|
KDO BYL KDO v našich dějinách do roku 1918 |
Karel Starší ze Žerotína byl mimořádnou politickou a kulturní osobností českých zemí v době předbělohorské a zároveň nejvýznamnějším představitelem moravské zemské politiky a moravského patriotismu. Vzdělaností a světovým rozhledem měl mezi šlechtou jen stěží sobě rovné. Vynikal i charakterem. Byl velkorysý, korektní, tolerantní, ohleduplný, mravně opravdový a upřímně zbožný. Byl spíš samotářský, skeptický a vnitřně rozeklaný.
Pocházel ze starobylého šlechtického rodu, povýšeného již v roce 1480 do panského stavu. Rodový majetek měl zejména na Moravě (Rosice, Třebíč, Přerov), ale i v Čechách (Brandýs nad Orlicí). Na počátku 17. století ho majetkem předčili z moravských pánů jen Karel z Lichtenštejna, kardinál František z Dietrichštejna a Karlův bratranec Ladislav Velen ze Žerotína. Od dětství byl vychováván v českobratrské víře a v dospělosti se stal ochráncem a světskou hlavou jednoty na Moravě. Říkalo se mu "kacířský baron". Za desetiletého studia a cest po Evropě (1578-87) získal rozsáhlé znalosti zejména právnické, teologické a jazykové, mimořádnou orientaci v evropské politice a styky s nejpřednějšími osobnostmi západoevropského světa, které udržoval i po návratu na Moravu. (Vydržoval si i placené zpravodaje v cizině.)
V roce 1594 velel moravské jízdě ve válce proti Turkům. V témže roce zahájil veřejnou činnost jako člen moravského zemského soudu a záhy se prosadil jako vůdčí osobnost stavovské opozice. Proto byl proti němu v roce 1599 zinscenován nebezpečný proces. Zemský podkomoří Zikmund z Dietrichštejna ho obžaloval ze zlehčování císařského majestátu a velezrádného spojení s Francií a falckým kurfiřtem. Proces se protáhl a Žerotín v něm zůstal osamocen. Nakonec se vítězně obhájil, ale vyšel z něj "nadosmrti poučen". Záhy pak byl zbaven úřadu a stáhl se do soukromí. To mu v roce 1606 ostře vytkl pan Jiřík z Hodic a kritizoval ho, že "zle dělá, an dary boží v sobě udušuje". Na tuto výtku napsal Žerotín formou soukromého dopisu proslulou Apologii, v níž podal sžíravou kritiku současné situace v zemi, neutěšených poměrů u dvora a zejména nejednoty, sobeckosti a neschopnosti stavů. Tato obrana je ukázkou Žerotínova politického rozhledu, myšlenkového bohatství a vybroušeného slohu a jazyka.
Do politického života vstoupil opět v době, kdy vrcholil rozkol mezi císařem Rudolfem II. a jeho bratrem Matyášem. Spolu s K. z Lichtenštejna se postavil rozhodně proti Rudolfovi, v jehož vládě viděl jednu z příčin neutěšených poměrů v zemi, a aktivně se podílel na vytvoření rakousko-uhersko-moravské konfederace na podporu Matyáše, pro niž se snažil získat i české stavy. Ti však Žerotínovy návrhy odmítli a podpořili Rudolfa, s nímž vedli v té době jednání o splnění svých požadavků (zejména Majestátu). Situace nakonec vyústila v dočasné roztržení Čech a Moravy, kde se na základě tzv. libeňské smlouvy z června 1608 ujal vlády Matyáš.
Žerotín, od roku 1608 zemský hejtman na Moravě, pozoroval v dalších letech s obavami narůstající vliv katolických radikálů u dvora a slabost a rozklad stavovské politiky jednotlivých zemí i snah po společném postupu. Znechucen tímto vývojem odešel opět z politického života. V únoru 1615 byl na vlastní žádost zproštěn funkce zemského hejtmana.
Do čela moravské stavovské politiky se dostal opět načas po vypuknutí českého stavovského povstání v roce 1618. Císař Matyáš od něj očekával loajalitu, čeští stavové počítali s jeho podporou. Ale Žerotín povstání i spolupráci s českými povstalci odmítl a získal pro svůj postoj většinu moravských stavů. Prosadil neutralitu Moravy a pokoušel se o smírné narovnání sporu, aby se konflikt nerozhořel ve válku. Účastnil se v tomto směru na výzvu císaře Matyáše i jednáních ve Vídni, kde se stal svědkem Matyášovy smrti a nástupu nekompromisní politiky Ferdinanda II. Po vítězství opozice na Moravě v květnu 1619 sice na Žerotína nikdo nevztáhl ruku, ale byl držen v domácím vězení.
Po Bílé hoře pomáhal obětem porážky, s nimiž cítil hlubokou sounáležitost. Poskytl asyl pronásledovaným bratrským kněžím, mj. také Komenskému, který žil na jeho brandýském panství. Pomáhal přímluvami i penězi těm, kteří podle něj "zavedli" vlast. S Budovcem se sice v době povstání rozešel, ale po staroměstské exekuci podporoval jeho manželku a syna.
Podařilo se mu také přemístit bratrskou tiskárnu do Lešna a knihovnu do Vratislavi, kam v roce 1629 odešel dobrovolně do exilu, ač mu byla i po Obnoveném zřízení zemském nabídnuta osobní výsada, že mohl, ač nekatolík, zůstat na svém panství. Občas zajížděl do Čech i na Moravu. Od října 1633 žil v Přerově, kde vážně onemocněl a posléze zemřel.
(jk)
Odložilík O.: Karel Starší ze Žerotína, Praha 1936; Janáček J.: Pavel Skála ze Zhoře, Historie česká. Od defenestrace k Bílé hoře, Praha 1984