Finsko

Suomen Tasavalta Republiken Finland Finská republika
vlajka znak
Hymna: Maamme
Geografie
Poloha Finska
Hlavní město:	Helsinky (Helsinki)
Rozloha:	338 432 km² (63. na světě) z toho 9,4 % vodní plochy
Nejvyšší bod:	Haltitunturi (1328 m n. m.)
Časové pásmo:	+2
Poloha:	64°0′ s. š., 26°0′ v. d.
Obyvatelstvo
Počet obyvatel:	5 429 894 (108. na světě, 2013)
Hustota zalidnění:	16,04 ob. / km² (165. na světě)
HDI:	▼ 0,871 (velmi vysoký) (16. na světě, 2010)
Jazyk:	finština, švédština
Náboženství:	evangelická luteránská církev 84 %, pravoslavní 1 %
Státní útvar
Státní zřízení:	parlamentní republika
Vznik:	6. prosince 1917 (uznána 22. prosince) (nezávislost na Rusku)
Prezident:	Sauli Niinistö
Předseda vlády:	Juha Sipilä
Měna:	euro (EUR)
HDP/obyv. (PPP):	40 979 USD (23. na světě, 2015)
Mezinárodní identifikace
ISO 3166-1:	246 FIN FI
MPZ:	FIN (dříve SF)
Telefonní předvolba:	+358
Národní TLD:	.fi
multimediální obsah na Commons

Finská republika (zastarale Čuchonsko, finsky Suomen Tasavalta, švédsky Republiken Finland) je severská země v severovýchodní Evropě, kterou omývá Baltské moře na jihozápadě, Finský záliv na jihovýchodě a Botnický záliv na západě. Finsko sousedí na souši s Ruskem na východě, Švédskem na severozápadě a Norskem na severu a na moři má společnou hranici navíc s Estonskem. Pod finskou suverenitu patří také souostroví Ålandy na jihozápad od pobřeží, které však má rozsáhlou autonomii.

Historie

Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Finska.

Prahistorie

Archeologické nálezy prokazují, že oblast, která dnes náleží Finsku, byla osídlena již v osmém tisíciletí před naším letopočtem během doby kamenné, když se stáhl ledovec po poslední době ledové. Předpokládá se, že první obyvatelé byli především lovci.

Okolo roku 5000 př. n. l. došlo k výraznějšímu oteplení a zvlhčení, což vedlo k rozvoji sídlišť. Zároveň se ve Finsku objevilo spolu s kulturou hřebenové keramiky hrnčířství. Existenci čilého výměnného systému dokládají nálezy osinku a mastku z východního Finska, křemene z jižní Skandinávie a Ruska, dlát od Oněžského jezera a hrotů oštěpů ze severní Skandinávie.

Dnes se soudí, že mluvčí ugrofinského jazyka přišli do Finska během doby kamenné, pravděpodobně již mezi prvními mezolitickými osadníky.

Příchod kultury šňůrové keramiky (také kultura sekeromlatů) do jižního Finska mezi lety 3200 až 2500 př. n. l. se považuje za počátek zemědělství. Přesto lov a rybolov zůstal důležitou součástí hospodaření, obzvláště v severních a východních částech země, kde se i nadále vyskytovala kultura hřebenové keramiky. První známky zemědělství pocházejí z období asi 2300 př. n. l. Výrazná změna v kultuře napovídá příchodu nového obyvatelstva, pravděpodobně z Pobaltí, které se stalo vyšší vrstvou a zřejmě i významně ovlivnilo místní jazyk.

Doba bronzová (1500 – 500 př. n. l.) a doba železná (500 př. n. l. – 1200 n. l.) byly ve znamení rozsáhlých kontaktů se Skandinávií, severním Ruskem a Pobaltím. Kolem roku 500 př. n. l. se ve Finsku výrazně ochladilo, což vedlo ke značnému úbytku obyvatelstva. Opětovný rozmach přišel až s římskou dobou železnou po roce 50 n. l., která byla dříve spojována s příchodem Finů, což podporují i lingvistické teorie. Novější archeologické nálezy ale tuto hypotézu nijak nepotvrzují. Na konci doby železné žilo ve Finsku asi 50 000 lidí.

Švédská a ruská nadvláda

Žďáření ve Finsku v 19. století

Téměř sedmisetletá příslušnost Finska k Švédskému království je tradičně spojována s rokem 1154 a údajným příchodem křesťanství spolu se švédským králem Erikem. Podle archeologických záznamů ale bylo mezi finskými pohany mnoho křesťanů již předtím. Švédština se stala dominantním jazykem administrativy a výuky. Finština zůstala jazykem obyčejných lidí, ve které se tiskla náboženská literatura. Kolem roku 1697 během malé doby ledové zasáhl Finsko ničivý hladomor, který zahubil až 1/3 populace.

V letech 1808–1809 Finsko dobyly armády ruského cara Alexandra I.. Ruský car, vědom si vazeb na Švédsko a odlišné kultury, ustanovil Finsko velkoknížectvím v personální unii s carským Ruskem. Aby ruština nahradila švédštinu a také aby se zpřetrhaly citové vazby se Švédskem, carský dvůr a finská vláda začaly prosazovat finštinu. Přidalo se také silné nacionalistické obrozenecké hnutí. Milníkem dalšího vývoje se stalo vydání národního eposu Kalevala. Ten vyšel poprvé roku 1833 jako tzv. Pra-Kalevala (finsky Alku Kalevala). Jeho výsledná podoba pochází z roku 1849. Dalším důležitým výsledkem obrozeneckého hnutí bylo získání rovnoprávnosti finštiny se švédštinou v roce 1892.

Nezávislost

Bílé jednotky za občanské války

Územní vývoj Finska

Finsko 1920-1940

Krátce po VŘSR, 6. prosince 1917, vyhlásilo Finsko samostatnost. Bolševické Rusko ji uznalo během měsíce. Rusko-finské vztahy však zkomplikovaly občanské války v Rusku a ve Finsku, expedice finských nacionalistických aktivistů do Karélie a do Aunusu a naopak intervenční jednotky ruských bolševiků vysílané zejména do oblasti Viipuri. Hranice mezi Finskem a Ruskem byla poprvé stvrzena Tartskou dohodou v roce 1920.

Sociální rozdíly mezi vládnoucí a pracující třídou byly ve Finsku větší než v jiných porovnatelných zemích. Do 19. století existovala zřejmá jazyková bariéra, potom se během 19. století ve Finsku vytvořila univerzitně vzdělaná meritokracie, která se cítila být pravou reprezentací národa, protože mluvila stejnou řečí a protože velká část z jejich předků skutečně byla chudými rolníky.

V roce 1918 země prošla krátkou, ale trpkou zkušeností občanské války, která zabarvila domácí politiku na mnoho let. Ve válce proti sobě stáli vzdělaná třída, podporovaná početnou skupinou malých farmářů a císařským Německem, a nemajetní venkované a dělníci z průmyslu, kteří si připadali bez politického vlivu přesto, že od roku 1906 měli všeobecné hlasovací právo.

Během druhé světové války Finsko dvakrát bojovalo se Sovětským svazem. Poprvé v Zimní válce v letech 1939 až 1940 a znovu v Pokračovací válce od roku 1941 do roku 1944, tentokrát s podporou nacistického Německa. Finské jednotky se také zúčastnily obležení Leningradu. Na tuto válku navazovala Laponská válka v letech 1944 až 1945, kdy Finsko přinutilo Německo k odchodu ze severního Finska.

Dohody se Sovětským svazem z let 1947 a 1948 obsahovaly závazky a omezení Finska vůči Sovětskému svazu a také další územní ústupky (v porovnání s Moskevskou mírovou dohodou z roku 1940).

Po druhé světové válce se Finsko ocitlo v šedé zóně mezi Západem a Sovětským svazem. „YYA dohoda“ (zkratka ze slov Ystävyys-, yhteistyö- ja avunantosopimus, což znamená Smlouva o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci) dávala Sovětskému svazu možnost vlivu na finskou domácí politiku. Mnoho politiků, jako např. prezident Kekkonen (1956 až 1981), využívalo jejich vztahů s Moskvou k řešení vnitrostranických sporů, což mělo za následek, že Sovětský svaz měl ještě větší vliv. Jiní lidé umíněně pracovali, aby čelili komunistům.

Rozpad Sovětského svazu roku 1991 Finsko překvapil a způsobil ekonomickou krizi, ale Finsko mohlo nabrat nový kurz. Roku 1995 tak vstoupilo do Evropské Unie. Finsko v EU podporuje federalismus oproti ostatním severským zemím, které převážně podporují konfederalismus.

Geografie

Podrobnější informace naleznete v článcích Geografie Finska a Národní parky ve Finsku.

Finsko z oběžné dráhy 29. května 2002 a 19. února 2003

Mapa Finska

Finsko je zemí tisíců jezer a ostrovů, necelých 10 % jeho plochy pokrývají jezera. Přesněji je ve Finsku 187 888 jezer větších než 500 m² a 179 584 ostrovů, z nichž jen 80 897 leží v moři. Jezero Saimaa je čtvrté největší v Evropě. Finská krajina je převážně rovinatá s nízkými kopci. Výjimkou je severozápadní cíp Laponska, u hranice s Norskem a Švédskem, kde se nachází nejvyšší hora Finska Halti s výškou 1328 m n. m. i ostatních 14 finských tisícovek. Kromě mnoha jezer krajině dominují rozsáhlé severské lesy, které zaujímají asi 76 % souše a stále se zvětšují, a obdělávaná půda. Převážná část ostrovů leží jihozápadě (souostroví Ålandy) a podél jižního pobřeží Finska ve Finském zálivu. Finsko je jednou z mála zemí na světě, která se stále zvětšuje. Od konce poslední doby ledové se země izostaticky zvedá každý rok až o 8 mm a zvětšuje se tak zhruba o 7 km².

Podnebí jižního Finska je severské mírné. V severním Finsku, obzvláště v Laponsku převažuje subarktické podnebí charakteristické studenými, někdy krutými zimami a relativně teplými léty.

Průměrné teploty ve Finsku v °C

Místo	únor	červenec
Helsinky	−4,9	17,2
Jyväskylä	−8,7	16,0
Sodankylä	−12,7	14,3

Počasí významně ovlivňuje jak Golfský proud, tak vnitrozemské podnebí západní Sibiře. Teploty se mohou, zejména v zimě, měnit velmi rychle. Někdy se teplota změní i o několik desítek °C během jednoho dne. V zimě je většina území Finska pod sněhem. V jižním Finsku je po většinu zimy několik desítek cm sněhu, který postupně připadává. Jezera v zimě zamrzají, obvykle v listopadu, větší jezera v prosinci. Rozmrzají pak v dubnu, případně v květnu. Zamrzají i okolní moře.

Čtvrtina finského území leží za polárním kruhem. Díky tomu se zde dá zažít půlnoční slunce. Čím více na sever, tím je víc dnů, kdy je to možné. Na severním konci Finska v létě Slunce nezapadá po 73 dnů a v zimě nevyjde 51 dnů. V jižním Finsku pak v létě sice Slunce zapadá, ale nesetmí se. V době okolo letního slunovratu jsou noci takzvaně bílé. Okolo zimního slunovratu pak zde jsou nejkratší dny asi pět až šest hodin dlouhé.

Politika

Podrobnější informace naleznete v článku Politický systém Finska.

Hlavní budova finského parlamentu

Finsko je parlamentní republika. Většina výkonné moci náleží vládě (Státní rada), kterou vede předseda vlády vybraný parlamentem. Státní rada je tvořená předsedou vlády, ministry jednotlivých ministerstev centrální vlády a také Kancléřem pro spravedlnost, který je nejvyšším ochráncem práv ve Finsku a dohlíží na zákonnost jednání veřejných činitelů a dodržování základních lidských práv.

Podle finské Ústavy je nejvyšším zákonodárným sborem jednokomorový parlament (finsky Eduskunta). Ten může měnit Ústavu, odvolávat předsedu vlády a přehlasovat prezidentské veto. Jeho zákony nejsou předmětem soudního přezkumu^[zdroj?]. Navrhuje je Státní rada nebo některý z poslanců. Poslanci jsou voleni na čtyřleté období poměrným systémem. Volič může při volbách dávat preferenční hlasy jednotlivým kandidátům.

Soudní systém je rozdělen mezi soudy s běžnou občanskou a trestní soudní pravomocí a administrativní soudy řešící spory mezi jednotlivci a administrativními orgány státu a obcí. Jejich soudní pravomoc vystihuje následující příklad: Rodiče nespokojení s umístěním jejich dítěte do školy se mohou odvolat proti školskému výboru k administrativnímu soudu, protože umístění do školy je administrativní rozhodnutí. Finské právo je kodifikované a soudní systém sestává z místních soudů, oblastních odvolacích soudů a Nejvyššího soudu. Administrativní větev sestává z administrativních soudů a Nejvyššího administrativního soudu. Administrativní proces je populárnější, protože je levnější a představuje pro stěžujícího menší finanční risk. Navíc existuje několik zvláštních soudů pro některé oblasti administrativy.

Parlament vznikl v roce 1906, kdy začalo platit všeobecné hlasovací právo. Největší strany v něm zastoupené jsou

• Strana národní koalice (pravicová),
• Finská strana středu (agrárníci),
• Finská strana sociálně demokratická
• Levá aliance (komunisté)

Je nutno poznamenat, že Finsko zůstalo během Studené války demokratické, ačkoli politická atmosféra byla velmi ovlivněná sousedícím Sovětským svazem. Poměry sil stran se ve volbách mění jen mírně, ale některé dlouhodobé trendy jsou viditelné.

Finská Ústava a její místo v soudním systému jsou neobvyklé, protože neexistuje žádný Ústavní soud a Nejvyšší soud nemá výslovné právo prohlásit nějaký zákon za neústavní. V principu, ústavnost zákonů je ve Finsku ověřena hlasováním v parlamentu. Nicméně Ústavní komise posuzuje nejasné zákony a doporučuje změny, pokud je nutno. V praxi Ústavní komise plní povinnosti Ústavního soudu. Finskou specialitou je možnost přijímat v obyčejných zákonech výjimky z Ústavy, které jsou přijaté stejným postupem jako Ústavní dodatky. Příkladem je třeba zákon o stavu pohotovosti, který dává Státní radě výjimečná práva v případě národního ohrožení. Protože tato práva hrubě porušují základní ústavní práva, zákon byl přijat stejným způsobem jako ústavní dodatek. Nicméně může být zrušen stejným způsobem jako běžný zákon.

Všechny finské soudy mají povinnost dát přednost Ústavě před obyčejným zákonem. Tato pojistka však zatím nikdy nebyla využita.

Jediné další evropské země, které nemají Ústavní soud, jsou Nizozemsko a Spojené království (které nemá psanou Ústavu vůbec).

Administrativní dělení

Podrobnější informace naleznete v článku Administrativní dělení Finska.

Administrativní dělení Finska

finské provincie

ely-keskus

aluehallintovirasto

Ve Finsku je zaveden několikastupňový systém administrativního dělení území. Nejnižším celkem je kunta (obec), další úrovní je seutukunta (okres), vyšší stupněm je maakunta (provincie). Nad provinciemi figurují následně úřady aluehallintovirasto (oblastní správní úřad) a elinkeino-, liikenne- ja ympäristökeskus (zkráceně ely-keskus; centrum pro hospodářský rozvoj, dopravu a životní prostředí). Tyto dva úřady vznikly 1. ledna 2010 kdy nahradily do té doby používaný systém dělení území Finska do 6 krajů.

V roce 2013 bylo ve Finsku 320 obcí, 70 okresů a 19 provincií.

Ålandy mají rozsáhlou autonomii. Podle mezinárodních dohod a finských zákonů regionální ålandská vláda řeší některé záležitosti, které jinak přísluší do pravomocí provincií. Ålandy požívají také mnohých výjimek ze zákonodárství Evropské Unie.

Ve Finsku je stále patrné dělení na regiony vzniklé postupnou kolonizací Finska. Dialekty, folklór, zvyky a pocity lidí k příslušnosti jsou spojeny s historickými provinciemi Finska, i když se díky přesídlení 420 000 obyvatel Karélie během druhé světové války a urbanizace v druhé polovině 20. století mnoho rozdílů zjemnilo.

Ekonomika

Podrobnější informace naleznete v článku Ekonomika Finska.

Helsinky

Finsko patří mezi vysoce industrializované ekonomiky s volným trhem. Na hlavu vyprodukuje zhruba stejně jako Spojené království, Francie, Německo nebo Itálie. Životní standard ve Finsku je proto vysoký. Mezi klíčové ekonomické sektory se řadí průmyslová výroba, hlavně zpracování dřeva a kovů, strojírenství a odvětví telekomunikací (jmenujme firmu Nokia) a elektroniky. Důležitost obchodu podtrhuje fakt, že se vyváží téměř třetina z HDP. Až na dřevo a několik nerostů závisí hospodářství Finska na dovozu surovin, energie a také některých součástí vyráběného zboží.

Zemědělství je soběstačné v základních produktech, přestože ho omezuje podnebí. Značná část venkovského obyvatelstva pracuje v lesnictví, které patří mezi důležité exportní příjmové zdroje.

Ekonomický růst Finska se v posledních letech pohybuje v řádu procent. Rychle se zvětšující integrace se západní Evropou – Finsko bylo jednou z 11 zemí, které v roce 1999 přijaly euro – bude po příští léta finské ekonomice dominovat.

Průmysl

Průmysl je na ústupu kvůli slábnoucí Nokii a snižující se poptávce po dřevě - dřevozpracující kvůli tomu kolabuje. Finská vláda to vysvětlila čím dál silnějším postavením firmy Apple na trhu.

Demografie

Podrobnější informace naleznete v článku Obyvatelstvo Finska.

Jazykové skupiny

Jazyky obcí v roce 2009
Legenda:

     jednojazyčně finské

     dvojjazyčné, finština jazyk většiny, švédština menšiny

     dvojjazyčné, švédština jazyk většiny, finština menšiny

     jednojazyčně švédské

     dvojjazyčné, finština jazyk většiny, sámština menšiny

Ve Finsku jsou dva úřední jazyky: finština, kterou mluví 92 % obyvatel, a švédština, mateřský jazyk pro 5,5 % populace. Etničtí Finové a finští Švédové tvoří, jak se obecně přijímá, společný národ. Finští Švédové žijí především v pobřežních oblastech. Díky tomu přetrvává mezi etnickými Finy a finskými Švédy jemný kulturní rozdíl, kdy etničtí Finové jsou spíše zaměřeni na jezera a les a finským Švédům patří spíše pobřežní kultura. Nicméně tato diferenciace je velmi malá a obecně menší než rozdíly mezi kulturami východního a západního Finska.

Dalšími menšinovými jazyky jsou ruština (1,22 %) a estonština. V Laponsku žije asi 6500 Sámů (nebo též Laponců) s vlastním ugrofinským jazykem ze skupiny sámských jazyků. Těmi mluví asi 3000 z nich.

Náboženství

Převažující náboženství ve Finsku je křesťanství. Většina Finů (76 %) se hlásí k Finské evangelické luteránské církvi, 1% menšina potom k Finské pravoslavné církvi. Zbytek věřících tvoří poměrně malé skupiny protestantů, římští katolíci, muslimové a židé. 21 % obyvatel je pak bez vyznání. Nutno zdůraznit, že mezi aktivně věřící se řadí jen velmi malá část populace. Ve Finsku lidé platí církevní daň, pokud náleží k některé z církví.

Rozmístění a přesuny obyvatelstva

Po Zimní válce (potvrzené výsledkem Pokračovací války) muselo být 12 % populace Finska přesídleno. Válečné reparace, nezaměstnanost a nejistota v šancích zůstat suverénním a nezávislým státem na Sovětském svazu vedla ke značné emigraci slábnoucí až v sedmdesátých letech. Do té doby emigrovalo zhruba půl milionu Finů, hlavně do Švédska. Asi polovina emigrantů se později vrátila zpět.

Od konce devadesátých let Finsko přijímá uprchlíky a imigranty v měřítku porovnatelném se skandinávskými zeměmi, ačkoli jejich celkový počet ve Finsku je o mnoho menší. Značný podíl imigrantů pochází z bývalého Sovětského svazu, kteří se považují za etnické Finy. Nejpočetnější přistěhovalecké skupiny ve Finsku jsou Švédové, Rusové, Estonci a Somálci. Mezi lety 1990-2013 se podíl rusů zvětšil z 0,08 % na 1,22 %. Dnes se ve Finsku mluví více než dvaceti většími jazyky.

Finská populace byla vždy koncentrovaná v jižní části země, což urbanizace ve 20. století ještě zvýraznila. Největší a nejdůležitější města ve Finsku jsou Helsinky, Tampere, Turku a Oulu, přičemž Oulu je jediné město v severním Finsku s více než 100 000 obyvateli.

Kultura

Perttu Kivilaakso ze skupiny Apocalyptica.

Zakladatelem finského písemnictví a tvůrcem spisovné finštiny byl Mikael Agricola. Lingvista Elias Lönnrot sesbíral a sestavil soubor národních mýtů, pohádek a poezie nazvaný Kalevala. Styl Kalevaly se snažil napodobit básník Eino Leino. Aleksis Kivi napsal první významný finský román, Juhani Aho byl prvním finským profesionálním spisovatelem. Svými historickými romány posiloval národní vědomí Zachris Topelius, paradoxně ve švédštině. Pozici národního básníka drží Johan Ludvig Runeberg, ač psal rovněž švédsky, stejně jako asi nejvýznamnější avantgardní autorka Edith Södergranová. Ve 20. století došel uznání Väinö Linna, Bo Carpelan, avšak zdaleka nejznámějším finským spisovatelem ve světě se stal Mika Waltari, autor proslulého románu Egypťan Sinuhet. Frans Eemil Sillanpää získal Nobelovu cenu za literaturu. Ze současných autorů je ceněna Sofi Oksanenová či humorista Arto Paasilinna (Autobus sebevrahů aj.). Tove Janssonová byla významnou, byť švédsky píšící, finskou autorkou literatury pro děti, je autorkou oblíbených pohádek o Mumíncích.

Významným sochařem byl Wäinö Aaltonen. Malíř Akseli Gallen-Kallela se proslavil ilustracemi k výše zmíněné Kalevale. Gay kulturu silně ovlivnil svými erotickými kresbami Touko Laaksonen známý jako Tom of Finland. Nejvýznamnějším finským architektem je Alvar Aalto. Klíčovými figurami byli rovněž Eero Saarinen a jeho otec Eliel Saarinen. Současnou finskou architekturu a také uměleckou krajinotvorbu reprezentuje Marco Casagrande.

Nejúspěšnějším filmovým režisérem je Aki Kaurismäki. Renny Harlin se prosadil jako režisér hollywoodských béčkových filmů, Mauritz Stiller kdysi objevil Gretu Garbo.

Finským národním hudebním nástrojem je strunné kantele, mezi finskými skladateli vynikal zejména Jean Sibelius. Z interpretů lze jmenovat dirigenta Esa-Pekku Salonena. Velmi oblíbené jsou rockové a metalové kapely, například Sonata Arctica, Sunrise Avenue, Stratovarius, Nightwish, HIM, The Rasmus, Apocalyptica, Children of Bodom, Waltari, Turmion Kätilöt, Lordi, Korpiklaani a mnoho dalších. Známou sólovou zpěvačkou je Tarja Turunen a ze zpěváků například Timo Kotipelto. V roce 2006 vyhrála finská hard rocková/heavy metalová skupina Lordi Velkou cenu Eurovize s písní Hard Rock Hallelujah. Známí jsou také například finská folková skupina Värttinä, rockoví Leningrad Cowboys a v 70. letech 20. století velmi úspěšní Hurriganes. Finská metalová scéna bývá často označována jako nejlepší na světě.

Stará finská kultura vychází z původního finského pohanství. Vánoční dárky dětem nosí Joulupukki, místní varianta Santy Clause.

Finská kuchyně vyniká střídmostí a jednoduchostí. Hodně se konzumují ryby a mléčné výrobky. Za místní specialitu je považováno například sobí, medvědí nebo losí maso.

Věda

Programátor Linus Torvalds je tvůrcem jádra svobodného operačního systému Linux. Artturi Ilmari Virtanen získal Nobelovu cenu za chemii, Ragnar Granit za fyziologii. Významným astronomem, optikem a také esperantistou byl Yrjö Väisälä, astronomii se věnovala též Liisi Otermaová. Chemik Johan Gadolin objevil yttrium. Matematik Lars Ahlfors získal jako první v historii prestižní Fieldsovu medaili.

Nejslavnějším finským filozofem je Georg Henrik von Wright, představitel analytické filozofie. Jeho žákem byl Jaakko Hintikka. Ve vědecké folkloristice vynikl Antti Aarne, zejména díky své typologii pohádek.

Sport

Devět zlatých olympijských medailí vybojoval fenomenální meziválečný běžec Paavo Nurmi. Čtyři skokan na lyžích Matti Nykänen či běžec Lasse Virén, tři veslař Pertti Karppinen, pět rychlobruslař Clas Thunberg. Ve formuli 1 se prosadili Mika Häkkinen či Kimi Räikkönen. Nejslavnějšími finskými fotbalisty jsou Jari Litmanen a Sami Hyypiä. Řada Finů se proslavila v motorovém sportu. Mistry světa v rally závodech se stali Markku Alén, Ari Vatanen, Hannu Mikkola, Timo Salonen, Juha Kankkunen, Tommi Mäkinen, Marcus Grönholm nebo Juho Hänninen. Asi nejslavnějším finským hokejistou je Teemu Selänne.

K životu každého Fina neodmyslitelně patří sauna, náleží zde ke standardnímu vybavení domácnosti.

Svátky

Všechny oficiální svátky ve Finsku jsou ustanoveny zákonem. Svátky se dělí na křesťanské a sekulární (světské). Mezi nejdůležitější křesťanské svátky patří Vánoce, Tří králů, Velikonoce, Nanebevstoupení Páně, Svatodušní neděle a slavnost Všech svatých. Sekulárními svátky jsou pak Nový rok, 1. máj (finsky Vappu) a letní slunovrat.

Mezi oficiální svátky se řadí navíc všechny neděle. Když se pracovní týden ve Finsku zkrátil na 40 hodin, ze sobot se prakticky staly také svátky, i když ne oficiální. Velikonoční neděle a slavnost Všech svatých jsou neděle, kterým předchází zvláštní druh sobot.

Do roku 2009 musely mít obchody ze zákona v neděli zavřeno. Výjimkou byly letní měsíce (od května do srpna) a předvánoční sezóna (listopad a prosinec). Po roce 2009 zákon reguluje otevírací dobu obchodů s více než 400 m². Tyto obchody mohou mít v sobotu otevřeno od 7,00 do 18,00 a v neděli od 12,00 do 18,00. V ostatní dny jsou otevřeny mezi 7,00 a 21,00. Výjimkou jsou oficiální svátky, kdy jsou tyto obchody zavřené. Obchody s méně než 400 m² plochy mohou mít v neděli otevřeno po celý rok kromě oficiálních svátků a některých nedělí, jako jsou třeba Den Matek (druhá neděle v květnu) nebo Den otců (druhá neděle v listopadu). Zákon jejich otevírací dobu ale nijak nereguluje.

Další poznámky

• Datový formát: DD.MM.YYYY (nepoužívají se nuly na začátku)
• Napětí: 220-240 V, 50 Hz; Zásuvky:typ Schuko, (označení F), stejné jako v Německu a většině Evropy (české spotřebiče s francouzským typem vidlice E/F - EuroSchuko lze používat normálně).
• PSČ: 5 číslic.
• Mobilní sítě a technologie: GSM 900, GSM 1800; GSM/GPRS/EDGE/UMTS/LTE
• Měrná soustava: SI (metrická)

Postavení v mezinárodních žebříčcích

• IMD International, Žebříček konkurenceschopnosti v roce 2004: 8. ze 60 ekonomik (zemí a regionů)
• OECD, Žebříček připravenosti studentů v roce 2003: 1. ze 41 zemí
• Reportéři bez hranic, Žebříček svobody tisku (říjen 2003): 1. ze 166 zemí (spolu s Islandem, Nizozemím a Norskem)
• Save the Children, Stav matek ve světě v roce 2004: 2. z 119 zemí (spolu s Dánskem)
• Transparency International, Index korupce v roce 2004: 1. ze 146 zemí
• UNDP: Zpráva o lidském vývoji 2004, 13. ze 177 zemí
• Světové ekonomické fórum, Zpráva o konkurenceschopnosti ve světě 2004-2005, 1. ze 104 zemí

Odkazy

Literatura

• HEJKALOVÁ, Markéta. Finsko. Praha : Libri, 2003. ISBN 80-7277-207-4.  
• JUTIKKALA, Eino; PIRINEN, Kauko. Dějiny Finska. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2006. ISBN 80-7106-406-8.  

Související články

• Školství ve Finsku

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Finsko ve Wikimedia Commons
• Slovníkové heslo Finsko ve Wikislovníku
• Kategorie Finsko ve Wikizprávách
• Finsko na OpenStreetMap
• MZV ČR (česky)
• Eduskunta.fi Finský Parlament (finsky)(švédsky)(anglicky)(francouzsky)
• Government.fi Finská vláda (finsky)(švédsky)(anglicky)
• Prezident Finska (finsky)(švédsky)(anglicky)
• Virtuální Finsko (anglicky)(německy)(španělsky)(rusky)
• Finland - Amnesty International Report 2011 [online]. Amnesty International, [cit. 2011-08-22]. Dostupné online. (anglicky) 
• Finland (2011) [online]. Freedom House, [cit. 2011-08-22]. Dostupné online. (anglicky) 
• Bureau of European and Eurasian Affairs. Background Note: Finland [online]. U.S. Department of State, 2011-06-22, [cit. 2011-08-22]. Dostupné online. (anglicky) 
• CIA. The World Factbook - Finland [online]. REV. 2011-08-16, [cit. 2011-08-22]. Dostupné online. (anglicky) 
• Zastupitelský úřad ČR v Helsinkách. Souhrnná teritoriální informace: Finsko [online]. Businessinfo.cz, 2011-04-24, [cit. 2011-08-22]. Dostupné online. (česky) 
• ENANDER, Henrik, a kol. Finland [online]. Encyclopaedia Britannica, [cit. 2011-08-22]. Dostupné online. (anglicky) 
• Lavery, Jason (2006). The History of Finland. Westport, Greenwood Press.

Geografická lokalizace

Členství v mezinárodních organizacích