Penzion Stará Škola Frymburk - příjemné ubytování přímo u jezera Lipno

Historie Staré Školy

Kdy vznikla ve Frymburku první škola, nelze s jistotou dosud říci. Je však jisté, že patřila k nejstarším v jižních Čechách, neboť již v roce 1474 je v dokumentech řeč o učiteli a od roku 1521 nesla parcela u dnešního přístaviště parníků název „Školní louka“. Tento název se zachoval až do poloviny našeho století. Je tedy téměř stoprocentně jisté, že na místě staré školní budovy u kostela vznikla i první samostatná frymburská školní budova.

Za Rudolfa II. (1576-1611) byly vyšší i nižší školy v Čechách ve vynikajícím stavu. V této době byl frymburským učitelem a obecním písařem Kašpar Liebewein (1586-1634). Je to první učitel, u kterého známe i jeho jméno. Od této doby je posloupná řada jmen frymburských učitelů až do současnosti téměř nepřerušená.

Do naší staré školy docházely děti z celé frymburské farnosti, tj. Frymburka, Frýdavy, Hruštic, Kovářova, Hrdoňova, Posudova, Svatoniny Lhoty, Milné, Vřesné, Blatné, Mýtinky, Moravice, Náhlova, Slupečné, Plískova, Studené, Kobylnice a Lipna.

Z důvodu nevyhovujícího stavu původní školní budovy a nevyhovující kapacitě tříd bylo v roce 1847 rozhodnuto, že stará budova bude stržena a na stejném pozemku bude vystavěna nová. Nová budova obsahovala v přízemí byt učitele, v prvním patře dvě velké učebny a pokojík pro pomocného učitele. Roku 1863 byla otevřena třetí třída a umístěna do místnosti v přízemí. Po sedmi letech (1870) byla otevřena ještě třída čtvrtá. Jelikož v budově nebylo již žádné volné místo, byla nejdříve v nájmu v domě čp. 29 a potom opět v čp. 31 "Höpfl - Haus" a to až do přístavby školy roku 1890. Mezi tím vznikla potřeba otevřít ještě pátou třídu. Pro tu byl získán prostor předělením učebny v prvním patře školy. Třídy byly ovšem brzy takovým způsobem přeplněny, že roku 1890 následovalo otevření šesté třídy, která byla v pronájmu v sálu hostince "Ehrenbrandtner".

Ve stejné době probíhala přístavba školní budovy, ve které byly zřízeny čtyři učebny. Brzy se ukázala školní budova opět malou. Roku 1903 byla otevřena první paralelní třída, tedy celkem sedmá třída a tím byla školní budova opět zcela přeplněna. Školní rok 1911 - 12 přinesl nejvyšší počet žáků v uplynulých čtyřiceti letech, celkem 581. Byla provedena druhá přístavba a zřízena osmá třída. Další paralelka byla otevřena roku 1918, avšak kvůli poklesu počtu žáků byla roku 1924 zrušena. Ve školním roce 1927 - 28 školu navštěvovalo 351 žáků. Další dvě třídy byly otevřeny hned roku 1929, takže bylo celkem deset tříd. Rok 1933 završil konečně úspěšně desetiletí trvající snahy o zřízení měšťanské školy ve Frymburku. Byly otevřeny rovnou všechny tři třídy, z toho však zůstala jedna třída obecné školy. Roku 1934 získala měšťanská škola první paralelní třídu.

Po druhé světové válce došlo k zrušení měšťanky a základní škola v historických prostorách fungovala až do 30. 6. 1975, kdy byla zprovozněna nová školní budova na severním konci obce. Poté byla budova staré školy až do roku 1997 využívána jako administrativní budova Státních statků Šumava, které ji svým ledabylým hospodařením uvedly do katastrofického stavu.

V současné době je škola využívána jako penzion a právě Vy můžete mít tu čest se ubytovat v budově s bohatou historií.

Osobnosti Staré Školy

Jan Nepomuk Vojtěch Maxant (1755 - 1838)

Narodil se 22. března 1755 v Divicích na okrese Louny. Prvního hudebního vzdělání se mu dostalo od varhaníka Jana Václava Rokose. Osmnáctiletý Maxant odešel hledat uplatnění své varhanní hry v rakouských klášterech a v roce 1773 se stal muzikusem a stolníkem ve Schläglu. Zde v letech 1773 až 1776 vedl dětský chrámový sbor a pečoval o pěveckou a nástrojovou hudební výuku chlapců. Potom byl učitelem v Aigenu.

Od roku 1786 až do roku 1838 působil ve Frymburku jako učitel a varhaník. Po smrti své první ženy se podruhé oženil v roce 1822 s o čtyřicet let mladší E. M. Mauritzovou. Zemřel 19. prosince 1838 ve Frymburku, v bídě a zcela opuštěn. O veškerý majetek jej v roce 1836 připravila jeho druhá manželka koupí mlýna. Nezůstalo ani na zaplacení pohřebních výdajů, a tak mu nechal zbudovat hrob před kostelem další frymburský rodák A. Baumgartner.

Bohumil Dlabač uvádí z díla J. V. Maxanta 18 mší, 42 árií, 6 requiem, preludia pro varhany a variace pro klavír. Ve frymburské škole působil 52 let a při poslední výplatě byl nazván významným učitelem. Maxant se ve Frymburku věnoval výuce na různé hudební nástroje. Byl varhaníkem, ředitelem kůru, kostelníkem, učitelem i topičem ve škole, to vše až do 83 let věku. Neměl vlastní děti a vychoval přes padesát hudebníků. Proslavil ho především frymburský rodák Šimon Sechter. Hudební věda jej zařadila do vývojové řady V.J. Kopřiva - J.V. Rokos - J.V. Maxant - Š. Sechter - A. Bruckner.

V roce 1870 mu byla na škole v domě čp. 36 odhalena pamětní deska, která se nezachovala. Současná pamětní deska J.V. Maxantovi je z roku 1988.

Vladimír Klement (1929 - 2006, na snímku šestý zleva s brýlemi)

Vladimír Klement byl ročník narození 1929 a byl to pro každého ve Frymburku „Kantor Knihovník.“ Vladimírova manželka Hedvika se seznámila s Vladimírem v Bělé u Malont. Tam Hedvika bydlela a pro Vladimíra to bylo prvé učitelské zastavení. Odtud se již v roce 1954 stěhovali do Frymburka jako manželé. Vladimír zde učil nejen děti, ale mnohdy i jejich rodiče dosídlence, kteří potřebovali naučit se podepsat či si něco přečíst. Jeho rukama prošly zbytky německého vlastivědného muzea. Pečlivě balil každý exponát a v dřevěných bednách putovalo frymburské muzeum přes muzea Kaplice a Rožmberk do muzea v Českém Krumlově.

Byl mladý, šikovný a pečlivý, a tak brzy po příchodu do Frymburka „vyfasoval“ funkci obecního knihovníka. Začínal z ničeho, před rokem 1945 zde byla jen německá knihovna, ale postupné nákupy a dary českých knih rostly a rostly. Oficiálně sice půjčoval dvě odpoledne v týdnu, ale v knihovně byl, jak říká jeho manželka Hedvika, pořád.

Věděl, co každému doporučit ke čtení, každého svého čtenáře znal od doby, kdy jej učil znát prvá písmenka. Když odcházel jako kantor do důchodu, tak se mohl „své“ obecní knihovně věnovat naplno. Jen málokdo ví, že jako knihovník ve Frymburku dostal mezinárodní ocenění. V den svých 70. narozenin mu udělil Zemský sněm Horních Rakous stříbrný kříž jako ocenění jeho zásluh při obnovování a navazování přeshraničních kontaktů v oblasti školství a knihovnictví.

Několik dní před jeho odchodem do nebeské školy a knihovny říkal, že mu z pozůstalosti věnovali několik knih od babičky, kterou učil číst a psát a při tom poznamenal: „Musím ten dar zaznamenat, abych knihovnu předal v pořádku." Tato věta byla vlastně obrazem jeho celoživotního díla.