POUŽITÍ ROSTLIN V BAROKU

Ideologické a politické změny přicházející v 17. století se promítly do všech oblastí výtvarného umění. Umění se stalo prostředkem sloužícím ke zdůraznění stavovského sebevědomí, reprezentace bohatství a moci ve světském pojetí a projevem a prostředkem mocenského nástupu katolicismu v oblasti ideologické. Tato skutečnost si vyžádala změny ve výstavbě paláců, zámků a klášterů a měla za následek změnu nároků kladených na jejich zahrady, které se staly nezbytnou součástí těchto sídel.

Architektonické těžiště zámku nebo paláce přecházelo z vnitřního dvora na zahradní průčelí a funkci slavnostního prostoru přejal velkorysý přírodní prostor zahrady. Výrazným kompozičním rysem barokní zahrady byla osovost, uplatňovaná již v renesanci, barokem však dovedená do dokonalosti. Zámecká nebo palácová stavba se stala čelní kulisou prostoru zahrady, ze kterého vedly jednotlivé osy geometricky stylizované do kříže, husí stopy nebo hvězdy. Novinkou oproti renesančnímu pojetí zahradního umění bylo vytvoření vztahu zahrady k širší okolní krajině. Pronikání zahrad mimo vlastní ohraničený rámec do krajiny je jedním z nejvýznamnějších přínosů barokní zahrady. Dalším novým momentem byla komplexnost zahradní kompozice, která spočívala v šíři použití různých estetických principů – využití průhledů, vodních ploch, architektonických doplňků, sochařské výzdoby, ale též ve způsobu užívání zahradního prostoru, kdy byla zahrada určena k nejrůznějším aktivitám společenského i intimního charakteru.

Barokní zahrada se v evropském kontextu projevila ve třech základních typech. Jako italská zahrada stoupajícího terénu, naplněná pohybem vodních kaskád a fontán, s dalekými, úzkými průhledy, nevelkých stísněných ploch, zato tvarově bohaté vegetace, jako francouzská zahrada plošná, širokých rozměrů, s klidnými plochami bazénů a s přísně formovanou vegetací. Třetím typem byla rozměrově drobnější, intenzivně udržovaná, formální, převážně květinová holandská zahrada.

Rostliny měly v barokních zahradách několik funkcí, kromě okrasné a užitkové funkce sloužila zeleň jako další stavební materiál, byla různě tvarována a používána jako alternativa ke stavebním a sochařským prvkům. Stříhané stěny, živé ploty, loubí, boskety, labyrinty, tvarované keře a stromy, byly neodmyslitelnou součástí soudobých zahrad. V prostorově skromnějším typu italských zahrad byla vegetace svým rozmístěním a formou často podřízena stavební složce. Ve velkorysejších francouzských zahradách byl tento poměr opačný, vegetační složka převládala a architektura a sochařství ji pouze doplňovaly.
Typicky se rostliny formovaly za účelem vytvoření bosketů. Boskety byly tvořené hustě vysázenými tvarovanými stromy a živými ploty rozmanitých forem, vytvářely celou řadu intimních prostorů, kabinetů. Sloužily ke schovávání, odposlouchávání, tajnostem a koketování. Proto se jim též říkalo lesíky rozkoše či lesíky lásky.

V barokních zahradách se běžně pěstovaly užitkové rostliny. Byly to rostliny domácí, dovážené ze sousedních zemí, ale i rostliny exotické. Například ve Versailles, se pěstovaly domácí i exotické ovoce a zelenina pro spotřebu dvora. Sám Ludvík XIV. s oblibou zařazoval do svých vyhlídkových tras po parku zeleninovou zahradu nebo se dvůr zastavil na terase a dlouho obdivně pozoroval práci na zahradě. Pokud jde o exotické rostliny, součástí zahrad byly oranžerie, které sloužily k přezimování citrusů, v létě vynášených ve velkých dřevěných květnících ven do zahrady, fíkovny, skleníky a podobné stavby pro pěstování teplomilných rostlin. Na zámku v Českém Krumlově je například doloženo pěstování ananasovníku.

Rostliny samozřejmě svou podstatou plnily v zahradách okrasnou funkci. V parterech byly vysazovány tisíce rozmanitých květin, ze kterých byly vytvářeny složité barevné obrazce a ornamenty. Partery byly zakládány ve vazbě na budovu, přičemž se na nich realizovaly nejdůležitější společenské aktivity. Dle kompozice a dekoru lze rozlišit parterre de broderie zdobený způsobem odvozeným od ornamentálních výšivek, parterre de compartiment, který byl rozdělený na dvě symetrické části podél hlavní osy zahrady, parterre de fleuriste užívaný pro pěstování květin na řez a parterre l'anglaise typický velkými travnatými plochami s jednoduchým ornamentem na okraji. Jejich výtvarný charakter byl koncipován pro pohled shora. Květiny musely být kvalitní, musely mít správný vzrůst, velikost a barvu. Pro úpravu méně dokonalých květin byly používány speciální pomůcky k jejich srovnání.

Od 30. let 17. století byly velkým hitem tulipány, které byly vyšlechtěny do mnoha kultivarů. Bylo to období tzv. tulipománie, kdy se v Amsterodamu s drahými a žádanými cibulemi dokonce spekulovalo na burze. Zvláště cenný byl druh tulipánu s proužkovanými okvětními lístky, který má původ ve virové nemoci.
Mezi nejoblíbenější druhy v baroku dále patřily kosatce, pivoňky, růže, narcisy, hyacinty, lilie. Byly používány květiny domácí i zahraniční provenience. Kromě shora zmíněných květin, byly dále užívány například rozrazil, hvozdíky, chrpy, koniklece, fialky, španělské karafiáty, kopretina řimbaba, kozlík, zvonky, fialky, sasanky, pryskyřníky, prvosenky, jasmín, zimolez.

Zdroje:

KUPKA, Jiří. Zeleň v historii města. Vyd. 1. Praha: Nakladatelství ČVUT, 2006. 146 s. ISBN 80-01-03443-7.
KALUSOK, Michaela. Zahradní architektura. Vyd. 1. Brno: Computer Press, 2004. 192 s. Malá encyklopedie. ISBN 80-251-0287-4.
KRÁTKÁ, Jana. Rostliny v paprscích krále Slunce [online], datum vložení neznámé, 20. 2. 2010, [cit. 2010-02-20]. dostupné z http://angelique.cz/palace_kvetiny.php.
ANONYMUS. Objevování barokní zahrady na zámku v Českém Krumlově [online], datum vložení neznámé, 20. 2. 2010, [cit. 2010-02-20]. dostupné z www.npu.cz.