracovaly. Těžká hospodářská situace po 1. sv. válce přiměla oba konkurenty - Kováříky a Wichterleho - aby se v posledním měsíci roku 1918 spojili a vytvořili největší továrnu na zemědělské stroje na území nové republiky. Z iniciativy F. Kováříka došlo brzy po vyhlášení samostatnosti Československé republiky, 22. prosince 1918 ke sloučení obou firem. Tak vznikla největší továrna, Prostějovské továrny na stroje Wichterle a Kovářík akc. spol., Prostějov, Morava, největší spojené strojnické závody na výrobu hospodářských strojů a motory na území Československé republiky.
Sloučené továrny řídila dvanáctičlenná správní rada se šestičlenným výkonným výborem, který byl zvolen ze členů správní rady. Koncem roku 1919 byla dohodnuta částečná redukce výrobního programu a postupná specializace výroby strojů, které do té doby vyráběly v obdobném provedení obě továrny. Začátkem roku 1920 byl ředitel firmy Wichterle a Kovářík pan Ludvík Vopákla, po smrti Františka Červinky obchodníka a výrobce hospodářských strojů, pověřen i zastoupením této firmy. Pobočka firmy byla zřízena na nám. Republiky 7 v Praze 1. Ve Wichterlově továrně byly po provedení specializace vyráběny všechny typy palivových motorů na benzín, naftu a na nasávaný plyn. Dále pak některé typy mlátiček. V Kováříkové továrně se kromě jiného vyráběly i parní lokomobily, secí, žací obilní i travní stroje, velké typy mlátiček a všechny čistící mlátičky se spodním mlatem. Došlo také ke sloučení obou sléváren a obou stoláren. Specializaci výroby a sloučení dílen urychlila po I. světové válce krize, postupující v celém světě. Opět se snížil export strojů a tím došlo i ke snižování výroby, k omezování pracovní doby a dalším nutným, avšak pro firmu velmi negativním aspektům a tak docházelo k postupnému zadlužování firmy. Hledaly se možnosti nové výroby mimo oblast hospodářských strojů. Byla zřízena výroba trojfázových elektromotorů s výkonem 3-75 kW, které se vzhledem k postupující elektrifikaci v zemědělství začaly používat také k pohonu mlátiček. Postupně tak vytlačily parní lokomobily, benzínové a naftové motory, dosud pro tyto účely používané. Byla zastavena i výroba vodních odstředivých čerpadel a začaly se vyrábět drtiče kamenů několika velikostí a zařízení pro štěrkovny.
Uvažovalo se také s výrobou automobilů Wikov. S jejich výrobou se započalo v roce 1924. Během roku 1933 vydáním zákona o motorových vozidlech podstatně klesl odbyt všech druhů automobilů. Jejich malosériová výroba byla postupně omezována, až v roce 1933 úplně zastavena. Přesto měla pro vývoj podniku velký význam. Pomohla po technické i organizační stránce překonat firmě léta krize. Koncem roku 1927 se firma zúčastnila soutěže na návrh zemědělského traktoru, kterou vypsalo ministerstvo zemědělství. Ze zúčastněných 14 firem získal návrh firmy Wikov III.cenu a Ministerstvo zemědělství objednalo prototyp traktoru k veřejnému odzkoušení s ostatními traktory. První zemědělské traktory Wikov 32 na pohon petrolejem se dostaly do zemědělské praxe v roce 1929. V roce 1930 vyhořela budova pro montáž malých strojů. Světová krize třicátých let opět zavinila i katastrofální situaci v celém československém zemědělství. Rolníci nebyli schopni splácet ujednané splátky na dodané stroje a tím méně mohli kupovat stroje nové. Tento stav se okamžitě projevil nedostatkem pracovních příležitostí. Firma Wichterle - Kovářík byla nucena propustit ze stávajícího stavu polovinu pracovníků.
Pokračovala výroba dalších typů traktorů s pohonem na naftu. Byly to jednak traktory orební, se železnými koly a jednak traktory určené pro použití v průmyslu a dopravě s plnopryžovými oráfovanými koly nebo s pneumatikami. Orební traktory měly vyměnitelná kola s úzkým železným oráfováním pro kultivaci a sklizeň okopanin. Ve druhé polovině roku 1937 nastal znovu pokles v odbytu zemědělských strojů, zejména velkých mlátiček. Továrna se snažila nahradit předešlé ztráty výrobou drobných zemědělských strojů a zařízení, zejména pleček, řezaček, řepáků, secích strojů, pařáků, elektromotorů, naftových motorů a malých typů mlátiček. Byla zahájena výroba jednoduchých mlátiček bez vytřasadel a bez čištění s ručním nebo žentourovým pohonem, složité mláticí soupravy s vytřasadly, dotřasadly, kapsovými výtahy a pytlovacím zařízením pro pohon parními lokomobilami až po palivové motory nebo elektromotory. Koncem roku 1938 po mnichovském zasedání a okleštění pohraničních oblastí Československa, odbyt zemědělských strojů opět poklesl. Byla zavedena náhradní výroba volnoběžek "TEMPO" pro jízdní kola. Staly se jedniným výrobkem, který však měl úspěch i v zahraničí, zejména v Holandsku. Kromě drtičů kamene a drtičů štěrku se připravovaly prototypy čerpacích a osvětlovacích agregátů. V roce 1939 mohly být vyráběny pouze ty stroje a v takovém množství, v jakém byl přidělen materiál. Výroba zemědělských strojů byla postupně omezena a opět nahrazena výrobou pro německé válečné hospodářství a německou brannou moc. Firma byla znárodněna v roce 1948.

Wikov - automobily

Wikov, to byla počáteční písmena jmen majitelů továrny, pánů Wichterleho a Kováříků. Továrna začala vyrábět ve 20. a 30. letech 20. století jako doplňkový program i osobní automobily. V roce 1922 majitelé firmy Wikov dostali nápad vyrábět v Prostějově i automobily. Roku 1922 byl do továrny přivezen z návštěvy vídeňské výstavy vůz italské značky Ansaldo, který měl posloužit jako vzor. Sériová výroba automobilů byla zahájena roku 1925. V nabídce figurovaly dva typy automobilů, Wikov 7/28 a Wikov 40. Jejich pokroková, leč složitá, konstrukce byla příčinou vyšší ceny. Z tohoto důsledku klesal o tato auta zájem. Firma se proto snažila rozšířit nabídku a vyvinula prototypy osmi a šestiválcových vozů. Ani jeden se však do výroby nedostal. O úspěch se tedy konstruktéři pokusili v oblasti malého lidového automobilu, ale trh byl již nasycen modely Praga Baby či Škoda Popular. Výkon motorů použitých v osobních automobilech byl dostatečný i pro nákladní 1,5 tunové vozidlo Wikov. A tak k výrobnímu programu opět přibyly zemědělské stroje a traktory. Je nutno se zmínit o sportovních úspěších firmy. Její typy Wikov 35 či 1500 - Sport se proslavily na mnoha závodních tratích. Rovněž stavbou kvalitních a pohledných karoserií si Wikov získal tak dobrou pověst, že je pro své vozy odebírala i firma Praga. Ani to ovšem nepomohlo a proto byla výroba aut v Prostějově roku 1936 zcela zastavena. Produkce firmy sice představovala necelých 10% z celkového státního objemu výroby. Když se ale nabízely vozy Wikov, nabízelo se i něco víc, … česká kvalitní značka.
Firma se dále věnovala již jen svému původnímu výrobnímu programu - výrobě zemědělských strojů, které se později prodávaly pod značkou Agrozet a které ještě později převzal strojírenský podnik ROSS.

Výzva: Pokud jste vlastníky nějakých historických dokumentů či jiných relikvií souvisejících s tematikou tohoto článku, budeme rádi za možnost získat tyto do našich sbírek, a to jak originály, tak i kopie. Pomozte nám při pátrání v naší technické historii a ozvěte se prosím na kontaktní e-mail.
V případě, že jste vlastníky přímo nějakého starého motoru, nebo jen jeho torza či dílů, budeme vám rovněž vděčni za možnost získat tento do našich sbírek.