Dandysmus

Literární dandysmus 19. století ve Francii

Dandy je postava svérázná a nepřehlédnutelná a to jak svým zjevem či chováním, tak i způsobem života. Mezi dandyi se objevilo mnoho výrazných osobností, které se zapsaly do dějin společenských, politických, kulturních i literárních. Ovlivnili mnohé své následovníky, stejně tak snad ještě větší množství chabých napodobytelů, kteří se často stali pohými karikaturami. Být dandym nebylo jednoduché. Jak popisuje autorka, být pravým dandyem vyžadovalo nemalé úsilí a v podstatě i dar – z hlediska povahy a individuality jedince.

Dandy se vyznačuje zženštilým vzhledem, avšak mužnou silou. Jeho postava je štíhlá, tvář kamenných rysů. Jeho vzhled je pro něj zásadní, proto nemůže překvapit, že dandy je nadšeným zájemcem o módu a často dokonce i jejím komentátorem. Přes všechny jasné charakteristiky a pravidla pro znak být dandyem se jednotliví stoupenci často vyznačovali zcela rozporuplnými postoji. Někteří z dandyů vyznávali střídmý, černý oblek, avšak zcela perfektně ušitý z těch nejlepších materiálů. Jiní dandyové byli známi svou výstředností v oblékání, nebojící se křiklavých doplňků. Pro mnohé dandye nebylo neobvyklé silné líčení či užívání voňavek.

Dandy je tvor arogantní, namyšlený, sebestředný. Své city drží pod naprostou kontrolou. Druhé přivádí v úžas, ale sám zůstává nad úžasem povznesen. On sám je pro sebe objektem zájmu, pozorování, kontroly a také cíleného vytváření. “Dandy je herec, který hraje sama sebe.” (str. 142) Dandy je obávaným komentátorem všeho kolem něj. Jeho cílem je “bavit posluchače frivolními poznámkami, paradoxními výroky a pikantními narážkami.” (str. 140) Jeho vzhled i chování jsou znamenité, názor často tvrdý a nesmlouvavý. U svých současníků vyvolává údiv, často i pobouření. Jeho kritika se však stále pohybuje v rámci únosnosti pro současníky. Dandy kritizuje, neboť pohrdá měšťáctvím, obyčejností, průměrností. Zároveň však potřebuje publikum, které jím bude okouzleno a stále nadšeně bude divákem pro jeho divadelní výstup. Dandy se vůči společnosti vymezoval, zároveň však zůstával konformní, aby mohl být stále její součástí.

Dandyové bývali často členové vyšší společnosti, leckdy však i obyčejní parvenu, kterým se mezi hight society podařilo dostat právě díky svému vystupování a dandyovskému image. Rozmařilý a rozhazovačný způsob života mnohé dandye přivedl do dluhů a často i tragických finančních potíží. Dandy se tak mohl pohybovat jak mezi pařížskou smetánkou, tak i bohémou, jak bohat, tak i zadlužen a chud. “Zvnitřění” či “zduchovnění” dandysmu mělo tedy u Baudelaira velmi konkrétní a hodně choulostivý důvod – odstavení majetku. Chtěl-li být dál dandym, tak již nikoli ve společnosti bohaté a zahálčivé pařížské smetánky, ale mezi pařížskou bohémou. Také ve společnosti spisovatelů a básníků hledal způsob, jak se odlišit, pěstovat určitou formu estétství a kult sebe samého, a to včetně brummellovsky impertinentního, arogantního a chladnokrevného vystupování. Tyto charakteristické rysy dandysmu se pouze přestaly projevovat okázalou demonstrací ve společenském životě a nabyly spirituálních kvalit.” (str. 98)

Dandyové odmítali přírozenost, přírodu, často i ženy jako objekt nečistý. Někteří dandyové žili bouřlivý milostný život, kdy žena pro ně byla pouhým sbírkovým předmětem. Pro jiné byla žena natolik tabu, že leckdy vyvstává otázka o jejich sexuální orientaci. U některých dandyů byla jejich homosexualita zcela přiznaná, u jiných později dokázaná. Dandy byl tvor umělý, cíleně vytvořený sebou samým, bohatého ducha a vysokého intelektu. Žena jím byla vnímána kontrastně coby stvoření živočišné, pudové, nedokonalé – jako pudové bytosti neschopné projevit ducha. Z žen často přijímali snad jen herečky či tanečnice, které skryty za líčidly hrály své role. Odmítavý přístup k přírodnímu byl podpořen rozvojem techniky, ke kterému na konci 19. století došlo. Začíná se objevovat vědecko fantastická a utopistická literatura, která se zabývá tématem ženy coby androida.

Od objevení prvních zastánců tohoto hnutí (počátek 19. století) po samotný závěr dandysmu (konec 19. století) lze vystopovat rozdíly jak u jednotlivých protagonistů, tak ve vývojových fázích. Počáteční dandy coby člen vysoké společnosti byl muž úzkostlivě dbající o svůj vzhled, velký znalec módy, vedoucí okázalý zahálčivý život, který byl břitkým komentátorem okolí i současného dění. Posléze se objevuje dandy coby člověk pěstující ducha, vyzdvihující intelekt, který bere do ruky pero, jež se pro něj stává dalším způsobem k projevení svého sarkastického komentování (literární činnost byla pro některé vrtoch, pro některé však i důsledek existenciální nouze). Na závěr belle époque se objevuje dandy coby dekadent.

A koho že lze za dandy považovat? Beau Brummell, Lord Byron, Chateaubriand, Alfred de Musset, Eugene Sue, Stendhal, Balzak, Barbey d´Aurevilly, Charles Baudelaire, Robert de Montesquiou, Oskar Wilde či Marcel Proust. Z knih, ve kterých vystupují klíčové postavy coby dandyové, jmenujme: Ztracené iluze (Balzac), Obraz Doriana Greye (Wilde), Naruby (Huysmans), Tajnosti pařížské (Sue), Fanfarlo (de l´Isle) nebo Hledání ztraceného času (Proust).

Autorka se ve své knize zaobírá i psychologicko sociologickými příčinami a následky dandysmu jak na okolí, tak jedince samotného. Rozebírá jak různé psychologické aspekty, tak i otázku amorálnosti dandysmu i kriminální stránku. Autorka publikace Karin Beckerová vyučovala francouzskou literaturu, poté působila jako profesorka romanistiky na Vilhelmově univerzitě v Muensteru. Specializuje se na období středověku a 19. století.

autor příspěvku: Lada Schovánková

BECKER, Karin. Literární dandysmus 19. století ve Francii. Vyd. 1. Praha : Karolinum, 2013. 158 s. ISBN 978-80-246-2299-6.

Koho dané téma zaujalo, můžeme mu doporučit další publikaci k přečtení.

SCHIFFER, Daniel Salvatore. Dandysmus, poslední záblesk heroismu. Vyd. 1. Praha : Karolinum, 2012. 204 s. ISBN 978-80-246-2126-5.