Objevte ČR

 

Fakta o ČR

Počátky kinematografie

V českých zemích se zázrak pohyblivých obrázků objevil poměrně záhy po jeho první velké a úspěšné prezentaci v Paříži bratry Lumierovými. První filmová představení se konala roku 1896 v Karlových Varech a v Praze . O rok později se v Čechách poprvé filmovalo. Americká filmová společnost natáčela v Hořicích na Šumavě tradiční divadelní představení Pašijových her.

První stálý kinosál byl v Praze otevřen od roku 1907 . Filmů vyloženě domácí produkce (tedy takových, které by byly nejen natočeny, ale i vyvolány v českých zemích) však mnoho nevzniklo.

Podle zahraničních modelů začaly v prvních letech 20. století vznikat v českých zemích soukromé filmové společnosti , které však měly jepičí život. Český filmový průmysl zaostával za světovými trendy a stále se pohyboval ve stavu pionýrských pokusů.

Historii prvních českých filmových pokusů úsměvně popsal režisér Jiří Menzel ve svém filmu Báječní muži s klikou .

Počátky 20. století

Situace na filmovém trhu se začala výrazněji vyvíjet až od konce první světové války po vzniku samostatné Československé republiky. Poválečná euforie žene vpřed celou českou společnost včetně filmu. Ustavují se nové filmové společnosti, vznikají první profesionální ateliéry, natáčejí se ambiciózní projekty podle západních vzorů .

Česká kinematografie začíná hrát všemi žánry, vzniká silný střední proud produkce. Profilují se první výrazné režisérské osobnosti, které potáhnou český film v důležitém období nástupu zvuku – Martin Frič , Karel Lamač , Gustav Machatý .

První českou hereckou hvězdou evropského formátu byla Anny Ondráková , která později ztvárnila hlavní roli v prvním zvukovém filmu Alfreda Hitchcocka – Její zpověď (Blackmail, 1929). Vrcholy české němé produkce (srovnatelné se zahraničními) představují historické drama Stavitel chrámu, sociální drama Erotikon a melodrama ze současnosti Varhaník u sv. Víta.

Nástup zvuku přečkal mladý český filmový průmysl vcelku bez větších otřesů. Jeden z prvních plně zvukových českých filmů, C. K. polní maršálek (režie Karel Lamač), znamenal kolosální úspěch, zvláště pak pro představitele hlavní role Vlastu Buriana , z kterého se stala jedna z nejpopulárnějších filmových hvězd.

Další zásadní událostí pro český film bylo vedle nástupu zvuku vybudování Barrandovských ateliérů. Na kraji Prahy vyrostl velký filmový komplex, který byl v té době nejmoderněji vybaveným studiem v Evropě a stal se jedním ze symbolů českého filmového průmyslu. První film zde byl natočen roku 1933 .

Že český film konečně chytil tu správnou vlnu, je patrné i z toho, jak úspěšně se přenesl přes léta hospodářské krize. Energii filmu dodávali jednak zkušení a profesionální filmaři (Lamač, Frič, Machatý ), jednak nové herecké hvězdy (Vlasta Burian, Hugo Haas, Jan Werich a Jiří Voskovec, Adina Mandlová, Lída Baarová a další).

Mezi velké filmové hity, které zaznamenaly výrazný úspěch i v zahraničí, patří především filmy Extáze (režie Gustav Machatý) a Řeka (režie Josef Rovenský).

Válečná kinematografie

Od roku 1938 se ovšem začaly radikálně měnit poměry v celé Evropě. Od chvíle, kdy bylo Československo donuceno přijmout Mnichovskou dohodu, byl už jen krok ke vzniku Protektorátu Čechy a Morava (a samostatného Slovenského štátu) pod „křídly“ agresivního hitlerovského Německa. Německá administrativa měla samozřejmě velký zájem o pražské Barrandovské ateliéry, které se staly hlavním filmovým centrem Říše.

Na začátku války bylo stále možné, byť v omezené míře, natáčet české filmy pro české publikum, ke konci však okleštěná kinematografie bojovala o přežití. Filmaři často využívali námětů z české historie a literatury, ale vznikly také tituly, především komedie, které oslovovaly publikum po celé Evropě (například drama Noční motýl Františka Čápa). Tyto tituly dodnes patří ke stálicím programu českých televizních stanic (např. Kristián Martina Friče, v němž zářila největší herecká osobnost 40. let Oldřich Nový).

S koncem války přišel i konec soukromého podnikání v oblasti filmu . Záhy po ukončení okupace (r. 1945) byl celý filmový průmysl znárodněn . Mezi další poválečné počiny v oblasti filmu patřilo jednak založení Akademie múzických umění s filmovou fakultou (FAMU) a také r. 1946 ustavení filmového festivalu v Mariánských Lázních, který byl později přesunut do Karlových Varů, aby se z něj postupem času stala největší tuzemská filmová přehlídka - Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary.

V únoru 1948 však Československou republiku postihla další rána v podobě převzetí moci autoritativní Komunistickou stranou, která ovládla i film. Nastolila oficiální dramaturgii v duchu socialistického realismu a československý film znovu trpěl cenzurou a propagandismem.

Kromě několika málo zajímavých hraných titulů (snad nejúspěšnější český film všech dob, pohádka Pyšná princezna, režie Bořivoj Zeman) vznikl velký počet jedinečných filmů animovaných . V padesátých letech natočili krásné filmy výrazní tvůrci, např. Karel Zeman – průkopník trikového filmu (úspěšné filmy jako Cesta do pravěku nebo Vynález zkázy kombinovaly hraný a animovaný film) nebo Jiří Trnka – zakladatel moderního loutkového filmu.

Na konci padesátých let se zrodil ještě jeden fenomén české kultury. Tím byl projekt renomovaného filmového a divadelního režiséra Alfréda Radoka nazvaný Laterna magika . Představení, která velmi poetizujícím způsobem kombinovala divadlo, tanec a film, měla premiéru na světové výstavě EXPO ´58 v Bruselu, kde si získala nesmírnou popularitu. Alfréd Radok a jeho spolupracovníci přivezli z Bruselu do Prahy zlatou medaili.

Nová vlna - 60. léta

S počátkem šedesátých let přišlo uvolnění politických poměrů a umožnilo tak nástup jedné z nejslavnějších dob českého filmu – nové vlny (nazvané po francouzském vzoru).

Nejvýraznějším předchůdcem nové vlny a později jejím hlavním představitelem se stal Miloš Forman, který roku 1963 natočil první český film podle vzoru cinéma-vérité, Černý Petr. Forman natočil v Československu ještě dva filmy (Lásky jedné plavovlásky, 1965 a Hoří, má panenko, 1967), než roku 1968 emigroval do Spojených států amerických (kde natočil řadu znamenitých filmů se svým stálým spolupracovníkem, kameramanem Miroslavem Ondříčkem).

V šedesátých letech natočili svá mistrovská díla další Formanovi filmoví spolupracovníci Ivan Passer – Intimní osvětlení, 1966 (Passer později také emigroval a natáčel v USA) a Jaroslav Papoušek – Ecce Homo Homolka, 1969. Vlastní jádro nové vlny tvořili mladší absolventi FAMU Jiří Menzel, Věra Chytilová, Jan Němec a další.

Uvolnění poměrů se snažili využívat všichni tvůrci (např. režisér Otakar Vávra , který debutoval již za protektorátu, natočil historický film o čarodějnických procesech v sedmnáctém století, Kladivo na čarodějnice, v jehož pozadí lze číst jasnou obžalobu stalinských padesátých let).

Vznikaly působivé filmy, které v sobě nesly nové, komplexnější pohledy na válku (např. Démanty noci, režie J. Němec, ale hlavně Obchod na korze, režie Elmar Klos a Ján Kadár , a Ostře sledované vlaky, režie J. Menzel , které v letech 1965 a 1966 ocenila americká Filmová akademie Oskarem pro nejlepší cizojazyčný film). Dalším tématem byla dávná historie (např. Markéta Lazarová, režie František Vláčil ) i historie nedávná (Spalovač mrtvol, režie Juraj Herz , Všichni dobří rodáci, režie V. Jasný , Skřivánci na niti, režie J. Menzel). Zobrazovány byly také poměry současné (Žert, režie Jaromil Jireš, podle knihy Milana Kundery).

Vedle Laterny magiky se v hlavách českých tvůrců zrodil další nevšední filmový projekt. Tím byl Kinoautomat , "první interaktivní film na světě", který si diváci mohli zastavovat v průběhu děje. Setkal se s úžasným úspěchem při své prezentaci na veletrhu EXPO ´67 v Montrealu.

70. léta a 80. léta

Po invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 následovala další velká vlna emigrace nejen filmařů . Filmová poetika šedesátých let byla nenávratně ztracena a tvůrci nové vlny měli (pokud neemigrovali) minimálně v první polovině sedmdesátých let zákaz natáčet. Mnoho filmů se nesmělo promítat a některé z nich (které nejostřeji kritizovaly komunistický režim) byly cenzory zabaveny – tyto se označují jako tzv. trezorové filmy (např. Spalovač mrtvol, Skřivánci na niti, Ucho, Všichni dobří rodáci a další).

Filmy s dětskou tematikou bylo umožněno natáčet i jinak nepohodlným autorům (např. Karel Kachyňa – Už zase skáču přes kaluže, r. 1967 – podle románu  Alana Marshalla). Velmi populárním komediálním subžánrem se stala bláznivá komedie a parodie. S humorem specifickým pro české prostředí a prakticky nepřenosným do zahraničí přišla autorská dvojice Zdeněk Svěrák a Ladislav Smoljak působící jak na divadle, tak ve filmu.

Všechny české filmy je možné získat v prostřednictvím Centra českého videa.

Úspěchům české kinematografie současnosti se podrobně věnujeme v článku Moderní česká filmová tvorba.