Rozlícený dav zlynčoval českého režiséra. K jeho smrti přispěla i známá česká herečka

Původně se chtěl stát námořním důstojníkem. V průběhu 1. světové války odjel do Puly, jenže loď, na které sloužil, zasáhlo italské torpédo a poslalo ji ke dnu. 46 námořníků tehdy zahynulo, on měl však štěstí a přežil. Tato tragédie v něm zanechala trauma a s námořnictvem se raději rozloučil. Místo toho se dal na herectví.

Po válce vystupuje na různých divadelních scénách – v Divadle na Vinohradech, Národním divadle i v divadle Vlasty Buriana. Od 20. let zkouší štěstí také u filmu, nejprve jako herec a později i jako režisér. V roce 1937 po předčasné smrti režiséra Josefa Rovenského dokončuje jeho úspěšný snímek Hlídač č. 47.

Za druhé světové války působí Jan Sviták jako producent a ředitel filmových ateliérů Foja v Praze-Radlicích, které v roce 1942 přecházejí pod německou společnost Prag-film. Za jeho působení zde vznikla třicítka filmů, sám Sviták už ale nerežíroval. Poslední film – dodnes populární komedii Přednosta stanice s Vlastou Burianem v hlavní roli – natočil v roce 1941.

Jako ředitel ateliérů byl Jan Sviták nucen spolupracovat nejen s německými filmaři, ale stýkat se také s představiteli okupační správy, což se mu později stalo osudným. Mezi lidmi se v té době šuškalo, že „má blízko k nacistům“ a že je kolaborantem.

„Měl na starost filmový klub, kde se scházeli představitelé českého filmu. Tady se navazovaly nejrůznější kontakty, domlouvaly se různé obchody. A Němci toho pochopitelně využívali. Sviták měl být údajně pověřen nacisty tipováním lidí, nasazováním konfidentů a podobně,“ uvedl filmový historik Pavel Zeman. Nikdy se však nepotvrdilo, že by skutečně někoho poškodil. Nicméně se mezi nacisty těšil značné důvěře, svého vlivu ovšem však spíš využíval na pomoc druhým.

"Spousta lidí za Svitákem šla, když měli nějaký malér, že někoho blízkého z rodiny zavřeli, skutečností je, že se Svitákovi několikrát podařilo docílit, aby toho člověka pustili. To, že by byl kolaborant, to je nesmysl. Naopak,“ prohlašoval před časem jeden z posledních žijících pamětníků, kameraman Jaromír Holpuch (1913).

V době, kdy již bylo jasné, že nacisté mají své dny sečteny, byl Jan Sviták  naprosto klidný a nedbal rad svého otce, aby odjel z Prahy. Jistotu mu prý dával jeho zápisník. Jaká jména a informace obsahoval, je dodnes obestřeno tajemstvím. Zápisník se po válce záhadně ztratil. Jeho existenci však potvrdila řada pamětníků, (Sviták se s ním totiž občas chlubil), mezi jinými režisérův synovec Vilém Sviták. „Říkalo se, že strejda měl nějaký sešit, kam si psal, kolik komu dal peněz. Ale zřejmě tam nebylo jenom tohle,“ prozradil reportéru ČT Stanislavu Motlovi.

Kromě toho, že si Sviták evidoval, kolik komu dal za okupace peněz, vedl si mimo jiné také záznamy o tom, kdo chodí na filmové ústředí udávat své kolegy. Disponoval rovněž řadou dokumentů a informacemi o českých konfidentech gestapa. „Zápisník se skutečně ztratil, nikdy nebyl nalezen a bylo mnoho lidí, kteří – kdyby ten zápisník získali – by Svitáka i zlikvidovali,“ potvrdil filmový historik Pavel Jiras.

Tím, kdo se o režisérovy zápisky nejvíce zajímal, byl jeho náměstek z filmové ústředny. Právě on pak vedl dvanáctičlennou skupinu revolučních gardistů, která 9. května 1945 vtrhla do Svitákova luxusního bytu na Smetanově nábřeží v Praze. Byt převrátili naruby a Svitáka odvedli do nedaleké věznice na Bartolomějské. "Vytáhli ho z toho bytu ven a vedli ho do Bartolomějské a tam ho vyslýchali až do rána. Ale protože otce sebrali přímo z postele, tak šel jen ve spodním prádle," popsal v pořadu Stopy, fakta, tajemství Svitákův syn Milan. Podle svědectví bývalé Svitákovy manželky mu vyšetřovatelé neumožnili ani jeden telefonát, o který požádal.Mezitím se do Svitákova uprázdněného bytu nastěhoval i se svým štábem sovětský maršál Koněv – osvoboditel Prahy.

Na druhý den je Jan Sviták z vazby propuštěn. Polonahého jej vystrčí ze dveří na ulici, kde už stojí shromážděný dav dychtící po pomstě. Vše nasvědčuje tomu, že všechno je předem připravené a zorganizované. I následující lynč.

Rozlícený dav se bezbranného režiséra okamžitě zmocní a vleče ho Bartolomějskou ulicí. Kopou do něj, zběsile jej bijí pěstmi, některé ženy ho mlátí deštníky. Sviták vyčerpáním a následkem mnoha ran padá k zemi. Je celý od krve. Musí ale okamžitě vstát. Jeho mstitelé ho ženou dál. V jednom okamžiku zahlédne v davu svého někdejšího kolegu z filmového ústředí. Prosí jej, aby se ho zastal. Bezvýsledně. Nikdo z okolostojících se ani nepokusil rozvášněný dav uklidnit a přimět druhé, aby vykonání spravedlnosti raději vložili do rukou soudu.

Lynč vyvrcholí u gotického kostela svatého Martina. Lidé tam ječí a kopou do polomrtvého režiséra. Ten se ještě z poledních sil snaží bránit a dokonce volá policii. Najednou se z davu se ozve nosný hlas známé české herečky (údajně Ljuby Hermanové): „Toto je vrah Karla Hašlera!“ Kdosi pak přivádí mladičkého sovětského vojáka s automatem.

„Co se tu děje?“ ptá se voják zvědavě. „Máme tu nacistu, zločince. Chtěl utéct,“ křičí jeden přes druhého a žádají rudoarmějce, aby vraha odpravil. Ten bez dlouhého přemýšlení vyslyší volání davu, natáhne automat a prostřelí Janu Svitákovi hlavu. Dav ještě mrtvé tělo zohaví a teprve pak se rozejde. Mrtvola Jana Svitáka leží několik hodin na dlažbě u kostela, než se o režisérově smrti dozví jeho bývalá žena Vilma Kocourková-Svitáková a zalarmuje pohřební službu.

Otazníky kolem jeho života a smrti Jana Svitáka však přetrvají následující roky. Dodnes kolem případu Jana Svitáka kolují dohady. Byl kolaborant, nebo naopak pracoval pro britské tajné služby a hrál tak dvojí hru, jak stojí uvedeno v jednom dokumentu, který se našel v archivu ministerstva vnitra? Jakékoli obvinění z kolaborace mu dodnes prokázáno nebylo. Kdyby se něčeho opravdu dopustil, zůstal by přece zatčený a o jeho trestu by rozhodl soud. To se ale nestalo. Proč tedy musel zemřít? Měl být navždy umlčen? Vše nasvědčuje tomu, že někdo měl strach, že Jan Sviták toho příliš mnoho ví a že má k dispozici kompromitující materiály.

Záhadou rovněž zůstává, která známá herečka v osudové chvíli označila Jana Svitáka za vraha, čímž jen přilila oleje do ohně. Reportér Stanislav Motl, jenž celý případ zkoumal, se rozhodl její jméno nakonec nezveřejnit pro nejistotu důkazů, proslýchalo se však, že tou ženou byla Ljuba Hermannová. Z jakého důvodu to udělala, se však již nikdy nedozvíme. Odmítla se ke své zodpovědnosti přihlásit. Nicméně nikdy se nepotvrdilo, že by Sviták měl na svědomí zatčení populárního písničkáře a herce Karla Hašlera, jenž byl pak odvlečen do Mauthausenu, kde 22. prosince 1941 zahynul. Sám syn Karla Hašlera Zdeněk v září 1945 pod přísahou prohlásil, že považuje za vyloučené, aby jeho otce udal Jan Sviták.

„Víte, to byla doba, kdy se lidé začnou mstít za tu celou dobu okupace. A mstí se na čemkoliv, co jim padne pod ruku. Žádná spravedlnost. Žádný soud. To nepřipadá v úvahu, ta první doba byla taková,“ zhodnotil před lety atmosféru prvních dnů po osvobození významný český režisér Otakar Vávra. Jan Sviták byl jejich nejtragičtější obětí.