Autor:
D.J.Orlovský
Hlavní postavy:
Severus Snape/ Argus Filch
Shrnutí:
Severus Snape se považuje za chytrého, ale netuší, že Pán zla ho má dobře přečteného a využije toho, aby ho připravil o to nejcennější.
Poznámka:
Děkuji bedrníce za betu
Severus Snape vstoupil do pokoje. Bylo tu šero. Jen jediná svíce v podobě lidské páteře dávala chabé světlo a vytvářela tak spoustu temných zákoutí a podivných stínů.
„Severusi,“ zašeptal syčivý hlas z temnoty někde vepředu.
Snape poklekl a sklonil hlavu na znamení podřízenosti.
„Vstaň,“ vyzval ho hlas, a když Snape zvedl hlavu, spatřil v temnotě, jak mu kyne bledá ruka s dlouhými pavoukovitými prsty.
Popošel blíž a jak si přivykal na tmu, rozeznal postupně Pána zla usazeného v sametovém křesle zdobeném stříbrem. Bylo to to samé křeslo, v němž v dřívějších dobách vídával sedět Luciuse s pyšným a přezíravým pohledem. Ty doby byly ale dávno pryč. Luciuse nyní chránila jen jeho čistokrevnost. Pán zla mu dal jasně najevo, jaké bude postavení Luciusovy rodiny v Novém světě, který vznikne, až nastolí svůj řád. Krev Malfoyů byla cenná pro populaci čistokrevných kouzelníků, ale bude dlouho trvat, než jejich potomci odčiní selhání Luciuse Malfoye.
„Ty jsi velmi mocný kouzelník, Severusi,“ vyjádřil se pochvalně Pán zla a naznačil mu, aby přistoupil ještě blíž. „Velmi mocný,“ zopakoval jakoby pro sebe.
Snape mlčel. Být pravou rukou Pána zla znamenalo kromě toho, že člověk nesměl zklamat, taky umět poznat, kdy je třeba mlčet. Lucius toto umění nikdy zcela nezvládl. Zženštilý život v přepychu a pohodlí otupil jeho instinkty. Instinkty, které se ve Snapeovi tvrdým životem a neustálým bojem o místo na slunci vybrousily jako briliant.
„A velmi chytrý,“ pokračoval Pán zla. „Mohl bys být mým nástupcem,“ v poslední větě zazněl výhružný podtón a Snape pochopil, že je to past.
„Pán je příliš krutý,“ zašeptal a znovu před Pánem zla poklekl a sklonil hlavu co nejníže, „když naznačuje, že by ho jeho služebník mohl někdy zradit.“
Pán zla se tiše zasmál.
„Ano, jsi velmi bystrý muž Severusi, velmi bystrý,“ ocenil ho. Zašustila látka hábitu, jak Pán zla vstal, a pokoj se rázem projasnil.
„Posaď se,“ ukázal Pán zla na jedno ze dvou křesel. Sám se usadil do toho honosnějšího.
Snape si sedl a na stolku se objevila karafa s vínem a dvě křišťálové sklenice.
„Nalij,“ rozkázal Pán zla.
Snape nalil sobě i svému Mistrovi a pozvedl sklenku k přípitku.
„Na vás, můj pane, na nejmocnějšího kouzelníka od dob Salazara Zmijozela.“
Pá zla neřekl nic a jen se s potěšeným úsměvem napil.
Snape se vína dotkl jen rty, ale svou mysl naplnil představami lahodného moku. Pán zla ho přes okraj své skleničky upřeně pozoroval.
„Takže,“ odložil Snape skleničku na stolek. „Poslal jste pro mne.“
Pán zla se pousmál.
„Jak drze přímý; po tom všem pochlebování a podlézání je příjemné osvěžení pracovat s kouzelníkem tvého formátu.“ Pán zla rovněž odložil skleničku na stolek a ze záhybů svého roucha vytáhl podlouhlý předmět.
„Podívej se,“ podal ho Snapeovi.
Snape věc opatrně uchopil a zjistil, že je to válcovité pouzdro z vzácného tmavého dřeva.
„Otevři ho.“
Snape pouzdro otevřel a do ruky mu vyklouzl svitek. Byl zažloutlý stářím a na okrajích celý potrhaný. Snape zatajil dech. Pod prsty cítil, jak papír doslova žije magií.
„Ano,“ zašeptal Pán zla vzrušeně, jako by mluvil k zbožňované milence. „Je to magie větší a starší, než si vůbec dovedeš představit.“
Snape ani nedýchal, když svitek rozvinul. Část chyběla, ale jediným pohled mu stačil, aby věděl, že vše podstatné je tu. Recept na lektvar nebývalé síly. Lektvar, který měl znásobit magickou moc toho, kdo ho vypije.
Samotné účinky Snapea ani tolik nezajímaly, netoužil se takového lektvaru napít. Jeho uchvacovala ta moc, kterou člověk měl v rukách tím, že by lektvar dokázal správně připravit. Nikdy nechtěl být doopravdy mocný, chtěl mocné ovládat. Chtěl všem ukázat, že nemusí být nejmocnější ani mít nejčistší krev, aby je dokázal srazit na kolena, kdykoli si zamane.
Když se jeho prsty fascinovaně dotýkaly křehkého pergamenu, cítil příjemný tlak v rozkroku.
„Je tvůj,“ řekl Pán zla.
Snape užasle vzhlédl.
„Jako ocenění tvých věrných služeb. Nech si ten svitek.“ A gestem ruky Snapea propustil.
Snape seděl ve svých komnatách a díval se před sebe. Prsty bubnoval na desku stolu, nešlo však o projev nervozity. Snažil se potlačit nutkání neustále se dívat do vitríny, kam uložil dřevěné pouzdro – na čestné místo mezi své ostatní trofeje – věci černé magie, které získal a nad nimiž se Brumbál vždy nesouhlasně mračil. Nepoužíval je, neměl to za potřebí, ale dokázal by je použít a to vědomí mu bohatě stačilo.
Všichni se mu posmívali, protože ještě nikdy nebyl se ženou. Tvrdil jim, že se svého panictví nehodlá vzdát, protože by tím přišel o možnost připravovat některé lektvary. Znal odpověď, kterou mu dávali – tak si vezmeš učedníka. Jenže Snape nesnášel pocit, že je na někom závislý. Pravda byla ale mnohem hlubší. Snapea sex nelákal, jeho lákala černá magie. Chtěl ji znát, umět, ovládat a na rozdíl od Pána zla zkrotit. To bylo to, co ho vzrušovalo. Při pomyšlení na to, jakou moc mají předměty ve vitríně a on je pohopil, ovládl a odmítl použít, se mu do slabin hrnula krev a byl tvrdý jako kámen. Neukájel se při myšlenkách na nahé ženy, nepředstavoval si co by bylo, kdyby jeho vinou Lily nezemřela a chtěla ho, opájel se černou magií.
A i když si to nikdy nepřiznal, s Lily to bylo vlastně stejné. Nebyla to láska. Byla to posedlost, touha vlastnit. Chtěl ji mít, ale nikdy neměl v úmyslu s ní spát, natož uzavřít manželství. Měla být prostě další trofejí. Ve škole to nevyšlo, ale život je přece tak dlouhý, mohl to zkoušet znovu a znovu. Svatbou s Potterem se v jeho očích stala ještě cennější. Když jeho vinou zemřela, zlomilo ho to. Zničil největší trofej svého života. Na okamžik zadoufal, že by její syn mohl tu díru v jeho duši zaplnit, ale byl bezcenný. Příliš mnoho Jamesových genů, zkažený materiál, zmetek. A tak jediným lékem na jeho ránu, jedinou věcí, která ho držela při životě, bylo vědomí, že bez něj by byl Brumbál bezmocný. Bez něj by Potter dávno zemřel, bez něj by se všechny plány Albuse Brumbála zhroutily jako domeček z karet. Brumbál byl jednou z jeho trofejí. Jak moc ho nenáviděl za to, že ho musel zabít a zničit tak jeden z nejlepších kusů své sbírky. Vždyť kdo kdy mohl říct, že ovládal, že byl nepostradatelný pro dva největší kouzelníky své doby?
Snape vstal, vzal z vitríny pouzdro a odnesl si ho do ložnice. Opatrně vyndal svitek a rozložil ho na posteli. Pak si svlékl košili, pečlivě ji složil a položil do noh postele. Přejel si přes vybouleninu v kalhotách, promnul si své tvrdé péro přes látku, a nakonec je sundal taky. I je složil a dal na hromádku. Stáhl si slipy a hodil je na zem. Sevřel v dlani svého tepajícího ptáka a přejel si po něm rukou. Pak si klekl na postel, tak aby na svitek dobře viděl, aby ho mohl číst a začal se pravidelnými tahy honit. Přitom přemýšlel o přípravě toho lektaru. Četl si postup, probíral se jednotlivými kroky. Dokázal by ho připravit, tím si byl jist. Ano, bylo to složité, ale takové výzvy byly přesně pro něj. Dokázal by to. Určitě by to dokázal.
Přivřel oči a zrychlil pohyby své ruky. Dech mu ztěžkl a občas se mu přes tenké rty prodralo zasténání nebo vzdech.
Kus pergamenu sice chyběl, ale Snape si byl jist, že vše potřebné má v ruce.
Zavřel oči a zasténal. Ucítil, jak mu do dlaně vystříklo horké sperma. Klesl na postel a nepřestával se honit, dokud ze sebe nevydal poslední kapku.
Jak ležel, přes zavřená víčka mu pronikla zlatavá záře. Jako by se někde poblíž něco jasně rozzářilo. Otevřel oči a spatřil, že pergamen je celý, neporušený a je na něm ještě jedna přísada, a byla to ta nejpodivnější, jakou si šlo představit – orgasmus.
„Nemůžete používat kletbu Crucio jako školní trest!“ neudržela se McGonagallová.
Amycus se ušklíbl.
„Dávej si pozor na jazyk, ty stará rašple,“ ucedil. „Teď tady rozhodujeme my, co se může a co ne.“
Alecta svého bratra pod stolem kopla a nenápadně kývla ke Snapeovi sedícímu v čele stolu jako velký špatně naložený netopýr.
„Totiž pan ředitel o tom rozhoduje,“ opravil se Amycus. Rozhodně bylo lepší neriskovat, že si proti sobě popudí muže, jemuž naslouchal Pán zla osobně. Obzvláště když se zdálo, že poslední měsíce není v dobré náladě.
McGonagallová střelila po Snapeovi nenávistným pohledem.
„V dřívějších dobách byly školní tresty spíše pro smích, obtěžovaly to ano, ale málokdo se jich opravdu bál,“ řekl Snape tiše. „Je na čase, aby se vaši studenti, Minervo, naučili, že neúctu, drzost ani porušování školního řádu netoleruji – a to bez výjimek. Už žádní nebelvírští studenti nebudou posuzováni mírněji jen proto, že pro ně máte slabost.“
McGonagallová stiskla rty do tenké linky. Dobře pochopila Snapeovu narážku na Pottera – otce i syna – a jejich přátele.
„Má ještě někdo něco, co by chtěl říct?“ rozhlédl se Snape po učitelském sboru. V hlase mu zaznívalo podráždění.
McGonagallové se rozčileně dmula hruď, nikdo se ale u neozval.
„Takže můžete jít,“ ukončil poradu Snape.
Zuřil.
Již měsíce připravoval ten lektvar a vše šlo perfektně. Byl na sebe tak pyšný, tak hrdý, tak vzrušený, že mu nedělalo potíže se včera večer v laboratoři vyhonit na kančí kůži jen za svitu voskovic vyrobených přesně podle pokynů na pergamenu. A nic, nestalo se vůbec nic. Lektvar se nedokončil, nenabyl tak průzračné barvy, že by se zdálo, že je kotlík prázdný. Letvar zůstal temně černý. A zůstával černý i nadále, ať už se snažil jak chtěl. Jediným logickým východiskem bylo, že je nutné, aby orgasmus prožil při souloži s někým. Jenže přijít o panictví by znamenalo vzdát se možnosti připravit desítky lektvarů. Stal by se závislým.
Zuřil. A neustále hledal řešení.
Snape seděl ve své pracovně a zamyšleně si přejížděl ukazováčkem po spodním rtu.
Našel řešení.
Konečně.
Naneštěstí se tím dokončení lektvaru o nic nepřiblížil.
Roztrpčeně se zadíval na prastarou knihu vázanou v černé kůži. Jasně v ní stálo, že lektvary, které musel připravovat panic, vyžadují ruku neposkvrněnou chtíčem prožitým se ženou. Jen muž, jenž nikdy neobcoval se ženou, bude při jejich přípravě úspěšný.
Merlin žehnej Luciuse Malfoye a jeho perverzní choutky. Malfoy občas chodil do luxusního bordelu v Obrtlé ulici prznit chlapečky a nijak se tím netajil. Strkat péro klukům do prdele – k něčemu takovému se mohl snížit jen čistokrevný kouzelník, který už neví, co roupama. Snape míval často nutkání zeptat se Luciuse, jestli przní i vlastního syna. Ale ještě že tak, jinak by ho nikdy nenapadlo, jak vyřešit tenhle zapeklitý problém.
Když přefikne nějakého chlapa, prožije s ním orgasmus, nepřipraví se o neposkvrněnost a lektvar dokončí.
Jenže kde najít někoho takového?
Možná by si mohl vyžádat Luciuse. Potupit ho.
Ne, tuhle možnost zavrhl téměř okamžitě. Lektvar musí být v místnosti, voskovice, kančí kůže, olej – Lucius by se ptal a na to, aby mu Snape pak vymazal paměť, byl Lucius příliš silný kouzelník.
Červíček? Ta odporná krysa by si nezasloužila nic jiného a ještě by to k ní bylo milosrdné. Za to, co udělal, za to jak uboze bezpáteřní byl, je a bude. Jeho vinou byla Lily mrtvá, to kvůli němu přišel o svou nejmilovanější. To kvůli němu ho užíraly celé roky výčitky. To kvůli němu se z něj stal patolízal Albuse Brumbála.
Ne, ne, Červíčka by klidně zabil, mučil, ale těžko si dokázal představit, jak s ním souloží.
Navíc akt násilí by mohl mít nepříznivý vliv.
Jenže kde najít někoho, kdo je dostatečně hloupý, naivní a poslušný, aby si nechal rád a ochotně strčit péro do prdele a byl dostatečně spolehlivý a nic neprozradil?
Někdo zaklepal a na Snapeovo otrávené ´dále´ vešel Filch. Ve tvářil byl celý rudý, ještě sotva popadal dech. Snape nepochyboval o tom, že Longbottom už zase provádí nějakou sabotáž. A nebo že by někdo z učitelů? Snape se ještě stále nepřestal divit, jak rychle se Filch přiklonil na jeho stranu a ochotně udával i učitele. Něco takového nedělal ani když se vetřel do přízně Umbridgeové. Jeho loajalita byla až patetická.
A najednou Snape věděl a nechápal, že ho to nenapadlo dřív. Vůbec neposlouchal, co mu Filch říká, v hlavě měl jedinou myšlenku – ten lektvar dokončí – ještě dnes v noci.
„Pojďte dál, Filchi,“ řekl Snape, když se ozvalo zaklepání, a spěšně odložil knihu, kterou se chystal si ještě před Filchovým příchodem přečíst.
Nestihl to, protože získat ji trvalo déle, než myslel, ale nevadí. Mít styk s mužem nemůže být zase taková věda, i když příroda něco takového nikdy nezamýšlela. Když to zvládne Malfoy, zvládne to on taky. Vše ostatní bylo již vedle v ložnici nachystané. Teď ho čekala ta nejošemetnější část – přesvědčit Filche, aby mu byl po vůli. Snape neměl se sváděním žen žádné zkušenosti, natož se sváděním mužů, a bylo mu jasné, že jakmile Filch zavře dveře, bude patrné, že ho sem pozval jaksi bez věrohodného důvodu.
Filch zavřel dveře.
Aby získal čas, pokynul mu Snape, ať se posadí.
Filch si sedl, nohy těsně u sebe, ruce položené na kolenou a ve tváři blažený výraz vrcholného štěstí a důležitosti.
„Něco k pití?“ zeptal se Snape a cítil se neohrabaný a směšný.
Filch přikývl. Doslova zářil.
„My už se známe dlouho, že,“ prohodil Snape jen jakoby mimochodem, když naléval pití.
„Ano, ano, dlouho,“ přisvědčil Filch horlivě.
„Jak dlouho tu vlastně pracujete?“ Hrál o čas. Doufal, že při tomhle pitomém tlachání dostane nějaký nápad. Zatím o nepříteli sbíral informace. Zdálo se, že Filch je už samotným pozváním neskutečně potěšen a poslední otázka mu dokonce div nevehnala slzy do očí.
„Už to bude skoro třicet let,“ šeptl Filch dojatě. Ještě nikdy se o něj nikdo nezajímal tolik jako Snape. Žádný učitel s ním nejednal jako rovný s rovným. Snape na něj byl dokonce méně nepříjemný, než na všechny ostatní. Pověřoval ho důležitými úkoly Posílal mu studenty na výpomoc, místo aby je jako ostatní nechal neproduktivně cosi opisovat. Snape byl jediný kouzelník, který za něco stál, který Filchovi rozuměl, který uměl ocenit tvrdou práci bez kouzel.
A dnes ho pozval k sobě. Po všech těch letech, kdy ho Filch tiše zbožňoval a neodvažoval se doufat v nic víc, ho pozval k sobě. Usadil ho na svou pohovku, nabídl mu svou whisky a zajímal se o něj. Filchova duše přetékala štěstím, srdce se mu tetelilo a slabiny se mu svíraly touhou, že by třeba – jistě že ne dnes – ale jednou někdy – Filch se neodvažoval na to ani pomyslet ze strachu, že by to zakřiknul.
„To je dlouhá doba,“ poznamenal Snape, protože ho nic lepšího nenapadlo.
Filch se tetelil blahem. Viděl, že i profesor je rozpačitý. Aby taky nebyl, byl to přísný, odtažitý muž. Filch se rozhodl vsadit vše na jednu kartu a jednat.
„Pane profesore,“ osmělil se. Pocit euforie mu dodával odvahu. „Nač chodit kolem horké kaše?“
„To dělám?“ zeptal se Snape opatrně. Nebyl si jist, kam Filch míří.
„Známe se přece dlouho a vy víte, že já –“ najednou mu jaksi došla slova. Celou tu větu začal hloupě.
„Podívejte, Filchi,“ řekl Snape, ale pak zmlkl, protože si nebyl jist, jak pokračovat, aby něco nepokazil.
Zavládlo rozpačité ticho.
„Chci vás,“ vyhrkl najednou Filch. Zdálo se, že to z něj vyletělo tak trochu proti jeho vůli.
Snape zamžikal.
„Co prosím?“
Filch zrudl a začal nesrozumitelně koktat cosi, z čeho Snape nepochopil ani zbla.
„Chcete si zapíchat, Filchi?“ otázal se, protože mu už došla trpělivost. Nejspíš tím všechno zkazí a bude muset hledat někoho jiného, ale už ho to vážně nebavilo.
Filch otevřel pusu dokořán a vykulil oči.
„Jako bych nic neřekl,“ mávl Snape otráveně rukou ke dveřím v gestu, že Filch může jít.
„ANO!“ vyjekl Filch, když se vzpamatoval z šoku. „Jistě že ano! Samozřejmě že ano!“
Teď byl v šoku Snape.
„Oh, pane profesore,“ rozplýval se Filch, a než se Snape vzpamatoval dost, aby se mohl bránit, sevřel ho Filch v náručí a divoce a vášnivě políbil.
Snape se v životě nelíbal, a tak byl nejdřív jen pasivní, jenže něco v něm nechtělo, aby pak o něm Filch mluvil jako Lucius o ženách, které nesplnily v posteli jeho nároky. Takže se začal snažit. Nebylo to zase tak těžké. Jako když si k večeři dáte jako zákusek jednu z těch velkých hrud smetanové zmrzliny, jenže si na lžičku naberete moc velký kus, který se vám nevejde do pusy, ale zjistíte to, až když to zkusíte spolknout a je vám blbé hodit ten oslintaný kus zpátky na talíř, když se na vás kterýkoli z těch spratků může zrovna dívat. Jen kdyby Filch nemumlal pořád to ´pane profesore, ach pane profesore´. Snapea to rozčilovalo a kazilo mu to snahu o nějakou techniku.
Když Snape ucítil, jak mu Filch začíná vyhrnovat hábit, zcela instinktivně cukl hlavou dozadu, čímž přerušil polibek, a chytil ho za ruce.
Filch viditelně znejistěl, a tak aby napravil svou chybu, zamumlal: „Tady ne.“
Filch se chápavě pousmál a následoval Snapea do ložnice.
Přes postel byla přehozená kančí kůže, voskovice pokoj zalévaly měkkým mihotavým světlem a kotlík s lektvarem byl schovaný pod postelí. Bylo tu vedro a těžký vzduch jemně voněl.
Filch na Snapea zamrkal. Nikdy by si nepomyslel, že je Snape takový romantik.
Snapea nečekané vedro a dusno v pokoji překvapilo, ale pokládal je za dobré znamení. Cítil ve vzduchu vůni lektvaru a elektrizující dotek mocné magie.
Filchovy nenechavé ruce mu už zase začaly vyhrnovat hábit. Potlačil nutkání Filche odstrčit a podvolil se. Když měl hábit již nad pasem, přejel mu Filch přes rozkrok. Snapea nepřekvapilo, že je tak vzrušený. Černá magie pro něj byla jako afrodiziakum.
Filch se usmál a jemně stiskl Snapeova macka přes látku slipů – byl ho pěkný kousek a Filch se již nemohl dočkat, až ho uvidí a až ho bude mít v sobě. Tohle byl nejlepší den jeho života.
Snapea překvapilo, jak příjemné je, když se ho dotýká někdo jiný. Čekal, že to bude stejné jako když se dotýká sám sebe, ale bylo to lepší. Pak Filch udělal něco naprosto obscénního – přetáhl mu hábit přes hlavu a začal mu lízat a sát jednu bradavku. Snape otevřel ústa k protestům, ale zmohl se jen na zasténání. Veškerá jeho pozornost se vždy soustředila na penis, neměl ani tušení, jak citlivé jeho bradavky jsou. Pták mu ve slipech nedočkavě vzrušeně zacukal.
Filch se přesunul k druhé bradavce, již ztvrdlé vzrušením. Snape tak krásně sténal, když je sál a občas laškovně kousnul. Jednou rukou hnětl Snapeův kostnatý zadek a druhou vylovil ze slipů jeho tvrdé péro. Snape voněl vzrušením. Filch mu přejel po ptákovi. Byl mokrý touhou, a když přetahoval předkožku přes naběhlý žalud, vlhce to mlaskalo. Filch si pomalu kleknul a mohl si konečně pěkně z blízka prohlédnout Snapeovo mužství. Nejdřív mu ale stáhl ke kotníkům slipy, aby nic nekazilo ten pohled. Z hustého porostu černých chlupů vystupoval Snapeův ztopořený penis téměř kolmo od těla. Stáčel se jen nepatrně vzhůru. Byl rovný, silný a velký – sice ne tak, jako Filchův vlastní, mačkající se celý nadržený v kalhotách, ale rozhodně větší, než čím byla obdařena většina mužů. Žalud byl o něco tmavší, vlhce se lesknul. Filch viděl, jak ze špičky skanula krůpěj, a nedokázal odolat, aby ji neslízl. Slyšel, jak Snape zalapal po dechu, a olízl mu ptáka celou plochou jazyka. Snapeovi se na kratinký okamžik podlomila kolena a musel se Filche přidržet za ramena. Filch promnul Snapeovi koule, trochu zatahal a pak prstem laškovně zavadil o Snapeův anální otvor. Snapeovo péro sebou zacukalo. Filch se sklonil a začal mu lízat koule. Snape vydal jakýsi přidušený zvuk a rozkročil se, aby měl Filch lepší přístup. Filch vsál do úst jedno varle a přejížděl po něm jazykem. Snape zazvdychal a zaryl prsty do Filchových ramen. Filch zvedl oči. Snape vypadal, že je v sedmém nebi.
A taky že byl.
Když mu Filch začal lízat koule, veškeré smysluplné myšlenky se mu vypařily z hlavy. Dokázal jen vydávat nedůstojné zvuky a strašně se potřeboval udělat, ještě nikdy v životě to tak nechtěl. Nechal se dostrkat k posteli a položit na ni, nechal si roztáhnout nohy a pak jeho ptáka uchvátily Filchovy rty a on se v mžiku ocitl v báječném mokrém teple Filchových úst. Kňoural a sténal, nadzvedával boky, jak mu Filch sál a lízal ptáka a přitom hnětl koule. Snape měl pocit, že jestli se neudělá, zblázní se. Ve svém dosavadním životě ještě nepoznal takovou touhu, takovou potřebu. Zdálo se mu, že mu upadnou koule. Sevřel v rukou kančí přehoz a s kvílením se Filchovi udělal do pusy.
Filch se svlékl a lehl si vedle Snapea, který se zavřenýma očima lapal po dechu. Hladil ho po hrudi, přejížděl po jizvách a sem tam hravě tahal za černé chloupky, jimiž byla Snapeova prsa porostlá. Snape byl možná hubený, šlachovitý, kostnatý, ale Filchovi přišel krásný. A aspoň se nemusel bát, že by mu někdo lezl do zelí, když všichni ostatní viděli jen mastné vlasy, křivé zuby, hákovitý nos – detaily, které nevypovídaly nic o celku. Přejel si po péru a vložil ho Snapeovi do dlaně. Chtěl, aby se ho Snape dotýkal, aby ho laskal.
Snape se pomalu nadechl. Část jeho mozku, která se již vzpamatovala, mu říkala, že by měl zkontrolovat lektvar, ta druhá část mozku trvala na tom, že je to zbytečné, a že k dokončení je potřeba sex. Když ucítil Filchovo titánské mužství ve své ruce, zvítězila ta druhá polovina. Otevřel oči a spatřil, že jeho prsty samy od sebe ovíjejí, třou a laskají zřejmě největší péro, jaké kdy viděl. Ani ten kentaur Firenze nemohl mít větší. Filch měl přivřené oči, nohy široce roztažené a Snape byl fascinován jeho ptákem. Erekce nebyla tak pevná jako jeho, taky Filchovi nestál. Když ho Snape pustil, zůstal Filchovi ležet na stehně. Snape se ho znovu chopil a díval se, jak se tenká předkožka přetahuje přes tmavý žalud, a ty chlupaté koule velikosti golfových míčků doslova sváděly k tomu, aby je vzal do ruky. Čistě z vědeckého zájmu, pochopitelně.
Filch spokojeně sténal a vzdychal – mnohem hlasitěji než Snape před chvílí, protože se za to nestyděl. Snapeovy ruce byly obratné, i když poněkud nejisté.
Představa, že by měl vzít do pusy Filchovo péro, se Snapeovi ani trochu nezamlouvala. Tedy ne že by k tomu měl až takový odpor. Spíš neměl tušení, jak to udělat, aniž by si nevykloubil čelist nebo se neudávil. Naštěstí to Filch vyřešil za něj, když ze sebe mezi sténáním vypravil ´chci vás´. Mělo to jen jeden drobný nedostatek – knihu, kterou si kvůli tomuhle Snape půjčil, nestačil přečíst. Zůstala vedle v pokoji ve stole.
„Zůstaňte, Filchi,“ sykl Filchovi do ucha.
Filch byl sice zvědavý, pro co pan ředitel jde, ale neodvážil se zeptat, ani šmírovat. Místo toho se rozvalil na břiše do co nejprovokativnější polohy a s přivřenýma očima si vychutnával tu neuvěřitelnou věc, že všechny jeho sny se dnes staly skutečností. Doufal, že to není jen sen, a pokud ano nechtěl se už nikdy probudit.
Snape vyndal ze stolu knihu a spěšně v ní nalistoval příslušnou kapitolu. Nešlo o to, že by nevěděl, jak na to. Vesměs se jednalo o obdobu techniky styku s ženou, akorát se to prostě strkalo do jiné díry. A takovou věc člověk nacvičovat nebo studovat nemusel, to šlo samo od přírody. Spíš se obával, aby nedošlo k nějakým poraněním. Přece jen se to strkalo někam, kam to vlastně nikdy nemělo přijít. Kniha doporučovala dodržet hygienu a pořádně se vypláchnout. Už jen při představě, že by tohle někdo dělal dobrovolně, se Snape otřásl. Ještě že je kouzelník. Jedno malé kouzlo elegantně nahradí nějaké barbarské vyplachování a další kouzlo udělá věci kluzce jednoduché.
Snape nakoukl do ložnice. Filch byl už připravený na břiše a vrtěl zadkem jako nadržená fena. Evidentně měl zkušenosti, a to Snapea znechutilo. Nevadilo by mu, že je on nezkušený, pokud by na tom byl Filch stejně. Vědomí, že nebude mít navrch, že to nebude on, kdo bude Filche zasvěcovat do celé věci, ale vlastně Filch, mu vadilo. Jenže s tím se nedalo moc udělat. Nenápadně schoval knížku otevřenou na příslušné straně pod přehoz – jen pro případ nějakého zádrhele, a kleknul si za Filche. Připadal si divně, když se tak díval na Filchův vystrčený zadek, tmavý svraštělý otvor a pohupující se kulky. Nejdřív ta kouzla.
Po prvním Filch ostře zasykl, protože zřejmě nebylo příjemné, po druhém se otřásl, protože studilo.
Knížka dopporučovala maximální opatrnost. Nejdřív se mělo začít s prsty, roztáhnout svaly, nechat spolusouložníka zvyknout si na ten pocit.
Snape přitlačil konečkem prstu na Filchův anál a bezděčně se otřásl, když mu prst vklouzl dovnitř do toho těsného tepla.
Filch blaženě zasténal.
Snape několikrát vytáhl a zasunul prst zpět do nadrženého školníka a byl rád, že Filch slintá, chrochtá a vzdychá do jeho polštáře a nedívá se na něj.
Povytáhl knihu zpod přehozu a mrkl do ní jako do nějakého taháku. Podle návodu měl přidat další prst a uvolnit svěrač, ale přišlo mu s jedním sexem přílišného sraní. Vytáhl prst a s pohledem úkosem upřeným do knihy na dva vymakané svalovce předvádějící správný zásun, začal do Filche pronikat. Šlo to překvapivě snadno. Filchovo tělo jako by před ním ustupovalo a najednou byl v těsném horkém sevření. Bezděčně přirazil, Filch zahekal do polštáře a pevně v sobě Snapea sevřel.
Snape zalapal po dechu, opřel se rukama o Filche a začal rychle a hluboko přirážet. To tření, ten tlak – bylo to fantastické, nepopsatelné.
Filch sténal a vycházel Snapeových výpadům vstříct. Nijak se nesnažil to divoké šukání přibrzdit. O tomhle snil skoro každou noc, když si honil péro a do zadku si strkal dildo, představuje si, že je to Snapeův pták. A dnes to bylo doopravdy. Snape ztěžka oddechoval, sténal skrz zaťaté zuby a mrdal ho jako o život. Filch by rád, aby ho u toho Snape ještě honil, ale protože ten na to nevypadal, posloužil si sám.
Snapeovi na těle vystoupil pot. Všechno se v něm jako by napnulo, a pak přišlo slastné uvolnění lepší než cokoli, co si kdy dokázal udělat sám.
Filch ucítil, jak se Snapeovy přírazy zkracují, jsou nálehavější a pak ztuhnul a Filch si představoval, jak do něj stříká svoje bílé husté sperma – náhle Snape zasténal, ale jinak, jakoby bolestně. Filch sebou trhl, když ho sevřel jako ve svěráku a zaryl mu nehty do masa. Pokusil se podívat přes rameno, co se děje, protože něco bylo špatně, ale neviděl na něj. Odkud si zpod postele se linula jasná záře a čím byla silnější, tím víc Snape sténal bolestí a kroutil se.
„Pane řediteli!“ vyhrkl Filch strachy bez sebe, ale nedostal žádnou odpověď.
A pak stejně náhle jako to začalo, bylo po všem. Záře pohasla, Snapeův křečovitý stisk povolil, jeho ochablý penis z Filche s mlasknutím vyklouzl a Snape se zhroutil na postel. Černé oči měl doširoka otevřené a nevidomé.
V první chvíli se Filch vyděsil, že Snapea kleplo. Takže když nahmatal slabý, ale pravidelný pulz, o dost ho to uklidnilo. Neměl nejmenší ponětí, co se stalo. Snape třeštil oči před sebe a nemrknul, ani když mu Filch zamával rukou před obličejem. Filch nakoukl pod postel, ale byla tam přílišná tma na to, aby něco rozeznal. Uložil tedy Snapea na záda do postele, pečlivě ho přikryl a rozhodl se, že si nejdřív dá sprchu a pak – ve skrytu duše doufal, že žádné pak nebude, že až se vrátí bude Snape už v pořádku, jen trochu mrzutý.
Filch vypnul sprchu a záměrně pomalu se utíral. Pořád byl rozklepaný z toho, co se stalo. Co bude dělat, když tam teď přijde a Snape bude pořád v tom samém stavu? Když někoho zavolá, každý si domyslí, co spolu dělali – nahý Snape v posteli a on přivádějící pomoc. Snape by ho zabil, určitě nestál o to, aby to celá tahle zatracená škola věděla.
Zaslechl nějaké hlasy.
Nejdřív si myslel, že se Snape probral. Pak si uvědomil, že ty hlasya jsou dva – jeden vysoký, afektovaně protahovaný, druhý hluboký, sípavý.
Pootevřel dveře koupelny na uzounkou mezírku a u Snapeovy postele spatřil stát Luciuse Malfoye. Člověk nemusel být kouzelník, aby tohohle aristokratického parchanta znal. Před lety býval členem správní rady školy, než odešel. Šuškalo se, že ho vyrazili kvůli tomu, že se pokusil odstranit Brumbála ze školy a že vyhrožoval ostatním členům rady. No a pak byl taky zavřený v Azkabanu za to, že je Smrtijed a za cosi, co se stalo na Ministerstvu kouzel. Jenže teď byla trochu jiná doba. Každopádně tohohle člověka nešlo neznat.
Něco vytáhli zpod postele a tiše se u toho dohadovali. Filch neslyšel o čem a byl rád, když našli, co hledali, vzali si to a vypadli. Ještě dlouhé minuty se neodvažoval vylézt ven, dokud si nebyl zcela jist, že je to bezpečné.
Snape byl pořád v tom samém stavu – netečný, strnulý, otevřené oči upřené do stropu. Po dlouhém váhání se Filch natáhl a zavřel mu oči. Teď ředitel vypadal, že jen spí. Filch mu naklepal polštář a rozhodl se, že počká do rána, jestli se z toho Snape nevzpamatuje. Měl strach a nevěděl si rady. Klidně by mohl váháním Snapea zabít. Na druhou stranu kdyby došel pro pomoc a pak se ukázalo, že to nebylo nutné, Snape zabije jeho. Bude tedy u něj sedět, hlídat ho a počká, jestli se to samo nezlepší. Hlavní je, aby byl Snape v teple.
Snape se s tichým zakňučením schoulil do klubíčka a až po chvíli otevřel oči a zamrkal do tmy. Cítil se slabý, ruce se mu neovladatelně třásly, žaludek měl jako na vodě a hlava se mu točila. Když se rozkoukal, všiml si, že v křesle vedle postele klimbá Filch. Aspoň že ho nenapadlo běžet pro Pomfreyovou. Nestál o to, aby celá škola věděla, že přefiknul Filche.
Ztěžka se obrátil na druhý bok a hmátl po hůlce. Potřeboval lektvar, po kterém se mu udělá líp, a necítil se na to, aby si pro něj došel. Lektvar zkontroluje později. Sevřel v ruce svoji hůlku a zamračil se. Něco bylo špatně, jen nedokázal říct co.
Accio posilující lektvar pomyslel si a – a nic. Nestalo se vůbec nic. Zkusil to znovu, pak nahlas, ale bez úspěchu. Něco takového se mu ještě nikdy nestalo.
„Lumos!“ zkusil jedno z nejzákladnějších kouzel. V pokoji však zůstala tma.
Snapea pomalu začala opřádat panika. A náhle si uvědomil, co mu na jeho hůlce přijde nezvyklé – byla studená jako obyčejné dřevo. Žádné sálavé teplo prostupující prsty. Prudce se naklonil přes okraj postele a zašátral rukama po kotlíku s lektvarem – byl pryč.
Snape se posadil na postel a pomalu mu začalo docházet, co mu Pán zla udělal. Jiné vysvětlení neexistovalo. Nikdo jiný o tom lektvaru nevěděl.
Proč ho jen připravoval?
Proč byl tak hloupý a nechal se takhle napálit?
Přitáhl si kolena k tělu, objal je rukama a začal se houpat dopředu a dozadu jako ztracené dítě. Po tvářích mu stékaly slzy.
Připravili ho o jeho magické schopnosti.